Jana Lovette Henychová tvrdí, že odmalička byla zvláštní dítě. Šprtka na jedné straně a problémy s chováním na straně druhé. Zajímala se o knížky Jacka Londona. Pak svoji pozornost směřovala k vlkům, psům a běžkám. Se svým americkým manželem a psí rodinou žije v chalupě po dědečkovi.

Psům rozumí a váží si jich. To dokázala loni, když v závodě Femundlopet na 600 kilometrů nedokončila a 200 kilometrů před cílem odstoupila kvůli zdravotním potížím svého psa Vildy.

V době školní, kdy jiné dívky obdivovaly herce a četly zamilované románky, jste určitě dělala něco jiného…

Na základce každý něco sbíral. Známky, fotky koní, herců, ale já měla tu sbírku originální. Hromadila jsem fotografie psů a vlků. Byla jsem vlastně v té době škůdcem místní městské knihovny, protože jsem někdy neodolala a něco si nechala doma.

Nebyl tehdy internet a o barevné časopisy byla také nouze. Dokázala jsem vzácné informace i přepisovat. Tak jsem například opsala celou encyklopedii o psovitých šelmách. Hltala jsem knížky, Bílého tesáka od Jacka Londona jsem četla mnohokrát. Ještě teď se mi vybavuje chvíle, kdy jsem v časopise Pes, přítel člověka asi v roce 1984 objevila první fotografii malamuta, to byl zážitek.

Kdy jste poznala, že vsadíte na nejlepšího přítele člověka?

Žila jsem v Jizerkách a jako většina zdejších mladých lidí jsem sportovala. Běžky, orienťák, triatlon a lezení po skalách. Babička s dědou měli v chaloupce pejska křížence malamuta a sibiřského husky Kimečka. Běhala jsem s ním po horách, brala ho do skal. Studovala jsem a připravovala se na budoucnost seriózní vědecké pracovnice.

Až do chvíle, než jsem si v roce 1997 pořídila svého prvního sibiřského husky psí slečnu Jovanku. Chodila jsem s ní po horách, na výlety a když přišla štěňata, zjistila jsem, že se mi nechce je prodávat. A už jsem jich měla pět, pak deset, počet psů se zvyšoval a tím jsem se vlastně nenásilně dostala k chovu a mushingu.

Jaké byly začátky?

Těžké, samozřejmě. Já jsem se vlastně pokoušela o výrobu prvního psího postroje už ve třinácti. Podle obrázku z časopisu 100+1. Než jsem později pochopila, že všechno chce svoje. Jezdila jsem třeba na kole ještě s dalšími čtyřmi psy, ale po totálním zkrvavění jsem si pořídila první káru i první saně. Často jsem tlačila a rvala saně místo psů. Člověk si obvykle pořídí psy, kteří nechtějí moc tahat, nezná to a neví, že to musejí být ti z pracovní linie, kteří mají k výcviku předpoklady. Jak jsem poznala, nejdůležitější je při výcviku důvěra psa, kontakt i chuť, aby pracoval pro mne.

Proč jste se rozhodla pro plemeno sibiřského husky?

Z čistokrevných plemen určených k tahu máte u nás na výběr pár možností. Sibiřský husky, aljašský malamut, samojed nebo grónští psi. Já se pohybuji výhradně v chovu a v závodních kategoriích určených pro sibiřského huskyho. Je to úžasné plemeno, takové perpetum mobile severu. Většina psů zůstává u nás, občas ti, kteří se tu narodili, i odejdou. Moje smečka je jedna veliká rodina už čtyř generací. Heidi je prababičkou těch nejmladších štěňátek. Navazuji na práci jednoho mushera z Německa, který se tímto chovem zabývá přes třicet let. Gerd Sandweg je v mushingu legendou a mým velikým vzorem. Já s ním konzultuji všechny své chovatelské záměry i závodní plány. Naše smečka má nyní čtyřiadvacet členů.

Platí v přípravě na závody těžko na cvičišti, lehko na bojišti?

Určitě platí. Já si vychovávám své závodníky sama a tím pádem o nich vím všechno. Poznám jejich vlastnosti od malička a snažím se vypěstovat s nimi úzkou vazbu. Štěňátka dostávají dostatečný prostor, aby se předvedla a ukázala svoje vlastnosti. Znát své psy, to je základ.

