V dnešní uspěchané době člověk zapomněl pečovat o svou duši a často se to projevuje různými stavy deprese a vyhoření. Je počet zájemců, kteří chtějí opět najít stabilitu, vyšší oproti minulým letům?

Určitě ano, lidé hledají pomoc v podobě terapie a pomoci nadhledu nad svojí životní situací, v které se z mnoha důvodů necítí dobře. Pomáhající profese jim usnadňuje otevřít oblasti, které mají zastíněné, jsou blokováni v životním pohybu. Jsou pozastaveni v pohybu mysli i těla současně, nemůžou se volně pohybovat po své životní cestě, nemůžou realizovat svůj přirozený pohyb těla a mysli a stav vnímají jako určitou krizi, jako nepříjemnost- projevující se bolestí na těle nebo psychickými problémy. Mnohdy je to tak, že prožívají bolest somatickou – bolest těla, což je jediným možným projevem nespokojené, zatížené a vyčerpané mysli. Tento stav je vnímán jako krize, která však ve své nepříjemnosti má skrytou i možnost změny – přivádí k hledání pomoci. Dobrý terapeut se tak stává bezpečným průvodcem svého klienta na cestě k znovunalezení tělesné i duševní pohody.

Nedávno jsem zaslechl, že roste počet falešných terapeutů. Mohou bez odborných znalostí lidem spíše uškodit?

Toto lze velmi těžko posoudit. Jiná situace je, pokud se vydáme směrem komplexních úvah. V dnešní době by nikdo nešel ke kováři vytrhnout si zub, raději zamíří k zubaři. S duší to je složitější, není vidět, nelze ji změřit či zvážit, uchopit. Zacházíme s ní všelijak, dáváme ji všanc do nešetrných situací. Z mé osobní zkušenosti mnohdy přijdou lidé, kteří absolvovali nějaký úkon v podobných službách či intencích, a nejen že jim to nepomohlo, navíc jim to uškodilo a pootevřelo jejich třinácté komnaty. Na druhou stranu přijde někdo, kdo po strastiplném letitém pochodu ordinacemi navštíví léčitele a v rámci jeho charisma, úžasné terapeutické techniky vyslechnutí a poskytnutí časového prostoru neuvěřitelně pomohl. Nerada bych kategorizovala.

V minulých letech málokdo přiznal, že vyhledal odbornou pomoc, styděl se. Dnes naopak se stala psychoterapie poměrně moderním nástrojem. Pozorujete tuto proměnu za dobu své praxe?

Myslím si, že za poslední léta přibylo na pomyslném pracovním ponku psychoterapeuta více nástrojů, které směřují i do poradenských a částečně i pedagogických oblastí. Ke klasické psychoterapii přibyly například prvky coachingu či neuorolingvistické programování. Lidé jsou zvyklí pomoc vyhledat a většinou ji vyhledají i včas. Krize rodiny je obrovská, polovina párů se rozpadá, děti jsou ve vleku problémů rodičů. Problémů je celá řada a určitě se není za co stydět, pokud se někdo rozhodně je řešit s odbornou pomocí.

Doba se proměnila a objevily se nové sociální fobie, strachy. Někteří dokonce tvrdí, že trpí depresemi ze životního prostředí. Je to vůbec možné?

Jedná se o nový fenomén, úzce souvisí s dobou, ve které existujeme. Ta je hodně technická, směřující k naplnění výkonu, který je po nás všech vyžadován. Jsme v situaci, kdy jsme přírodě úplně vzdálili a máme pocit, že nad ní máme moc. Velkou roli hraje pocit, že vše můžeme zařídit a zorganizovat. Dostali jsme se do spirály přemocňovámí, kterou s předstihem více jak sto let předpověděl filosof Nietzsche. Aby moc mohla být mocí, musí neustále narůstat, tzv. mocnit. Tím, že narůstá, přivádí nás k jedné jediné věci, zcela typické pro naší současnost - stále něco opakujeme dokola. Nechceme být bezmocní, zbavení moci výkonu se obáváme, vede k nemoci a nemoc jako taková potencuje pomoc a ta odkazuje na závislost na někom jiném. Nechceme být závislí, chceme mít svobodu a problém je v tom, že tím jak neustále začátkujeme, dokola opakujeme životní pohyb, který nás vyčerpává. Jsme jako myška v běhacím kruhu. Principem dobrého lidského života je počátkování, což je životní pohyb, mající v každém svém okamžiku pohybu originalitu prožívaného – dopřává zdraví, spokojenost, moc v pravém slova smyslu, moc realizovat svůj životní pohyb ve volnosti a otevřenosti. Takže stačí i ten hořící prales či lidská vyprahlost duše bez soucitu, aby člověk upadl do podobných stavů.

