Syn jí zemřel na AIDS před dvěma lety, snacha o rok později. Zůstaly po nich dvě malé děti, o které se musela jejich babička postarat. V zemi, kde je tradičním živitelem muž, zůstaly naprosto bez obživy. Spadly do kategorie nejchudších z chudých… Jeden z mnoha příběhů, který si z konference o chudobě v Etiopii přivezla členka Diakonie Českobratrské církve evangelické (ČCE).

„Naše kolegyně se tam kromě samotných příběhů seznámila i s projekty, které se této nejubožejší vrstvě lidí snaží pomáhat. Nejvíce se jí zalíbil jeden, který pomocí sbírky nedává lidem obživu, ani jim opakovaně neposkytuje peněžité dary, ale konkrétním způsobem dá šanci jedné ženě, aby se dokázala postavit na vlastní nohy, postarat se o sebe, ale hlavně o děti, jejichž péči na sebe převzala po smrti muže nebo jejich rodičů,“ říká ředitel Diakonie ČCE Jan Dus.

Nejčastěji jde o staré ženy. Vinou AIDS vymírají v této africké zemi celé střední generace. Díky projektu, který začala Diakonie podporovat sbírkou mezi svými zaměstnanci a jejich přáteli, se Belynesh, jak se stará žena jmenuje, naučila na trhu prodávat kukuřici, zeleninu a brambory.

Z českého daru nakoupila zboží do začátku. Nyní už nechodí jenom na trh z vydělaných peněz si postavila vedle svého domu vlastní stánek. „Chtěla bych být ještě dlouho živa a při silách,“ říká. „Ne kvůli sobě, ale kvůli vnoučatům. Dělám to kvůli nim, aby vystudovaly a našly si slušnou práci,“ řekla.

V čem pomoc spočívá?

„Podmínkou je, že rodina musí být místní samosprávou vyhodnocena jako ‚nejchudší z nejchudších‘ a jeden z rodičů (eventuálně i dětí) je HIV pozitivní. Musím říci, že mne nadchlo, jak úsporně a efektivně tento systém funguje. Jen 5000 birrů, což je něco málo přes 5000 korun, stačí, aby pomohlo vdově nastartovat drobnou živnost,“ popsal ředitel Diakonie.

Za prvních 1000 birrů se ženy naučí základům hospodaření a drobného podnikání. Často to bývá chov ovcí, koz nebo slepic, prodej ovoce, zeleniny nebo obilí na trhu, pečení placek či malý obchůdek. Zbývajících 4000 birrů uloží ženě na konto v bance.

Tyto peníze nejsou určeny na obživu, ale na rozvoj její živnosti. Žena si z nich nakoupí zvířata či zboží do začátku, váhy nebo pícku. Pak už je to na ní. První tři měsíce má žena ‚finanční prázdniny‘, od čtvrtého měsíce si však musí začít spořit. Alespoň 20 birrů měsíčně.

„Jde o to naučit ženy myslet na budoucnost. To v této kultuře není běžné. Žena ví, že dostala jedinečnou a jedinou šanci, která se už nikdy nebude opakovat. Nechceme přinášet dary, stavět sirotčince, vnášet do země jinou kulturu, ale pomáhat lidem tak, aby se dokázali o sebe postarat ve svém vlastním prostředí. Navíc je to i motivující pro děti, které se tak vlastně naučí hospodařit a postavit se jednou na vlastní nohy,“ popsal ředitel Diakonie.

Za první dva roky se Diakonii podařilo nashromáždit přes 200 tisíc korun. Znamená to konkrétní pomoc čtyřiceti ženám a nejméně dvojnásobnému počtu osiřelých dětí. Jedna taková žena se často stará o dvě, tři i čtyři děti.

„Byla radost vidět, co se jim podařilo z pouhých pár korun vybudovat. Byly náležitě hrdé na to, jak z prvních pár ovcí, které od nás dostaly, už dnes mají stádečko, k tomu kozy a slepice. To nejpodstatnější však je, že sirotci, o které pečují, mají co jíst, chodí do školy a nežebrají na ulici,“ popsal ředitel Diakonie ČCE.

