Dejme tomu, že člověk zrovna vyklízí svůj zatopený dům. Jak byste popsal psychické problémy, se kterými se musí vypořádat?
Když se stane nějaká katastrofa většího rozsahu, psychická reakce se rozděluje do několika fází podle toho, kolik času od pohromy uplynulo. Bezprostředně, několik hodin až dva dny po události, může člověk prožívat takzvanou akutní reakci na stres, která se projevuje velmi silnou úzkostí, často doprovázenou i silnými tělesnými prožitky, jako třeba třesem, nevolností, pocity na omdlení, neúčelnými pohyby, zmateností apod. Člověk neví, kde je, co si počne, jak dál. Měl by si dávat pozor, co dělá, protože v tu chvíli může jednat nelogicky.

Co třeba člověk udělá v takovém stavu?
Třeba nějakou věc, které by později litoval. Něco zahodí nebo zničí, nebo začne nelogicky prchat někam, kde mu hrozí mnohem větší nebezpečí. Nebo z pohledu záchranáře – záchranář na něj volá, ať jde s ním, že ho evakuuje, a člověk řekne: „Ne, já nemůžu odejít, protože v zatopeném sklepě mám pokladničku s pětistovkou!“ S takovým člověkem se velmi obtížně komunikuje.

Byly i případy, kdy lidé napadli záchranáře, kteří se jim snažili pomoci…
Jistě. Člověk v akutní stresové reakci se cítí velice ohrožen. Bezprostřední reakce je buď únik od problému, nebo přímočará agrese třeba i vůči záchranářům. Není to projev zloby, ale velikého zoufalství. V záchranných týmech jsou pro tento případ speciálně vyškolení lidé, takoví vyjednavači, kteří přesně vědí, jak člověka alespoň základně uklidnit.

To je tedy akutní reakce na stres. Jsou i nějaké jiné způsoby silného reagování lidí v krizi?
Pokud je trauma hodně veliké, může nastat i posttraumatická stresová reakce. Člověk, který ji postupně prožije, jedná v první fázi velmi rozumně, normálně funguje, postará se o sebe – několik hodin nebo dnů. Potom se ale rychle zhroutí. Prožívá úzkost a pocit ohrožení, jeho zážitky se mu znovu odehrávají před očima. Nemůže usnout, reaguje přecitlivěle, je lekavý. Tento stav může trvat několik měsíců až půl roku a je velice náročný na vnitřní energii. Nedostatek energie pak způsobí postupný rozvoj deprese, ovšem ne jako duševní nemoci, ale jako normální reakci na nenormální situaci.

V jaké fázi jsou lidé po povodních teď?
Nyní doznívá první stresová reakce a nastupuje fáze zpracovávání traumatu. Lidé by měli mít možnost využít takzvané krizové intervence, kdy si s nimi sedne psycholog a věnuje jim třeba dvě nebo tři hodiny. To může proběhnout na místě nebo třeba u mě v ambulanci. Důležité je vypustit ze sebe celý traumatický zážitek. Je potřeba probrat celou vzniklou situaci, ujasnit si, co dál a vypustit emoce. To znamená vyvztekat se, vybrečet se, být agresivní a zanadávat si na toho, kdo za to všechno podle lidí může.

To znamená na koho?
Třeba na vládu, že nepostavila včas nějaké povodňové bariéry, na meteorology, že lidi nevarovali… Jsou to fáze vyrovnávání se se stresem – nejdříve si vše začneme pomalu připouštět, pak jsme z toho zoufalí a pak hledáme viníka. Většina lidí potom začne už sama hledat nejlepší řešení situace – uvědomí si, že mají známé, u kterých mohou přespat, sami si zažádají o dávky z humanitární pomoci, sami oběhají úřady nebo se přihlásí ke sbírce, kde něco potřebují.

Co člověk hlavně potřebuje, pokud se vyrovnává s takovýmto zážitkem?
Hlavně musí vědět, že na to všechno není sám. To znamená, že se lidé začnou sdružovat a pomáhat si. V drtivé většině případů k tomu dojde. V momentě, kdy začne nějaká krize, ukazuje se, že Češi jsou schopní se semknout a navzájem si poskytnout pomoc. Jedna paní například ubytovávala vyplavené ve svém domě, který stál na kopci, rozdávala svoje oblečení a pak zjistila, že sama nemá ani noční košili.

