Chtějí také dodat odvahu svým spolužákům, aby je v této neocenitelné pomoci ostatním několikrát do roka následovali.
Jak vás napadlo jít darovat krev a stát se bezpříspěvkovým dárcem?
Denisa Čisárová: Už jsem to začala řešit před osmnáctinami. Mluvili jsme o tom v hodině biologie, když jsme probírali krev. Terka se mne ptala, jestli vím, jak odběr vlastně probíhá. Že by ji to zajímalo.
Dohodly jste se, že půjdete spolu?
D. Č.: Využily jsme nabídku Českého červeného kříže v Jablonci, který má projekt Krvavé letadlo aneb ulov si svého prvodárce. Skrývá se pod tím osobní péče jejich dobrovolníka. Dopředu všechno vysvětlí, řekne, co jíst a pít, zašle nám informace a od domova nás přiveze až na transfúzní oddělení. Milý doprovod po celou dobu, fotografie na památku a samozřejmě odvoz až před dům. Jen mají prosbu, abychom do svého příštího odběru našly nováčka, vzaly jej s sebou a dělaly mu doprovod.
Jak se nyní po odběru cítíte?
Tereza Vodičková: Mně je skvěle. Jsem spokojená, že to dnes vyšlo, že jsem také zdravá. Chtěla jsem se stát dárcem. Teď si mohu nechat udělat tetování. Je totiž pak půlroční distanc pro darování krve. Je to také můj splněný cíl již ze základní školy.
Je mezi spolužáky zájem? Budou se vás zřejmě ptát, jaké to bylo. Budete šířit myšlenku potřeby darovat plnou krev na transfúzním oddělení dál?
T. V.: Chtěla bych problematiku dárcovství krve rozšířit mezi mladé lidi. Osobní příklad je nejlepší. Počítám, že informace a letáčky dám k nám na nástěnku. Už se mě ptaly spolužačky, ať si hlavně pamatuju, jaké to tu bylo.
Připravovaly jste se dopředu?
D. Č.: Hlavně pořádně pít a trochu se připravit i psychicky. Měla jsem vždycky strach z odběrů.