Pokud vás pes miluje, udělá pro vás maximum a máte vyhráno. Důležitý je i systém, zaběhlá rutina. Od položení misky, zapřahání, nasazení botiček i pravidelné jídlo. Soustřeďuji se na dlouhé závody a podle toho je upraven i režim. Od podzimu jezdím s dvousetkilovou tréninkovou károu, zapřahám deset až dvanáct psů. Aby kára neposkakovala, přikládám malý barel s kamením. Na podzim si psi budují či obnovují svalovou hmotu právě pomalým a těžkým tahem. S příchodem sněhu vystřídají káru saně a trénujeme rychlost.

Jak jsou vlastně psi rovnáni do zápřahu?

Vepředu jsou nejchytřejší holčičky, které poslouchají nejlépe a jsou bystré, tahouni jsou vzadu. Důležité je také nepodlehnout panice, když kolem vás přefrčí soupeři a díváte se jim na záda. Musím vydržet, nedávat nesmyslné příkazy a najednou zjistím, že to zase frčí.

Máte svoji Husky školu. Co zásadního říkáte zájemcům o tento sport?

Naším cílem je ukázat lidem, že psi nejsou sněžné skútry, které se nakopnou a jedou dál. Jsou to živá zvířata, kterým záleží na vztahu. Zájemcům říkáme, že pokud se rozhodnou dělat tenhle sport, musí se mu věnovat plně. S nadsázkou tvrdíme, že psi se nemůžou na léto zavřít do skříně a před zimou vytáhnout a zalít teplou vodou.

Byla jste mnohokrát mistryní republiky, dvakrát první v Evropě, jela jste i náš nejdelší závod Šediváčkův long v Orlických horách. Pak jste se v roce 2008 odvážila na slavný Finnmarkslopet, nejdříve 500 kilometrů, o rok později tisícovku…

To není závod, to je veliká výzva, putování ledovou krajinou, která vám nedá nic zadarmo. Tam se stáváte součástí týmu svých psů, propojíte se s nimi jakoby telepaticky. Vidíte, jak se cítí, co potřebují. Oni mi věří a já věřím jim.

Pokud se propracujete k téhle symbióze, máte šanci šťastně dojet domů a urazit fůru kilometrů v ledové polární krajině bez stromů. Cestujete ve svých vzpomínkách a pocitech. Díky mrazu je všechno tak syrové a jasné, že vám běhá hrůzou ten mráz i v mrazu po zádech. Rozlehlé sněhové pláně, skalnaté útvary, kterými jedete a tají se vám dech nebo vám ho vítr trhá od úst. Mezi záblesky čelových lamp vidíte hvězdy nad hlavou i magickou polární záři, která vás neustále doprovází. Tady závodíte sami se sebou a sami proti sobě. Tisíc kilometrů znamenalo osm dní a šestnáct hodin času. Od té doby dělím život na čas před Finnmarkslopetem a život po něm.

Lákají vás dlouhé tratě, nonstop závody, náročné pro vás i pro psy.

Když jsem se v roce 2008 chystala na Finnmarkslopet, najezdili jsme 900 kilometrů s károu a 2100 kilometrů se saněmi, proti Norům, kteří měli pět tisíc, to bylo málo a já měla pocit, že jen jezdím a nedělám nic jiného. Pokud najedete denně přes sto kilometrů, je nutné doplňovat energii psů, po čtyřech hodinách zastavit, rozdat jim malou svačinku: zmrzlé rozemleté maso s vitamíny, později namočené granule s masem nebo cokoliv, co jim chutná. Rozhoduje i dobrý odpočinek. Při něm musím rychle nachystat všechno pro pejsky, rozhrnout slámu, sundat jim botičky, masírovat, obléknout do oblečků, přikrýt dekou, nachystat teplé jídlo, rozdat ho a přesvědčit se, že všichni jedli třeba jen trošku.

Jaké jsou vaše musherské plány na nejbližší období?

Plány a fantazie patří do všeho, co člověk dělá. Já jsem ty reálné plány vlastně všechny už splnila, proto teď jsou na řadě ony nereálné. Chtěla bych se zúčastnit se psy závodů na Aljašce na tisíc mil (1600 kilometrů) Iditarod nebo Yukon Quest. Kvalifikační kilometry už mám, teď zbývá jen sehnat potřebné dva miliony korun.

VLADIMÍR BURJÁNEK