K těmto organizacím patří mimo jiné i Naivní divadlo, které posledních několik let hospodaří s rozpočtem přibližně jedenáct milionů korun a také dlouhodobě šetří, kde se dá. A bude muset ještě víc. Stejně jako velké liberecké divadlo, jak to nastiňuje jeho ředitel Martin Otava v rozhovoru pro Deník.

Z říše hororu se zdají informace o reálných platech herců. Může se to znít jako otázka poněkud impertinentní, nicméně přesně odhaluje syrovou skutečnost. Duševní vlastnictví v českých zemích nemá dlouhodobě nijak zvlášť velkou hodnotu. O to obdivuhodnější je skutečnost, že divadelnická obec nám stále otevírá své srdce. Oplaťte jim to, zajděte do divadla.

V Šaldově divadle proběhlo oficiální seznámení zaměstnanců se současným stavem rozpočtu divadla. Přítomen byl i náměstek pro odbor kultury pan Jiří Šolc. Co se herci a všichni ostatní na této schůzce dozvěděli?
Pro následující rok 2011 nám byl snížený příspěvek magistrátu o 5 milionů korun. Zhruba se jedná o objem financí, který představuje asi deset procent veškerých mzdových prostředků divadla.

Co pro vás tento stav věcí znamená?
Stáli jsme před úvahou, zda zrušit jeden, jeden a půl souboru nebo najít jiné možnosti jak ušetřit. Pokud jde o provoz divadla a personální politiku, v současné době není možné zde jakým koli způsobem ještě více šetřit. Jsme na minimálních počtech zaměstnanců, máme jeden z nejmenších orchestrů a souborů baletu v republice. Soubor činohry, přestože se pohybuje na dvou scénách a dělá osm premiér do roka, je také jedním z nejmenších v Čechách. Takže nechceme divadlo redukovat o soubor, jinde už více šetřit nejde, zbývá tedy rozdělit toto procento mezi pracovníky divadla. A jak jsem řekl, dělá to deset procent. Platy v divadle jsou už tak nízké, nebylo tedy možné snižovat je paušálně.

Bylo by moc drzé zeptat se, jak vypadají platy v divadle reálně?
Jen pro ilustraci stavba dekorací, člověk, který je v divadle dvakrát denně, soboty neděle, dopoledne zkouška, večer představení, dekorace se převážejí, si nosí domů jako živitel rodiny osm tisíc čistého. Špičkový mladý herec nebo herečka, kteří hrají velké titulní role a je jich tady několik, u nich je plat v hrubém okolo dvanáct až třináct a půl tisíc korun. A to jsou mladí muži a ženy, které si potřebuji udržet, jdou z role do role, jsou obsazení v každé inscenaci, opravdu zkouší celý rok a jsou mimořádně talentovaní. Takže to je případ, kde není možné srazit deset procent.

To je tedy neuvěřitelné. Jaké řešení se nakonec našlo?
Nabídl jsem řešení, srazit šest procent z mezd a další čtyři procenta se pokusíme ušetři na veškerém materiálu, snížením odměn našim hostům, zrovna tak režisérům, výtvarníků a tak dále. Samozřejmě tu je ještě důsledná spořivost všech v divadle, která začíná u zhasínání světel na chodbě a podobně. Zdálo se mi to jako to nejsociálnější řešení a uvidíme někdy koncem prázdnin, jestli se náš vzorec plní.

Jaké jsou reakce?
Co na to mají herci a všichni říct? Celosvětová krize má na kulturu bohužel výrazný vliv. Kultura se vnímá asi tak, až budeme mít peníze dáme je do kultury. Samozřejmě chápu, že lékaři chtějí trojnásobek svého průměrného platu, ale v našem divadle jsme například byli ještě před snížením silně podprůměrní.

Zdá se mi, že ani v době hospodářského růstu ne tom lidé v divadle nebyli o moc lépe nebo je to jinak?
Speciálně liberecké divadlo je dlouhodobě pod financované, když si vezmu jaký je tu provoz, dvě scény, tři soubory, nezrekonstruované prostory… a srovnám to například s olomouckým divadlem.

