„Je to tak. Zákoník práce říká, že tito pracovníci mají nárok na bezpečnostní přestávky v délce pěti až deseti minut po každých dvou hodinách nepřetržité práce,“ vysvětlil předseda krajské Asociace samostatných odborů Milan Šubrt. Musí se však jednat o práci pravidelnou a obvyklou.

Na rozdíl od běžných přestávek na oddech a jídlo jsou bezpečnostní přestávky výkonem práce, započítávají se tedy do pracovní doby a zaměstnanci za ně přísluší mzda.

Bezpečností přestávky musí zaměstnavatel poskytovat například, když zaměstnanec vykonává činnost jednotvárnou a jednostranně zatěžující jeho organismus nebo když pracuje v takzvaném vnuceném tempu. „Vnucené tempo znamená, když je člověk závislý na tempu nějakého stroje,“ upřesnil Milan Šubrt. Zaměstnanec si nemůže volit své vlastní pracovní tempo a náleží mu proto bezpečnostní přestávky trvající pět až deset minut po každých dvou hodinách práce.

Přestávky by měli dostávat také pracovníci, kteří pracují v hlučném prostředí. Tyto případy stanovuje krajská hygienická stanice. Obvykle se za rizikové pracoviště považuje to, ve kterém hluk překračuje hodnotu 85 decibelů.

Zaměstnavatelé i samotní zaměstnanci však podle Milana Šubrta bezpečnostní přestávky často nedodržují. „Napíší si, že mají přestávku, ale pracují dál, aby si zvýšili výkon a třeba dostali lepší prémie. Dělají to kvůli vyššímu výdělku a to je špatně. Je povinností zaměstnavatele, aby dohlédnul na to, že zaměstnanec bezpečnostní přestávku dodrží,“ poznamenal liberecký odborový předák. Problémy pak podle něj vznikají, když se u zaměstnance prokáže třeba trvalé poškození sluchu.

„Zaměstnavatelé se bezpečnostními přestávkami bohužel příliš nezabývají, pro ně totiž znamenají především snížení výkonové normy. Když chtějí, aby linka jela nepřetržitě, měli by na pracovišti zajistit střídání pracovníků,“ uzavřel téma bezpečnostních přestávek Milan Šubrt