V poslední době se čím dál tím větší pozornost věnuje domácímu násilí. Co vše pod něj spadá?

Představuje sociálně-patologické jevy ve společnosti a může mít mnoho podob. Většina si ho stále představuje tak, že jeden fackuje druhého, přitom se může jednat i o psychické či ekonomické domácí násilí, které je v dnešní době dost časté. Není pravdou, že obětí je vždy byla žena a agresorem muž. Objevuje se fenomén bitého muže. Přetáčí se to a postavení mužů ve společnosti je specifické a ne úplně záviděníhodné. Archetypální role muže a ženy jsou zásadně pozměněné, předjeskynní muž má ohrožené postavení, doba a společnost se proměnily a on se s tím musí vypořádat. Také žena ztratila bezpečné prostředí jeskyně a i ona je vydaná nároku postmoderního žití, přesahujícího mnohdy možnosti tento nelehký úkol splnit. Oba dva se v každodennosti vydávají na lov, oba dva se večer navrací do jeskyně, kde mnohdy skomírá oheň a není teplo.

Pro jaké pohlaví je těžší se svěřit s tím, že se stalo obětí domácího násilí?

Pro obě pohlaví, ale pro každé jiným způsobem. Samotný počátek domácího násilí je v domově a domov je tím velmi ohrožen. Pro domácí násilí je typické, že je skryté, probíhá za zavřenými dveřmi rodiny, a domov tím ztrácí svůj základ bezpečného místa Každý v domově má jinou roli a jiné určení- žena, muž, dítě, prarodič, ale i ostatní živé bytosti. Případná intervence je složitá v tom, že musí být cílená, odborná, započíst všechny kontexty a musí být koordinovaně multidisciplinární, jelikož se na ní podílí řada profesí a velmi záleží na jejich souhře.

Dá se procentuálně vyčíslit, v kolika případech intervence zabere?

Je to velmi těžké, museli bychom sledovat kontinuitu dění. V pomáhajících profesích v okamžiku, kdy intervence už není nutná, se nám klient jakoby „ztrácí“ z dohledu. Je to případ od případu, výrazný vliv má postmoderní doba, ve které existujeme. Často se označuje i jako postfaktická či tekutá a roli zde hrají dva fenomény, které nám poměrně ztěžují život. Jedním z nich je povelovost, kdy na skryté i zjevné povely musíme reagovat, odpovídat výkonem (např. různé termíny, platby složenek, problematika úvěrů či hypoték atd.). V tomto případě se navíc projevuje silná mediálnost v podobě reklam, využívající velmi nešetrným způsobem i české pohádky.

Co je ten druhý fenomén?

Pocit všezaříditelnosti. Jsme hodně orientovaní na výkon a splnění cílů, vedoucích k zajištění standartu našeho žití, který je velmi pofidérní. Díky konzumní společnosti je čím dál tím těžší ten standart naplnit.

Postmoderna zaměnila tradiční role mužů a žen. Jak?

Původní archetypální role byly narušeny. Žena, přivrácena k zemi, je spojena s vnitřním prostorem, prapůvodně jeskynním, jejími principy je temno, teplo, zanořenost, intuitivnost. Zatímco muž, přivrácen k nebi, je v prostoru venkovním- předjeskynní a jeho principy jsou chlad, světlo, boj a ochrana. Dva prostory se potkávají, v optimálním případě doplňují a vzájemně kooperují a tím vytváří vztahový bezpečný prostot. Myšlenka, sahajicí k nejstarší lidské civilizaci, Sumerům – posvátný sňatek země a nebes – Hieros gamos. Teď je všechno jinak, oba- žena i muž jsou ve své podstatě na lovu a s rodinným teplem to je také složitější. Hlavně muž má s proměnou problém, daleko výrazněji vnímá disbalanci, nerovnováhu. Mužství se ocitlo v ohrožení a muž se cítí nejistý.

Lze se vymanit z toho kruhu v kontextu domácího násilí?

Domácí násilí v sobě obsahuje určitý princip závislosti, vymanit se z této sociální patologie a otevřít si možnost pro změnu - jinakost představuje obtížnou cestu. V průběhu násilí dochází k cyklení. Má různé fáze, které se navzájem doplňují. Nebezpečná fáze v celém procesu je stav, kdy došlo k realizaci násilí agresorem a následně klesá úzkost oběti. Velmi záhy stoupá úzkost agresora a on v kontextu slibů, litování a zoufání bytostně naplňuje oběť tím, co je pro ni podstatné – příslib lásky, přízně, že už to tak nebude, že se změní. Na malý moment nastane situace, kdy nastává absolutní saturace toho, co dlouhodobě chybí oběti. Je to však opravdu malý moment.

