„Ve filmu a v televizi jsem přeskočil milovníky a charakterní role a hraji rovnou dědky,“ komentuje to se smíchem Ladislav Dušek. „Televize a film mě dlouho míjely a teď mám pocit, že se mě film konečně dotknul a ten dotyk byl velmi příjemný. Jsem za to obrovsky vděčný,“ dodává s pokorou herec.

O čem ten film bude?

Odehrává se v maličké vesnici na pomezí česko-rakouských hranic a zachycuje období od zabrání Rakouska Hitlerem až po osvobození, kdy do pohraničí přijíždějí ty neslavné revoluční gardy. Je to film velmi syrový, zároveň velmi pravdivý a velmi otevřený. Myslím, že je to hlavně film o vyrovnání se s naší minulostí.

Koho tam hrajete?

Hraji starého legionáře a vlastně je to jediná kladná postava z celého filmu, i když v tom příběhu vlastně není úplně jasně vymezena černá a bílá… Ukazuje, že to, co dělali Němci, jsme vlastně my při odsunu dělali stejně.

Odsun, vyrovnávání se s minulostí, snaha o zakrytí vlastní viny, jak z toho vycházíme my jako Češi?

Řádění revolučních gard v některých místech je příkladem toho, že když se k moci dostane „ulice“ a začne vládnout a provádět všechna ta zvěrstva, nikdo to už nedokáže zastavit. Člověk má pak v takové situaci dvě možnosti: Bud odvrátí zrak, řekne si, že jeho se to netýká a vyrovná si to se svým svědomím, nebo proti tomu jde a pak ho to stejně smete. Bylo to i za války, na straně Němců, kteří viděli, co strašného se kolem děje, ale moc dobře věděli, že když proti tomu vystoupí, skončí v tom lágru taky. Jediná šance, jak se tomu postavit, je nedopustit, aby se něco takového stalo znovu.

Theresa van de Loo.
Theresa van de Loo ze Semil: Po roce v Indii nevidím svět tak naivně jako dřív

Já se na tu pozici Čechů ve vyhrocené poválečné době ptám záměrně, protože tento týden jsme si připomněli rok 1969, kdy při výročí okupace nestříleli do lidí, kteří přišli zapálit svíčky, Rusové, ale naši. V uniformách VB a Lidových milic. Jak na všechny ty srpnové události roků 68 a 69 vzpomínáte vy sám?

V srpnu 1968 mi bylo 25. Pamatuji si tu noc, kdy mě ještě v Praze na Žižkově vzbudila vyděšená maminka. Dělo se něco, co se naprosto vymykalo mým představám. Tak tohle je válka, říkali jsme si.

Jak jste ty události vnímal z pohledu politického pozadí?

My jsme v té době bezmezně věřili politikům. Dubček byl modla a Svoboda? Hrdina od Buzuluku, absolutně čestný člověk, takže národ je poslouchal a respektoval. Byl obrovsky sjednocený a když se pak delegace vrátila z Moskvy a Dubček podepsal pendrekový zákon, proti lidem postavil jednotky v uniformách bezpečnosti a Lidových milic s vodními děly, cítili jsme se strašlivě podvedení. Věděli jsme, že je to konec. Konec demokracie. Konec socialismu s lidskou tváří. Konec víry v politiky. A to už v mnohých zůstalo jako jizva, která se ozve, když se mění počasí na politickém barometru.

Co bylo horší? Ta bezmezná ztráta naděje, nebo fakt, že nás nemlátí a nepotírají cizí okupanti, vetřelci, ale vlastní lidi? Sousedi, Češi?

Já myslím, že nejhorší je, když vás někdo zradí. Vždyť lidé, kteří dostávali nakládačku v Praze, v Brně i v Liberci, stále i přes to vědomí zrady vykřikovali: Dubček a Svoboda!

Žáci v základní škole. Ilustrační foto.
Rodiče školáků sáhnou hlouběji do peněženky. Prodraží se učebnice i kroužky

Jak se vám s touhle zkušeností zakládal v listopadu 89 stávkový výbor? V prvních dnech se přeci nevědělo, jak to dopadne. Mnozí z nás v prvních dnech na náměstí s úzkostí čekali, kdy bezpečnost uzavře ulice kolem radnice a začne nás mlátit.

