V neděli 5. září skončil na Liberecku stav ohrožení. Povodně po prudkých deštích v regionu zasáhly 80 obcí, zahynulo při nich 5 lidí. Materiální škody se vyšplhaly na téměř 6,5 miliardy korun, cifra ale není konečná. V nejpostiženějších obcích – Heřmanicích, Chrastavě, Višňové a Raspenavě se ještě sčítají následky pohromy.
V Ústeckém kraji, kde povodeň nejcitelněji zasáhla Děčínsko, škody dosáhly dvou miliard.
Většinu nejhorších škod – stržené mosty, přerušené silnice, podemleté náspy se už  podařilo odstranit. Pomohla především armáda, díky níž vzniklo několik provizorních mostů. Několik týdnů ještě potrvá, než se obnoví těžce poškozená železniční trať Raspenava – Frýdlant v Čechách a Frýdlant – Jindřichovice pod Smrkem.
Starosta městečka Chrastava Michael Canov říká: „Provizorní obnova základních funkcí města, silnice, plynové kotle na vytápění obecních bytů, činnost pošty bude stát peníze a potrvá týdny. Než se ale město vrátí k životu před povodní, potrvá roky.“
Rekapitulace – den první – katastrofa
Je sobota, 8. srpna. Meteorologové hlásí na Liberecku vydatné deště. Všichni myslíme na lidi v okolí obce Višňová, Víska, Předlánce. Rok co rok zaplavuje sklepy a nižší patra domů voda z nedaleké Smědé. Snad se jí nyní vyhnou, pomyslím si a vzpomenu na Miloslavu a Jarmilu Štěpánkovy, ženy, které obývají ve Višňové nejníže položený dům. Naučily se už žít s nábytkem a spotřebiči na tvárnicích, aby k nim voda nemohla.
To ještě netuším, že povětrnostní vlivy se tentokrát nechovaly podle předpovědi. „Fronta nepostupovala jako jindy od západu k východu, ale od severu k jihu,“ řekl mi o pár hodin později Martin Novák z Českého meteorologického ústavu v Ústí nad Labem.
Nešla tedy podélně, ale plnou silou udeřila do masívu Lužických a Jizerských hor. Následkem toho spadlo za 48 hodin tolik srážek jako jindy během dvou měsíců.
Koryta řek a potoků ani půda nasycená červnovými vytrvalými dešti není schopna pobrat déšť, který se vytrvale lije z oblaků.
Podle ředitele Povodí Labe Jaroslava Jarouška se do přehrady Mlýnice u Mníšku valilo 60 metrů krychlových za sekundu.
V neděli ráno přicházejí první šokující zprávy z postižených obcí. Smědá se vylila hrozivou silou a zalila celý střed Frýdlantu. „Všechno je zničené, byla jsem s dětmi u známých, nevím, co mě čeká doma, ale ani se tam nemůžu dostat,“ řekla mi v neděli Petra Hodonická z Frýdlantu. Bezesnou noc strávila v autě na parkovišti v Liberci, Frýdlant byl odříznutý od světa.
Celou republiku obletěly záběry, na nichž si voda pohrála s kovovou konstrukcí tamního mostu jak s dětskou hračkou. A valí se dál. Na Višňovou, zkoušenou opakujícími se záplavami. Tentokrát hasiči proti živlu mnoho nezmůžou. Voda a bahno zaplavuje i jejich domovy. Nemají čas zachraňovat vlastní. Pomoc je potřeba jinde…
Neděle dopoledne. Kolega, který má tento víkend službu, volá z Chrastavy. „Je to hrůza. Zůstali jsme odříznuti, autem už neodjedu, voda stále stoupá,“ jsou jeho poslední zprávy z místa.
„Přišlo to strašně rychle, v noci jsem se šel podívat, jak stoupá voda. Hlavou mi blesklo, ještě že tu stojí auto, v nejhorším ujedeme,“ líčil mi pár dnů poté Antonín Zátka z Bílého Kostela, kde se pro změnu rozdivočela jindy poklidná Jeřice. Zátkovi už neujeli. Vzestup hladiny byl tak rychlý, že během pár hodin zoufale hleděli, jak se jejich zahrada mění v hnědý rozvodněný Nil, vyráží dveře a protéká okny. „Byli jsme i s malou dcerou v patře a jen jsme poslouchali strašlivé rány zezdola. Čekali jsme jen, kdy voda přinese těžké kmeny stromů a ty celý dům strhnou,“ promítá si hodiny hrůzy znovu otec rodiny zoufale čekající na pomoc.
„Už jsem přemýšlel, že skočím do toho proudu, že mě snad někde vyhodí a já stačím říct, ať je zachrání,“ vzpomíná na děsivé okamžiky. Nakonec je ze střechy, jako více než 150 dalších lidí, evakuovaly vrtulníky.
Smršť jako po Tsunami
„Něco podobného bych snad mohl přirovnat jen k Tsunami,“ vyprávěl ředitel Záchranné zdravotnické služby Libereckého kraje a šéf Letecké záchranné služby Stanislav Mackovík, který se zúčastnil záchranné mise na Srí Lance.
„Lidé stáli na střechách, mávali na nás prostěradly. Nejhorší byly chvíle, kdy jsme měli zachránit paní s malou holčičkou, které stály na balkoně, krytém stříškou. Po centimetrech jsme se s vrtulníkem přibližovali, nesměli jsme udělat sebemenší chybu. Šlo o životy, navíc malého dítěte,“ vzpomíná na nejhorší zážitky vedoucí leteckých záchranářů, který dramatické okamžiky prožíval jako navigátor.
Celkem bylo v kraji nasazeno 1800 vojáků s 360 kusy těžké techniky. Na pomoc přijelo i 1770 hasičů z celé země s těžkou technikou a 750 policistů. Při záchraně lidí pomáhalo více než 200 záchranářů a sedm vrtulníků. O domov přišlo na 2000 lidí. Voda strhla bezprostředně sedm domů, 32 muselo být zbouráno, další 23 demolice ještě čeká.
„U nás přišlo o domov 13 rodin, sedmi jsme dokázali dát náhradní byty, další lidé čekají u příbuzných. Chtějí se vrátit do Chrastavy,“ vykresluje situaci starosta Canov. Lidé se cítí vykořenění, řada z nich nemá nic, jen strach, který už nezmizí.
Ničivá povodeň přesto nebyla tou nejhorší. Podle ředitele Jarouška ji předstihla pohroma v červenci roku 1897. „Tehdy spadlo 354 milimetrů a tento rekord nebyl dosud překonán v celé Evropě,“ říká. Dodává, že od podobné katastrofy zachránil kraj jen systém šesti přehrad v Jizerských horách. Pokud by byla dostavěna i sedmá u Oldřichova, nemuselo k tak rozsáhlé katastrofě prý vůbec dojít.