V letošním roce poprvé rozšiřuje sbírku ze svých zaměstnanců a přátel i na veřejnost. Sbírka začíná právě dnes a potrvá až do Velikonoc. Číslo sbírkového účtu, na který můžete dát šanci africkým ženám a dětem i vy, je: 9371 9371/0300.

Jsme solidární s těmi, co naši pomoc potřebují?

Pomáháme ochotně, ale raději anonymně
Liberec - Jak jsou na tom Češi se solidaritou a co nás vede k tomu, abychom pomohli druhému v nouzi? To jsou otázky pro psychologa Vladimíra Píšu, ředitele pedagogicko-psychologické poradny v Liberci.

Máme v našem chování zakódovaný smysl pro solidaritu?
Ano, odborně se to nazývá prosociální chování a je to opakem chování agresivního. Na toto téma bylo napsáno mnoho článků a knih, existuje obrovská spousta literatury. Málokdy jde ale o čin jednostranný, to znamená, že za to cosi očekáváme. Tím efektem může být třeba dobrý pocit, uspokojení z toho, že jsem někomu užitečný. Souvisí to s osobní emoční bilancí. Někdy to může mít reálný základ, to znamená, že pomohu někomu v daleké zemí s vědomím, že kdyby se stalo neštěstí u nás, zase se nám to odněkud vrátí. Ale i to je v pořádku, bez toho by byl svět horší.

Čím si vysvětlujete, že neváháme pomoci v daleké zemi, například při živelné katastrofě, ale je nám lhostejné, že pomoc potřebuje někdo v našem okolí. Soused, známý…?
Čím osobněji se známe, tím víc se držíme zpátky. Bojíme se dalších závazků, ale i toho, abychom se souseda svou pomocí třeba nedotkli, nenaštvali ho. Ty bariéry jsou zřejmé. V USA dokonce soused sousedovi nikdy nepomůže. Je přesvědčen, že od toho jsou pojišťovny nebo Armáda spásy a jiné podobné organizace. Bojí se osobního přístupu, ale i toho, aby jej postižený člověk nestáhl s sebou ke své bídě. Velmi trefně to kdysi vyjádřil spisovatel Arnošt Lustig, když řekl: „V Americe jsem měl 250 milionů skvělých kamarádů, ale za celých čtyřicet let, co jsem tam žil, ani jediného přítele.“

Hraje tu roli i obava z citových závazků?
Jistě. Nejvíc to bylo patrné v době, kdy se začalo s dárcovskými sms. Pomoci někomu z anonymity a tepla obývacího pokoje je nám přeci jen bližší. Pomáhat jednoduše, efektivně, ale přitom anonymně a bez závazků nikomu nevadí.

Jak se díváte na adopce na dálku, v době, kdy jsou kojenecké ústavy plné dětí bez rodičů?
Souvisí to hodně s tím, o čem jsem mluvil. Pomoci na dálku a bez závazku je mnohem jednodušší. Navíc pojem adopce na dálku je velmi zkreslující, se skutečnou adopcí nemá nic společného.

Jak je vlastně stará tradice solidarity a pomoci. Máme v sobě to , co jste nazval prosociálním chováním, zakódováno nebo je to záležitost poslední doby?
Je to spíš záležitost posledních několika desetiletí. Odráží se v tom jednak dostatek informací, které se k nám dostanou, ale to, že už nejsme chudá země.

Je pravidlo, že více dávají ti chudší?
Tvrdí se to a souvisí to s tím, že těch úplně bohatých je méně, takže tisíc drobných přispěvatelů je samozřejmě víc vidět, než když dá jeden člověk třeba půl milionu.


