„Hele, a jaký je vůbec typický liberecký cukroví?” Touhle otázkou, položenou jen tak mimoděk jedním z kolegů, byla zrozena myšlenka na průzkum mezi čtenáři Libereckého deníku. Ptali bychom se jich, jaké druhy cukroví pečou a které z nich je nějak ojedinělé. Jenže tyhle ankety obvykle nekončí úspěchem. Lidé si vymýšlejí. Nadsazují skutečnost. Nedá se z nich nic moc usoudit.
Pokud jsme chtěli získat odpověď na původní otázku, nezbylo než chtít po čtenářích důkaz. „No jo, jenže to sis vzpomněl pozdě, dyť je tejden do Vánoc,” varovali mě spolupracovníci.

Hlavně, že se najíme

Nedbaje jejich pohledů, vyzval jsem veřejnost, ať se pochlubí. Ať donese svoje vánoční cukroví, které letos skončí na štědrovečerní tabuli. „Primární efekt je, že uvidíme, co pečou cizí lidé. A sekundární je, že se alespoň najíme,” obhajoval jsem svůj plán v redakci.

Týden stačil k tomu, že lidé cukroví donesli. Nikdo jej nezaslal poštou, neboť se všeobecně ví, že to by cukroví přišlo tvrdé po Novém roce. Redakce se plnila krabičkami s voňavým obsahem a odolat jeho vábení bylo čím dál těžší.

„Ne, že to sežerete!” rozkřikoval jsem po redakci. Možná mě neslyšeli. Možná nechtěli slyšet. Dva dny před uzávěrkou soutěže jsem letmo nahlédnul do krabic v ledničce a zděsil se. Jakýsi Pučmeloud je z poloviny vybrakoval. Rostl ve mně vztek.

„Jak chcete určovat, kdo upekl nejlepší cukroví, když ani nezbude na degustaci?” rezonoval bez odpovědi můj hlas redakcí. Krabičky jsem proto opatřil výhrůžnými nápisy, které další rabování zakazovaly pod pohrůžkou smrti.

Poslední den ráno jsem zjistil smutnou pravdu. Ten, kdo si ještě krabiček s cukrovím nevšiml, ho po opatření tučných nápisů nemohl nepostřehnout. Z několika kil doručeného cukroví zbylo z každého druhu sotva pár kusů.

Stopovat cestičky moučkového cukru bylo zbytečné, spokojené pohledy a mastné obtisky prstů na klávesnicích prozrazovaly o mých kolezích více, než bych si dosud připustil.
Shromáždil jsem poslední kousky cukroví na talířky a rychle, než je hladové pohledy ostatních zpozorují, je vyfotil. Plán, že všechno cukroví zaranžuji na veliký podnos, zkrachoval. Tak malé podnůsky se nedělají.

Pět nejlepších

Vyhodnotit, kdo přinesl jaké cukroví tedy zbylo na mě a kolegovi Honzovi Královi. Po pečlivé degustaci a zhodnocení vzhledu a vůně jsme se usnesli, že nejlepší vánoční cukroví přinesly Irena Polehňová, Tereza Svobodová, Helena Bartůšková, Petra Svobodová a Monika Vágnerová. Pětice žen dodala do redakce celkem desítky druhů, mezi nimiž bylo jen málo společných. K nim se řadily slepovaná linecká kolečka, vanilkové rohlíčky a kokosové kuličky. Zbytek byl originál. Všemožné oválky, kostičky, kolečka a placičky možná měly společné předky v kuchařkách našich babiček, ale dnešními hospodyňkami byly modifikovány do moderní podoby. Slepovaná kolečka tak byla mnohde polita dříve nedostupným marcipánem, placičky s kandovaným ovocem zdobila čokoláda, srdíčka byla posypána barevným cukrem. Objevovaly se i novodobé druhy, jako například miniaturní medovník nebo cukroví přelité bílou čokoládou.

A co jsme se dozvěděli o autorkách? Například Monika Vágnerová dělá cukroví podle hrníčkové kuchařky a po babičce dědí pouze recept na vanilkové rohlíčky. „Peču deset druhů, ale nejoblíbenějším druhem jsou kokosová kolečka s kokosovou náplní,” svěřila se mladá žena.

Nejmladší účastnicí soutěže byla teprve jedenadvacetiletá Tereza Svobodová. Pochlubila se, že peče již pět let. Recepty dědí po babičce.

„Letos jsem jsem měsíc před Vánocemi rozhodla opět péct a to devět druhů cukroví. Největší radost mi dělá, když chutná nejen mně, ale i ostatním. Právě proto jsem se rozhodla zúčastnit se soutěže,” podotkla Tereza.

A odpověď na naši základní otázku? Nevíme. Typické liberecké cukroví neexistuje, poněvadž každé cukroví je originál. Jako každá kuchařka dělá vlastní originální bramborový salát, také cukroví se liší rodina od rodiny. A tak je to dobře. Než přijde direktiva z EU, abychom pekli jen bruselské vafle, užívejme si originality českých pracen a vosích hnízd! Dobrou chuť.