Víte, až po letech jsem si uvědomil, že úspěch má mnoho bratříčků, ale neúspěch je sirotek. Později, když už se situace vyjasnila a KSČ ustoupila, se těch revolucionářů začalo objevovat mnoho. My jsme ještě s kolegy Zdeňkem Palusgou a Hanušem Borem hned v prvních dnech vytvořili stávkový výbor a ještě týž večer jsme místo představení lidem oznámili, co se děje a že podpoříme studenty. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že už asi nikdy nebudu hrát, že možná skončím nejen s divadlem, ale i se svobodou, zvlášť, když nám tehdejší ředitel divadla, který byl absolutně proti stávce říkal: „Neblbněte, vykopou vám mozky z hlavy!“ Měl jsem strach.

Ten ale nepramenil jen z událostí v roce 1969. Vy jste přeci podepsal i Několik vět…

Se mnou se to táhlo už od dřívějška. Když se měl vyjádřit souhlas se vstupem vojsk, říkal jsem si, že tohle přece nemůžu. Já jsem v té Praze byl! Ty mrtvé jsem viděl! Byl jsem na Palachově pohřbu, viděl jsem ty stovky Pražanů, kteří přísahali při hymně a tohle všechno mám teď popřít!? Po Chartě 77 byli herci zase tlačeni k tomu, aby podepsali tzv. Antichartu. Když jste nepodepsal, šlo do tuhého. Minimálně jste přišel o práci. I tehdy mě ovládal strach. Nikdy, kromě prvních listopadových dnů, jsem tak strašný strach o budoucnost, o život, o své blízké nepoznal. A zase jsem si nedovedl představit, jak bych s tím dokázal žít, kdybych to podepsal. Dokonce jsem v zoufalství přemýšlel, že si zmrzačím ruce.

Závodníci zdolávají překážky pod můstky v Harrachově. Probíhá zde druhý ročník Mistrovství ČR v OCR.
FOTO: Harrachov hostí „extrémní“ mistrovství, probíhá celý víkend

Proč ale taková spousta lidí podle vás podlehla a z toho nadšení najednou obrátila?

Víte, ono to přicházelo plíživě, všechny ty malé ústupky… Tu podepíšeš a budeš mít klid, a když jsi už jednou podepsal, podepiš znovu, teď už to je přeci jedno… Kousek po kousku jim ten moloch ničil charakter.

Za svoje postoje, ale především za svou práci v divadle, jste letos obdržel Medaili města Liberce. Jak tohle ocenění vnímáte?

Do dneška jsem se s tím nedokázal vyrovnat. Dřív se při podobných příležitostech říkalo: Nejsem hoden. A to bylo první, co mě napadlo. Že nejsem hoden. Vždyť tady je spousta lidí, kteří pro město udělali mnohem víc a ani se o nich neví nebo se toho už nedožili. Víte, já jsem přes Liberec jezdíval už kdysi na prázdniny do Desné. Vždycky jsme se tu zastavili a já si pomyslel: V tomhle divadle bych chtěl hrát a v tomhle městě žít. Když jsem v roce 89 dostal angažmá od Ilji Racka, i přesto, že jsem byl kvůli Několika větám na černé listině, byl to splněný sen.

Já jsem se libereckým patriotem stal vlastně už po roce 69, protože to bylo po Brně a Praze jediné město, kde se lidé dokázali vzchopit a dát najevo svůj názor. Byli hrozně stateční. Byli stateční i v listopadu 89, když chodili do divadla na besedy a bezpečnost je ještě v prvních dnech před divadlem lustrovala. Když jsou lidé s něčím nespokojení, tak to v tomhle městě umí dát najevo! A že mě Liberec přijal za svého, je pro mě velká čest. Miluju tohle město a miluju libereckého diváka, který nás v době listopadových stávek dokázal podržet.

Melania Gyngová. Narodila se 21. srpna v liberecké porodnici mamince Markétě Gyngové z Mníšku. Vážila 2,6 kg a měřila 46 cm.
Vítáme vás na světě! Nově narozená miminka v okrese Liberec

Svou prací jsem se to snažil aspoň trochu splácet. Ať už jsem se snažil prosadit něco ve městě, nebo hrát, aby se divák cítil ty dvě hodiny šťastný. Ta medaile je pro mě, jako když vám po představení někdo zatleská. Jako když vás někdo pohladí, když je vám smutno a vy jste najednou šťastný a je vám krásně.