Předpokládám, že na krizi reaguje každý jinak…
To rozhodně. Někdo je zoufalý, někdo s úsměvem řekne, že to mohlo být horší. Vím třeba o dvou naprosto zoufalých lidech – jeden ale oplakával stržený dům a druhý novou ledničku, kterou si před pár dny koupil. Tomu, jak dobře se člověk s neštěstím vyrovná, někdy říkáme frustrační tolerance, a ta se odvíjí například od toho, co už člověk zažil, jaké má hodnoty, co je pro něj nejdůležitější. U každého je to pochopitelně jinak.

Může si člověk nějak pomoci sám, aby se se situací lépe vyrovnal?
Hlavně by se nikdo neměl stydět říci si o pomoc. Není ani ostuda, ani projev slabosti vytočit číslo a promluvit si s psychologem. Pokud ovšem člověk za žádnou cenu nechce, měl by se alespoň postarat o to, aby na to nebyl sám. Měl by být v kontaktu s ostatními postiženými, rozdělit si s nimi práci a spolupracovat. Důležité je ale začít okamžitě něco konkrétního dělat. Nemá smysl rozvíjet teorie o daleké budoucnosti. Práce je způsob, jak odvést svou mysl od přílišného přemýšlení. Pokud se tedy člověk nezhroutí a začne konkrétně řešit situaci, je to často to nejlepší, co v dané chvíli může udělat.

Povodně mají zatím pět obětí. Zprávy jsou ale i o lidech, co zemřeli ne přímo v potopě, ale třeba až za dva dny v nemocnici…
Stresová situace je náročná i na tělesné zdraví. Člověku je nevolno, zvýší se mu krevní tlak, motá se mu hlava a podobně. Pokud už člověk má nějakou dispozici nebo třeba i léčenou nemoc, může se stát, že stresový stav nevydrží. Na kožní ambulanci například chodí lidé, kteří mají ze stresových situací vyrážky. Samozřejmě, že obětí povodní mohou být často i lidé bez domova nebo také lidé aktuálně pod vlivem alkoholu, to se stává bohužel nezřídka.

Může si člověk z takového zážitku odnést i trvalé následky?
Pokud člověk zažije velkou katastrofu, stane se rukojmím, je mučen, nebo mu před očima zemře někdo z rodiny, může se to stát. Ale myslím, že tyto povodně tak příšernou věcí nejsou. Se situací se lidé postupně vyrovnají. Samozřejmě na ni asi nikdy nezapomenou, ale o hluboce poškozujících následcích se podle mě mluvit nedá.

Jak funguje systém psychologické pomoci a kam se lidé můžou obrátit s prosbou o pomoc?
Psychologové zasahují už přímo na místě a pomáhají lidem vyrovnat se s bezprostředními následky. Pokud by následky přetrvávaly déle, měli by lidé volat přímo klinické psychology, psychiatry nebo psychoterapeuty, kontakty jsou na internetu. Já sám na krizovou intervenci beru lidi zasažené povodněmi přednostně a samozřejmě zdarma. Roli krizového centra s možností hospitalizace pak po osobní dohodě plní i psychiatrické oddělení liberecké nemocnice.

Lidé se mohou obrátit i přímo na humanitární organizaci, která v jejich obci pomáhá, měla by mít na někoho kontakt. Organizace, které zde poskytují humanitární pomoc, to znamená ADRA, Diakonie, Člověk v tísni a Hand for Help, samy oslovují třeba soukromé psychology a domluví s nimi spolupráci. Nutno říci, že dohoda a jednání s těmito organizacemi probíhají dle mých zkušeností výborně. Zde na Liberecku se podařilo domluvit i spolupráci s psychiatrickým oddělením Krajské nemocnice Liberec. Velkou zásluhu na tom má pan primář Hons. Na psychiatrickém oddělení je i kontaktní místo humanitární sbírky pro postižené povodněmi.

S čím se na vás lidé nejvíce obracejí? Co je nejčastěji trápí?
U mě to už není reakce na ten prvotní šok. Lidé už dají dohromady normální větu, vyprávějí o tom, co se jim přihodilo. Situace, která přišla, byla pro všechny naprosto nečekaná, lidé často popisují moment překvapení. Všechno bylo najednou jinak. Hodně silný zážitek byl pro lidi i moment, kdy někdo vypustil informaci, že se protrhla přehrada Mlýnice. Někteří mají i velice špatný výhled do budoucnosti a nevědí, jak dál.