Voda si tu vytvořila vlastní koryto. Mnoho domů je nenávratně poničeno. Velitel dobrovolných hasičů ze vsi Poustka u Višňové s námi prošel nejpostiženější místa v okolí. Stojíme na návsi v Poustce. Hasiči odpočívají. Dopřávají si skromný oběd. „Tady bylo vody nad hlavu,“ ukazuje Seifert. Povodeň přišla náhle. „Přitom jsme tu na povodně zvyklí,“ pokračuje. Poustka má dokonce protipovodňovou hráz. Voda si s ní hravě poradila. Pomáhají tu i hasiči z Pardubicka. Ve své dovolené. „To je naše povinnost. Vypadalo to tu šíleně,“ říká hasič z Bohdanče Martin Libischer.
Nasedáme do auta a jedeme se podívat o kus dál. Tady, na konci vesnice, voda vzala most. Deset let po rekonstrukci. Silnice tu končí.
Louky kolem vody patří Seifertovi. „Choval jsem na nich koně, teď je konec,“ vypráví. Co bude dál, netuší. „Předtím jsme tu měli nic, teď máme dvakrát nic,“ glosuje situaci.
Sloupy vedení, které vzala voda už stojí. Naproti dělníci dokončují opravu náspu. Vlaky tu už jezdí. „Viděl jsem tu plavat betonový sloup, nevěřil jsem, že je to možné,“ vypráví. Vracíme se zpět. Do Višňové musíme objížďkou. Míjíme dům, který musel být stržen. O kus dál ještě před pár dny chyběla silnice. „Opravili ji vojáci, moc tu pomohli, ale už jsou pryč,“ říká Seifert. Ve Vísce jsou domy stále podmáčené. Některým chybí kusy zdí. Míjíme muže, který se snaží zachránit poničené auto. „S tím nic neuděláš,“ řekne mu Seifert. „Musím to zkusit. Je skoro nové,“ odpoví mu muž. Nevypadá tak. Návrat do starých kolejí potrvá roky. Podstávkový dům určený k demolici odpojují od elektřiny. Příznačná tečka za smutným putováním.
