Hezky včas, pár minut před stanovenou dobou, spěchají v úterý na devátou poslední menší skupinky do útrob jabloneckého Eurocentra. Ostatní už vzorně, jak jsou ze školních škamen zvyklí, sedí v místnosti. Přicházejí další a další účastníci.

„Musíme ještě někde sehnat další židle,“ prohodí mladý muž v obleku ke své kolegyni a během okamžiku ze sousední místnosti přinášejí křesílka. „Všichni se přece musí posadit,“ říkají si v duchu zástupci hostitele. „Vy jste také ředitel?“ táží se nově příchozího. S odpovědí: „My jsme všichni ředitelé.“ se zjevně spokojují.

Zdá se, že zavládne konstruktivní atmosféra, před řadou z přítomných se na stole objevují notesy s poznámkami, papíry s tabulkami plnými čísel. Z jedné strany stolu mávne na druhou štíhlá blondýnka kolem padesátky: „Ahoj,“ prohodí s úsměvem.

Úsměvy ale najednou zamrzají

Nejdříve jeden a pak ty ostatní. Suita vedená zástupcem politické garnitury kraje vpadne do dveří po stanoveném začátku. Radní Radek Cikl mrkne po přítomných a evidentně jej rozladí jejich počet. Hledí na něj skoro čtyřicet párů očí s nevyřčenou otázkou: Co s našimi školami bude? Jeho uvítací úsměv přestává být úsměvem.

„Prosím všechny, které jsme nepozvali, aby opustili místnost. V opačném případě, pokud tak neučiní, odejdeme my,“ říká a dobrá polovina lidí nevěří svým uším. Loudavě vstávají a sbírají věci. „Ježíš, to je jednání. To snad nemyslí vážně,“ vydechne dáma ve svetříku těsně obepínajícím korpulentnější postavu. Přes padesátku určitě má a rozhodně není za katedrou žádným nováčkem.

„V pozvánce, která od vás podepsaná přišla na ředitele školy, je napsáno, že zvete ke kulatému stolu odbornou veřejnost. Máte pocit, že my, učitelé, jí nejsme,“ zlobí se další, na koho padl los k opuštění místnosti. „Nebudeme tady z toho dělat guláš. Veřejnost se měla už možnost vyjádřit,“ hřmí místností hlas krajského radního.

Situace se začíná vyhrocovat. To si ale uvědomují nejen odcházející lidé.

Jak mávnutím kouzelného proutku náměstek hejtmana mění direktivní tón a dodává poněkud smířlivěji. „Dobrá, uděláme kompromis, za každou organizaci tady mohou zůstat dva zástupci.“ Poslušně ti přebývající mašírují ven a domlouvají hned po cestě, kam půjdou společně rokovat.

Co znělo ještě na chodbě

„Tohle může? On nás může vyhodit?“ mladá černovláska se staženými vlasy na temeni sponkou působí spíše jako studentka, o kterou jako o mnoho dalších mimo jiné při optimalizaci půjde. „Já jsem členka školské rady z Gymnázia U Balvanu,“ odpovídá na otázku, za koho se dostavila.

Vyhoštěná skupina lidí povětšinou středního a zralejšího věku rozhodně nepůsobí jako buňka radikálů chystající se vyrazit do boje systémem muž proti muži. Dokonce i podíl mužů a žen je téměř vyrovnaný.

„Čekala jsem to a čekala jsem to ještě horší,“ razantně konstatuje rusovláska. Už z diskuse uvnitř místnosti všichni vědí, že je z jablonecké Pedagogicko–psychologické poradny a má na starosti právě střední školy. Přítomní se shodují, že mohla být selekce rovnou u dveří nad prezenční listinou.

Mnozí jsou zmateni. Ředitelé jejich škol jim přeposlali pozvánku, ve které se mimo jiné krajský radní omlouvá za termín o jarních prázdninách. „Podívejte, tady výslovně stojí kulatý stůl s odbornou veřejností. Tak kdo je podle nich ta odborná veřejnost, když to nejsme také my, učitelé,“ a dává do pléna papír jedna z žen. Přestože ho většinou už všichni viděli, znovu čtou, pro koho je pozvánka.

Jen krčí rameny a chystají se k odchodu. Jejich soukmenovci, kteří směli zůstat, je budou za dvě hodiny informovat. „A stejně, chtěl jsem důvody k rušení Balvanu slyšet přímo od radního,“ hází do diskuse na závěr muž, jemuž dávno věk obarvil stále ještě hustou hřívu i vous do stříbrna. Že by přesluhoval? To ne, ale i bývalý školní inspektor je stále jednou nohou u své milované profese učitele.

Někdo trochu přestřelil

Ve středu už klidné prořídlé skupiny s sebou všichni trhnou. Zpoza dveří, za nimiž se právě důležitě rokuje, k nim míří ten, který je před okamžikem vyhodil. A rázně. Jakoby je snad chtěl ještě peskovat, že halas z chodby ruší diskutující.

„Měl jsem dobrou snahu uspořádat kulatý stůl v místech, kterých se optimalizace má dotknout,“ začíná radní smířlivým hlasem, snad až omluvně. Většina lidí, kteří právě proti němu stojí, je většinou starších než on. Dobrá polovina jsou ženy.

„Setkání nemají sloužit k tomu, aby na nich vládly emoce, aby se lidi překřikovali,“ potvrzuje hlavně sám sobě správnost původního rozhodnutí. Jako příklad dává nedávnou demonstraci před krajským úřadem.

Nikdo na nikoho nekřičí, nikdo nikomu neskáče do řeči, nikdo dlouho nelamentuje. „Myslíte, pane radní, že vypadáme na to, že bychom narušili pořádek jednání křikem nebo se snad chovali jako demonstranti?“ vypálí přímou otázku mladá žena, „chtěli jsme si to celé jen poslechnout na vlastní uši.“

Jak se cítíte po vyhazovu od kulatého stolu?

Jak se cítíte po vyhazovu od kulatého stolu?