Sport provázel Tomáše odmala. V šesti letech začal s fotbalem, a když mu bylo dvanáct, dostal první nabídky od prvoligových klubů. O dva roky později přestoupil do Slovanu Liberec. „Nikdy jsem nebyl příliš kondiční hráč, mojí silnou stránkou byla rychlost a dynamika, a tak jsem hrál na postu útočníka. Fotbal jsem miloval a stal se mojí životní prioritou,“ přibližuje své začátky nadaný sportovec.

Na konci základní školy se rozhodl přihlásit na jablonecké sportovní gymnázium. Při talentových zkouškách si ho vyhlédl trenér atletiky a oslovil ho s nabídkou zkusit běhat sprinty. „Navrhl mi, aby se přihlásil do oblastních závodů. Říkal, abych neměl příliš velká očekávání, protože proti mě poběží trénování atleti. Nakonec jsem skončil druhý nebo třetí, dokonce se mi podařilo se nominovat na mistrovství republiky. Trenér mi připomínal, že už samotná účast v závodě bude pro mě úspěch. Nakonec jsem doběhl první,“ vzpomíná bývalý šampion v běhu na 60 metrů, který svůj titul o pár měsíců později doplnil druhým místem na olympiádě dětí a mládeže v Olomouci.

Přesto dal přednost fotbalu. „I když jsem měl vždycky rád individuální disciplíny, na sprintu mi vadilo, že je po pár sekundách po všem. Nechtěl jsem všechno úsilí věnovat něčemu, co trvá tak krátce,“ vysvětluje všestranný sportovec, který svému zájmu věnoval veškerý volný čas. Skloubit sport a studium nebylo jednoduché. Vystřídal několik škol, až nakonec odmaturoval na textilní škole v Liberci.

Zásadní okamžik v Tomášově fotbalové kariéře přišel v 18 letech, kdy si poranil tříslo. Kvůli tomu musel s kopanou na déle než rok přestat. „Když jsem se vrátil na hřiště, už to nebylo ideální. Tak dlouhé zranění v tomto věku může znamenat konec celé kariéry, což byl i můj případ. Výkonnostně jsem nestačil svým spoluhráčům, a tak o mě Slovan ztratil zájem,“ popisuje nelehkou zkušenost.

Tomáš přemýšlel, co dál. V té době se jeho otec začínal zajímat o powerlifting, v Česku poměrně málo známou silovou disciplínu, ve které závodníci zvedají činky třemi různými způsoby: dřep, bench press a mrtvý tah. „Už od patnácti jsme s parťákem Jirkou Lacinou občas chodili do posilovny, ale cvičili jsme jen tak pro zábavu. Pak jsme se s tátou seznámili s Otakarem Machytkou, místním průkopníkem powerliftingu. Připojili jsme se do jeho klubu a asi po půl roce přípravy jsem se dostal na první závody. Zalíbilo se mi to a už jsem u toho zůstal,“ říká powerlifter.

Machytka soutěžení brzy zanechal, a tak si otec se synem založili vlastní klub. „Přišlo nám, že v Semilech moc mladých lidí nesportuje. Proto jsme se rozhodli to dělat trochu jinak, profesionálněji. Chtěli jsme tenhle sport zviditelnit a nalákat nové členy. Vytvořili jsme si logo a web, nechali si vyrobit klubová trička nebo natočit propagační videa,“ popisuje Tomáš junior.

Deset lidí je tak akorát

Jejich strategie vyšla, brzy se začali přidávat další zájemci. Nyní jich je okolo deseti, což je podle zakladatele ideální. „Jednu dobu nás bylo i víc, ale pak není možné udržovat tak blízké vztahy. Takhle to mezi námi skvěle funguje, trávíme spolu čas i mimo posilovnu. Slavíme spolu Vánoce, jezdíme do bazénu nebo na wellness, občas si zajdeme na jídlo. A hlavně se vzájemně podporujeme, není mezi námi nezdravá rivalita. Jediné, co mě mrzí, je to, že nemáme moc dorostenců a juniorů,“ líčí Patrik Tomáš.

Novému klubu se daří i na závodech. První velký úspěch přišel v roce 2015, kdy se rodinné powerlifterské duo dostalo na mistrovství světa v americkém Las Vegas. „Měl jsem tehdy asi 75 kilo. Soutěžil jsem jen v juniorské kategorii bench pressu, na kterém jsem zvedl asi 130 kilo. Důležité je nejen správně trénovat, ale také dobře jíst a pracovat s psychikou. Znám kluky, kteří na tréninku odvádějí fantastické výkony, ale kvůli nervům na závodech zvedají o dost nižší váhy. Já to mám spíš naopak, soutěžní prostředí mě dokáže nakopnout,“ říká muž, který se v následujících letech účastnil mistrovství Evropy, světa a dalších mezinárodních turnajů. Jedním z jeho největších výkonů bylo vítězství na mistrovství světa 2017 v Trutnově, kde v součtu zvedl 637 kilogramů při váze 80 kilogramů.

Ačkoli členové semilského klubu přivážejí medaile z celého světa, jejich zázemí je s některými zahraničními týmy nesrovnatelné. Především v zemích bývalého Sovětského svazu a v USA je powerlifting hodně oblíbený. To znamená i lepší finanční podmínky a snadnější získávání sponzorů. „Kolik nás nakonec pojede na soutěž, záleží taky na tom, komu se podaří sehnat dost peněz. Musím ale říct, že i v Česku je náš sport stále oblíbenější. Když jsem před pár lety začínal, nebyla na závodech taková konkurence, dohromady soutěžilo třeba padesát lidí. Teď nás na soutěže jezdí sto, dvě stě,“ popisuje aktuální trend.

O tom, že by si Powerlifting Animals zřídili vlastní posilovnu, přemýšleli už před první vlnou koronaviru, během níž se veřejné posilovny zavřely. „Po měsíci bez cvičení jsem si pořídil nějaké stroje a začal trénovat na zahradě. V létě mi bylo jasné, že se na podzim všechno zase zavře, a tak jsme začali přemýšlet, kde bychom mohli trénovat i v době karantény. Nakonec jsme se přes známého dozvěděli o těchto prostorách v brownfieldu bývalé Technometry,“ vzpomíná mladík a rozhlíží se po místnosti plné činek, jejíž zdi pokrývá velký plakát ze závodů, medaile a americká vlajka. Pod ní nápis Animal Gym provedený červeným sprejem.

Powerlifter, který vedle sportu studuje učitelství občanské výchovy a zeměpisu, doufá, že se život brzy vrátí k normálu. „Moc se teď plánovat nedá. Těším se ale, až budeme zase cvičit v partě a že se někam podíváme. Nedávno se mi podařilo splnit dlouhodobý osobní cíl: zvednout tři sta kilo na mrtvý tah. Jinak žádné velké cíle nemám,“ dodává Tomáš.