V pomáhajících profesích platí obecně základní pravidlo, že princip pomoci spočívá v tom, že člověka vnímáme jako originální bytost s životním příběhem, s originálním chováním a postoji. Princip pomoci je v pochopení, náhledu – nejprve poskytovatele pomoci, následně i klienta. To, co léčí, uzdravuje a pomáhá, je vztah mezi terapeutem a klientem. Když se pracuje s agresorem, mnohdy tam je možno zachytit prvky typické pro oběť. Často se dojde k tomu, že agresor je také obětí a oběť je i agresorem. Naučená závislost, naučená bezmoc, prvky, které se jeví jako role oběti, ale v konečné fázi vyvstává velká touha po moci v kontextu bezmoci. A také mnohdy platí, že ten, co byl týrán a obětí v dětství, je v dospělosti agresorem.

Byly by velké rozdíly v průběhu domácího násilí mezi homosexuálními páry?

Příliš zkušeností s tím nemám, ale z pohledu párové vztahovosti si nemyslím, že tam bude příliš jinakostí. Stále to má souvislost s projekcí moci a bezmoci a zastávajících rolí v páru.

Žijeme v době sociálních sítí. Mají opravdu na společnost tak velký vliv a mohou vést k různým sociálně-patologickým jevům?

Digitální svět nás pohltil. Pokud si uvědomíme souvislost s anatomickým označením prstu na ruce (digitus), je zcela jasné, že se jedná o konkretizaci určitého místa – totost, nezapočítává však celek, z kterého každý z nás vychází a v kterém jsme součástí. Digitální svět se ve všech svých podobách infiltroval do rodiny, nejedná se už o uzavřené seskupení blízkých lidí na sebe reagujících. Dostal se do ní skrytý, nebezpečný fenomén. Pozměnili jsme i naši řeč, řečování v rodině je specifické a často to děláme jen přes sociální sítě. V citlivém věku přijímáme status sami sebe ve společnosti, a právě zde je možnost vzniku sociálních fobií. Chybí nám imaginační prvky, vše se soustřeďuje na něco, co není v přirozenosti a pozměněním lidské řeči se pozměňuje i lidská založenost.

Existují vůbec možnosti, jak před tímto fenoménem rodinu ochránit?

Takovou cestou je sanace rodiny ve smyslu, že rodiče budou mít na své děti čas, sami nebudou u počítačů a nebudou neustále v kontaktu se svým mobilním telefonem, pojedou společně na výlet, půjdou na procházku. Budou trávit čas jako rodina. Maminka bude maminkou a táta tátou se vším, co k těmto rolím přináleží.

Sítě často ukazují nereálnost. Lze vysledovat nějakou souvislost např. s rostoucími případy poruchy příjmu potravy?

Porucha příjmu potravy není jen ontickou poruchou, ale hlavně a především ontologickou. Je výsledek problematiky ve vývojových fázích jedince, touto potíží trpícího. Říkám jedince, jelikož už dávno neplatí, že se jedná pouze o dívky a ženy. Také medializace hraje významnou roli. V obecné platnosti, že jenom krásný, úspěšný, bohatý je ten nejlepší a je hodný toho, být byl společností uznávaný, oslavovaný. Konfrontace s digitálně upraveným fotem modelek na předních stranách prestižního časopisu nemůže nikdy dopadnou pro dívenku, chlapce, ženu či muže příznivě. Realita všedního dne je jiná.

Máte na závěr nějaký návod, jak mít rád sám sebe?

Existenciální úzkost nás provází po celou dobu života. Narodíme se s ní, prožíváme ji v čase „mezi“ a s ní i umíráme, ale jde o to, aby byla v únosné míře. A ta míra záleží na tom, jak jsme schopni v různých životních fázích akceptovat nezajištěnost, která nás také stále provází. Neustále jsme uvrhováni do životních situací, do kterých se dostáváme velmi často bez vlastní volby a musíme na ně reagovat. A čím víc chceme zajištěnost a jistotu, tím více nám stoupá úzkost. V tom nejistém žití je dobré najít pár pevných bodů, na které se mohu spolehnout a vědět, že to tak prostě je… Líbí se mi myšlenka dr. Thomase Hory – „jediný způsob, jak si poradit se životem je najít onen soubor hodnot, které nepodléhají módním trendům, které se nikdy nemění a budou neustále rodit ovoce ve smyslu, že nám uprostřed velice nejistého světa přinesou klid, zdraví a jistotu“.