Nalézt tu můžete všechno, od vojenských mundúrů přes staré knížky, nádobí po babičce i hračky sotva odrostlých dětí. Součástky do aut i motorek. Vánoční ozdoby. Zkrátka bleší trh.

Prodejci jsou místní i zdaleka. Ti, co obrážejí oblíbené blešáky v okolí. Třeba v Držkově nebo v Mnichově Hradišti. Většinou důchodci. I proto se zdráhají něco o sobě prozradit. „Jó, milá paní, to není koníček, to je nouze," říká asi sedmdesátiletý muž.

Na dece před starší Felicií má kromě starého harampádí vyložený i komplet starých gramofonových desek s Dvořákovou symfonií a logem His masters voice navrch. „Pro vás za šest stovek," nabízí. „Dneska jsem nevydělal ani na vstup," obrací se ke kolegovi a zacinká hrstí drobných.

Ráda bych se pohrabala v kuchyňské veteši, ale už mě to táhne dál. Bleší trh je ráj pro vetešníky všeho druhu. Ti, co prodávají, i ti, co s rozkoší nalézají v hromadě krámů z půd hotové poklady. Hned za branou se srazím se známým z muzea. Z jeho výrazu je patrné na první pohled, že lov byl úspěšný. Koupil jsem tu staré geodetické mapy," vyhrkne na mě a tváří se fakt šťastně. Zamířím ale zase dál.

Burza, trhy, blešák. Každý, kdo miluje staré věci, tu nemohl chybět. Najdete tu totiž veteš všeho druhu. Mlýnky na strouhanku, mák, bábovky, válečky, krouhačka na prejt. Hrnky z masové produkce socialistických porcelánek a hned vedle průsvitný kávový servis předválečné značky. Kus za deset… Už jsou moje. Kolegyně mi před očima mává stříbrnými lžičkami za pár korun.

Věci s příběhem

O kousek dál už ceny skáčou vysoko. Asi osmiletá slečna bere do ruky housličky. Za kolik by byly," ptá se maminka muže, který má na dece u auta rozprostřen krámek s hudebními nástroji. Mandolíny, heligonky, a tomu všemu kraluje opravdový trombón. Majitel znalecky vezme nástroj do rukou, podívá se na maminku a určí cenu i stáří. Houslí samozřejmě.

„Paní, ten se vyzná. Je „světskej, víte?" odhadne znalecky člověka, který objíždí poutě starší Rom, který přihlíží. „Je to tak. Babička byla výborná houslistka, ale uměla i na trumpetu. Děda zase hrál na heligonku. Objížděli varieté, hráli v hospodách i na poutích, po celých Sudetech," zavzpomíná prodavač. Je z Mostu. „Dřív se všude hodně hrálo. Lidi to uměli," dodává.

Vybaví se mi historka z jedné liberecké hospody. Ta prý zkrachovala, protože se hostinský, jeho žena i děti věnovali spíš hraní než hostům. Když hospodu zavřeli, rozprchli se po orchestrech a jeden z nich podle vyprávění dokonce skončil jako první violista drážďanské opery…

Vyměníme si historky. Hodně lidí sem chodí spíš kvůli příležitosti si popovídat než kvůli samotnému obchodu.

Hlavní sílu kupujících představují jednoznačně sběratelé. Milovníci military. Části uniforem, odznaky, vojenské čutory, dokonce i tele, jak se přezdívalo torně z hovězí kůže. Prohlížím se vojenské dýky a bajonety. „Je to 19. století, tahle je z první války," vykládá mi majitel z Liberce. Sběratel. Na burze prodává, co se mu sešlo dvakrát. Něco neprodám, ale vyměním," dodává. Klukům svítí oči.

O kus dál se na desce válí stříbrný krucifix, vedle bedna s gumovými malířskými válečky, svázané ročníky Mateřídoušky…

Starožitnosti i šunt. Vzpomínky, vzdálené dětství, pár stovek na přilepšenou k důchodu. Touha ukořistit něco neobvyklého. Poklady z půdy. To všechno je blešák. A i když ten liberecký nemá tu úplně romantickou atmosféru, jako třeba proslavené blešáky v Paříži, Amsterodamu nebo Gdaňsku, lákají zdejší i přespolní. Na parkovišti zaslechnu polštinu. Tak zase za měsíc.