Často se tito lidé věnují pomáhajícím profesím. Tu si vybral i Jiří Hána, který již řadu let působí jako sociální pracovník v jablonecké pobočce neziskové organizace Naděje.

„Vystudoval jsem speciální pedagogiku a v tomto oboru jsem působil téměř celý život,“ vzpomíná Hána. Začal jako učitel na praktické škole, postupně spolupracoval i s mentálně a tělesně postiženými dětmi a dokonce byl i jeden čas ředitelem dětského domova. „Každá z těch prací mě bavila, ale tato mě opravdu naplňuje. Možná je to tím, že jsem již starší a nasbíral jsem různé zkušenosti,“ říká Jiří a dodává, že přestože se denně vrací domů vyčerpán, je spokojený.

Sociální pracovník Jiří Hána přichází denně do kontaktu s lidmi, kteří jsou bez domova, mnohdy se potýkají s dluhy, narušenými vztahy v rodině a dalšími zásadními problémy. Někteří si za svou situaci opravdu mohou sami, jiní se jen ocitli ve špatný čas na špatném místě. „Samozřejmě prvotní pomoc poskytujeme všem, bez rozdílu příčiny jejich aktuální situace. Důvod se ale většinou časem projeví,“ popisuje Hána.

POKUSY O NÁVRAT

Zatímco někteří klienti se úspěšně vrátí do společnosti, najdou si vlastní bydlení a práci, jiní se o návrat do běžného života příliš nesnaží. „Minulý týden se nám podařilo zprostředkovat pro dvě klientky práci. Jedna dokonce opustila naše zařízení a odjela do náhradního bydlení,“ popisuje Hána.

Na osoby bez domova hledí někteří lidé skrz prsty. Považují je za povaleče a alkoholiky. Jiní jim darují nepotřebné oblečení nebo různé spotřebiče. Podobně tomu je i v rodině samotného zaměstnance Naděje.

„Zatímco dcera má podobné sociální cítění a dokonce zde chtěla pracovat, když mě přijde navštívit syn, otevírá dveře lokty,“ přiznává Hána. Jak říká, někteří příbuzní pro jeho zaměstnání nemají pochopení. Považují ho za ostudu rodiny, druhý syn ho ale podporuje. „Jsem rád, že táta pomáhá lidem, kteří to potřebují,“ zastává se svého otce Ondřej.

ŘEŠÍ KRIZE

Cílem Naděje je pomoci člověku v krizové situaci. Zajistit ošacení, jídlo a případně ubytování. Klienti mohou využít spektrum služeb. Nízkoprahového denního centra, zpoplatněné noclehárny či azylového domu. Služby by měli využívat nejdéle dva roky. „Samozřejmě nikoho po dvou letech nevyhodíme, snažíme se ale dosáhnout toho, aby byl každý schopný se sám uživit, mít vlastní bydlení a práci,“ komentuje vedoucí střediska Tomáš Šretr. Zaměstnanci Naděje považují každý dílčí úspěch za podstatný.

Aktuálně se vybraní klienti dokonce zúčastnili týdenního pobytu ve Sloupu v Čechách. „Jednalo se o setkání dvaceti klientů z Liberecka a Jablonecka. Byl jsem až překvapený, jak ohleduplně se k sobě chovali a s jakým nadšením se zapojovali do sportovních i kulturních a uměleckých činností,“ raduje se Hána. Podle něj jsou podobné akce pro bezdomovce velkou motivací. V loňském roce pomohl týdenní pobyt dvěma mužům, kteří se rozhodli změnit svůj život. Dnes pracují, mají zajištěné bydlení a na ulici byste je jen stěží poznali.