Hrozí tedy odchody herců, hledají si někteří nové angažmá?
Osobně se domnívám, že tento rok je krizový. Magistrát nám dal jasný signál, že Liberec chce a bude chtít zachovat třísouborové divadlo. To je pro nás velké pozitivum, že to bylo tak jasně artikulováno. Té naší kolektivní schůze se účastnil náměstek pro kulturu Jiří Šolc, vyměňovali jsme si informace a myslím v příjemném dialogu a v tom smyslu, že chceme toto divadlo zachovat jako tří souborové. V rozpočtu chybí města chybí peníze a musíme se z toho dostat. Ano, bude to bolet. Jsou instituce, které měli mnohem větší škrty než my. Nám se podařilo vysvětlit a to dlouhodobě, že víc se ušetřit nedá, abychom zachovali divadlo v tom složení jakém je dnes.

Takže to chápete jako nutné zlo?
Beru to jako dočasné řešení, nutný ochranný systém, abychom přispěli k tomu, že město skončí s vyrovnaným rozpočtem, aby se nevrstvily další dluhy. K tomu navíc hledáme nové druhy financování pro příští rok. Jako ředitel nevnímám kroky radnice jako negativní postoj vůči divadlu, že bychom byli nějakou přítěží. A to je pro nás pro všechny důležitý signál. A chceme pomoci s nadějí, že za rok bude lépe. Informace, že do budoucna mám počítat s divadlem o třech souborech, kterou nová radnice jasně vyslovila, je pro mě veledůležitou a současný stav je bohužel obrazem složitější situace.

Asi hraje opět podstatnou roli, že divadlo se dělá srdcem…
Jsme všichni komedianti a žijeme pro to. Vezměte si, v divadle jsou lidé s vysokou školou, inteligentní lidi, kteří jsou schopni dělat i jiné profese a oni tu jsou a jezdí a hrají divadlo. Mohli by si najít jinou práci, kde by nehráli a nezpívali, ale dostali by třikrát tolik. Oni se přesto věnují divadlu… Je to srdeční záležitost, potřeba něco vytvářet a předávat druhým a cítit, že publikum to vnímá a potřebuje.

To se nám, myslím, v této krizové době daří a je to pro nás veledůležité. Potvrzují to i čísla a názory odborné kritiky. V loňském roce se zvedla návštěvnost na našich dvou domácích scénách o více než dvanáct tisíc. A to nemáme vůbec žádné peníze na reklamu. Získali jsme dvě Thálie a je tu i názor kritiky. Například v Operním panorama Heleny Havlíkové se liberecké divadlo objevuje několikrát jako jedno z nejlepších divadel, pokud jde o operu.

Mezi vrcholy operní sezóny loňského roku patří i několik našich oper, jako je například opera Edgar nebo Náměsíčná. Kritička Helena Havlíková ocenila jak dramaturgické, tak inscenační kvality liberecké opery. Soubor opery je navíc označen za jeden ze dvou, vedle Národního divadla v Brně, nejlepších souborů. Navíc, a to mě osobně těší velmi, protože se jedná o mé vlastní žákyně, byly zemi operními talenty roku 2010 jmenovány Václava Housková a Olga Jelínková z libereckého divadla.

To je jistě satisfakce, gratuluji. Mohl bych se nakonec zeptat také na jednu aktuální věc. Mám na mysli hru Kokkola, která v poslední době vyvolala hodně diskusí, jedni ji odmítají, druzí jsou nadšení. Jaký je váš názor?
Kdyby tuto inscenaci viděla moje matka divadelnice, zvedla by se po prvních deseti minutách a nahlas by řekla, no to snad není možné. Já sám jsem také jiná generace, ale jsem divadelník a snažím se nejít jen po povrchu slov. Myslím si, že odmítání nebo přijímání této inscenace není otázka generační. Je to spíše o otevřenosti vnímat, o co jde. Vulgarismy této hry, které mohou mnohé popouzet, jsou jen koloritem, za kterým se skrývají hluboce citliví lidé. Já sám udržuji kontakty, vztahy a dokonce přátelství s lidmi od intelektuálů až po lidi, kteří se vyjadřují třeba i hrubě.

Tato inscenace je pro mě dokumentem, reportáží o skupině lidí, kteří mají své problémy a city, které vyjadřují touto formou. Je to inscenace, která má místo na repertoáru tohoto divadla, zasahuje jinou kategorii diváků. Kokkola představuje šíři našeho repertoáru a nabízí tak nejširším vrstvám a generacím najít si v naší dramaturgii to své. A to je také funkce městské organizace, která má sloužit pokud možno všem lidem. A tak nám nikdo nemůže říci, že hrajeme pro nějakou úzce vymezenou skupinu. A není to ani jakýsi naschvál našim divákům. Malé divadlo navíc považuji za experimentální prostor, který dává možnost právě takovým inscenacím, jako je Kokkola.