Včera uběhlo přesně 95 let od dokončení prvního krematoria na českém území, jehož stavbu iniciovalo tehdejší německé obyvatelstvo v Liberci a zároveň jedna z nejaktivnějších poboček vídeňského spolku Die Flamme. Pohřby žehem se ale začaly provádět až o dva roky později, kdy Národní shromáždění schválilo příslušný zákon, do té doby nebyla kremace povolena. Už v roce 1899 ale vznikla Společnost pro spalování mrtvol mezi jejíž propagátory patřili například Jan Neruda nebo Božena Němcová. Na její fungování v roce 1909 navázal spolek Krematorium a později Společnost přátel žehu, která funguje dodnes. Jejich společným úkolem bylo zpopularizovat zpopelnění a seznámit s ním tehdejší obyvatelstvo.

LIBERECKÉ KREMATORIUM byla první budova svého druhu v celém Rakousku-Uhersku. V prosinci 1913 byla vypsána velká soutěž, které se zúčastnila řada architektů. Nakonec byl vybrán návrh Feuerburg architekta Rudolfa Bitzana. Autorem soch strážců po stranách portiku byl sochař Alois Rieber. Symetrická budova sestává ze čtyř navzájem propojených částí. Obě postranní jednopodlažní křídla jsou odlehčena loubím a kontrastují s centrální částí tvořenou vysokým nezdobeným kubusem s vertikálními pásy oken, v němž se nachází obřadní síň, čekárna a kolumbárium. Na čelní fasádě obřadní síně je text Antona Augusta Raaffa: Čistý, božský, nádherný ohni, přijmi ve svou náruč zemdlené tělo. Bitzan byl i autorem interiérů a mobiliáře, který je v jednotě s architekturou. Okolí krematoria (urnový háj) upravil v roce 1921 liberecký architekt Karl Kerl do tvaru vějíře. K budově se Bitzan znovu vrátil v letech 1927 30, kdy na popud magistrátu vypracoval projekt adaptace krematoria, rozšířil urnový háj a dostavěl ohradní zeď s kolumbáriem.

„Kremace vyšla ze společenského a technického pokroku, ale v Rakousku-Uhersku samozřejmě nebylo nic takového dovoleno pod vlivem tehdejší římskokatolické církve. První nejstarší krematorium tak vzniklo až v německém Liberci. I když se v bibli píše „prach jsi a v prach se obrátíš", tak oni zákaz vysvětlovali tak, že pozemská schránka je dána do země a duše odchází na nebesa. Byl to zkrátka náboženský problém," řekl Jaromír Mucha ze Společnosti přátel žehu.

Ve městě, kde Němci tvořili národnostní většinu, působil spolek Die Flamme, který s vedením města došel k názoru, že by měli následovat Německo, kde kremace probíhaly už od 80. let 19. století, a postavit si vlastní krematorium.

„To se tak stalo prvním v českých zemích. Krematorium v Pardubicích, které vzniklo v roce 1923, je typické tím, že se na jeho vzniku podílel český architekt Janák a že i styl budovy připomíná určitou staroslovanskou tradici. V Liberci se však na stavbě podíleli němečtí tvůrci," řekl Mucha.

I když byla stavba dokončena v roce 1917, pohřbívat žehem se zde nemohlo. Zákon to nedovoloval. V ten moment začínala práce sympatizujících spolků.

„Ze začátku se Společnost přátel žehu věnovala především propagační činnosti. Později když vznikla Československá církev husitská, tak se na ní podíleli i kněží. Předtím se osvěta týkala učitelů, vždyť prvním předsedou spolku Krematorium byl básník a dramatik Jaroslav Kvapil, poslanec Národního shromáždění. Ten dal později podnět ke schválení zákona o fakultativním pohřbívání ohněm," doplnil Jaromír Mucha.

V roce 1919 liberecké krematorium konečně začalo plnit svoji funkci a zájemci o zpopelnění zemřelých již nemuseli jezdit do sousední Žitavy.

Krematoriu přibývá let, ubývá pohřbů. Lidé se jich vzdávají

Stále méně lidí si objednává klasické obřady v libereckém krematoriu. Jednom z prvních v bývalém Rakousku-Uhersku. „Ten nárůst je znatelný, za posledních dvacet let se počet obřadů snížil téměř o šedesát procent," potvrdil jednatel Pohřební služby Liberec Ladislav Kopal. „Doba je čím dále rychlejší, takže mám pocit, jakoby i tradiční obřad lidi zdržoval. Domluví si samotnou kremaci, rozptyl a dost. To co bylo dřív výsadou Prahy už se dostalo i sem," říká. Pohřební rituál je přitom pro pozůstalé velice důležitý. Stejně jako místo, kam lidé mohou aspoň jednou do roka, třeba na Dušičky chodit. „Nezřídka se stává, že po půl roce se to lidem rozleží a pak nabíráme do urny hrstičku hlíny z rozptylové loučky," prozrazuje zkušenost Kopal. Ekonomické důvody nejsou podle něj tím hlavním důvodem, proč lidé obřady i hroby odmítají. „Mají možnost si vybrat z 27 způsobů. Od honosných náhrobků v urnovém háji až po pouhé uložení urny v kolumbáriu. To přijde na zhruba tisíc až patnáct set korun," potvrzuje jednatel pohřební služby.

Přibývá ale i těch, kteří si místo hledají mimo hřbitovní zdi. Stále více lidí rozptyluje popel svých blízkých na místa, která jim byla v životě blízká. „Náš zákon to nezakazuje," potvrdil Ladislav Kopal z liberecké pohřební služby. Nedoporučuje se ale sypat popel zemřelých do vody. Ať už jde o řeky, potoky či jezera. „Na rozdíl třeba od sousedního od Německa. Tam je tento způsob pohřbívání naprosto běžný a existují dokonce celé pohřební lodě," dodává. Rozsvícené svíčky a náhrobky plné žlutých chryzantém ale dávají za pravdu psychologům, kteří podtrhují důležitost rituálů rozloučení i následného rozjímání nad hrobem blízkých. „Alespoň jednou do roka sem přijde každý. Vánoce a Dušičky jsou tou nejčastější dobou," říká Kopal.