Přála si už jen umřít, teď je z ní podnikatelka

Bahir Dar - Woode se vdávala ve čtrnácti letech. V Etiopii, kde žije, to není nic neobvyklého. Brzy po svatbě se narodila holčička, potom kluk. Porod třetího dítěte se zkomplikoval. Holčička se jí nakonec narodila zdravá, Woode však skončila na několik dní v nemocnici, kde při standardním vyšetření zjistili, že je HIV pozitivní. Byl to šok, vždyť kromě manžela nikdy jiného muže neměla.

Nevinná oběť

V etiopských rodinách to tak často bývá: manžel vyrazí do města kvůli práci, tam si zaplatí prostitutku a nakazí se HIV. Poté přenese nákazu na svou ženu. Jakkoli je léčba možná a dostupná léky Etiopii poskytují americké nadace muži často umírají dříve, než se začnou pořádně léčit.

Manžel Woode opustil, jakmile se dozvěděli, že jsou oba HIV pozitivní. Woode zůstala s dětmi sama. Bez práce. Neměla z čeho žít. Vzala tedy děti včetně nejmladší sotva narozené a vydala se na cestu k mamince do vesnice, vzdálené 50 kilometrů. Cesta byla zbytečná, když se matka dozvěděla, že je Woode HIV pozitivní, vyhnala ji i s dětmi z domu. Woode se vrátila zpět do své chatrče v Bahir Dar. Jen tak tak živořili. Občas něco dostali od sousedů, děti nemohly chodit do školy. Woode, které v té době bylo pouhých 27 let, ležela doma na hliněné podlaze a přála si zemřít.

V té době se o ní dozvěděla organizace, která se snaží těmto ženám pomáhat. Jejich sociální pracovník se s mladou ženou setkal a povzbudil ji ke vstupu do projektu. Z příspěvku české Diakonie pomohla organizace mladé mamince získat základní dovednosti a zřídit si malý obchůdek.

Obchod s kávou

Byla to vlastně jenom malá místnost v její chatrči, do níž vybourali okno. Woode zde začala prodávat kávu, čaj a ovoce a po třech měsících se pustila do povinného spoření. Nejprve si z našetřených peněz koupila hejno slepic. A začala prodávat vajíčka. Potom si ušetřila na ledničku, v Etiopii stále velmi vzácnou, a dnes si u ní sousedé kupují chlazené nápoje. Ve svých představách jde dál. Dnes si chce z dalších našetřených peněz nechat zavést vodovod.

Woode je HIV pozitivní. Ovšem díky tomu, že má stálý výdělek, má také zajištěnou pravidelnou životosprávu pro sebe i děti. To je, společně s důslednou léčbou, základní obrana před propuknutím akutního stádia AIDS.

Jak říkají organizace, které se na humanitární pomoc zaměřují: „Zní to možná tvrdě, ale my usilujeme o prodloužení života HIV pozitivních žen především proto, aby získaly čas vychovat děti a umožnily jim vzdělání. Nechceme, aby mladí skončili na ulici.“

Etiopie je trochu jiná Afrika, říká cestovatel

Liberec/Zlín - Etiopie je jedna z mnoha zemí, kterou procestovala trojice českých přírodovědců. Kromě libereckého entomologa a pedagoga Jaroslava Šťastného ji tvořil také Dušan Trávníček z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Jaká je Etiopie z pohledu cestovatele? Jak tam lidé žijí?
Etiopie paradoxně navzdory celosvětové krizi nyní vykazuje mírný hospodářský růst, což samozřejmě nevypovídá o kvalitě života běžných lidí. Vzhledem k naším plánům jsme velká města nepoznali, ale třeba na venkově žije stále 90% obyvatel v tradičních kruhových chýších. I v menších městech jsme se běžně setkali s dětskou prací. Například nosiči u autobusů byly na první pohled samé nezletilé děti.

Čím se Etiopané živí, co je základem tamního hospodářství?
Tradičním vývozním artiklem je káva, bezpochyby jsou tam i nerostné suroviny. V poslední době je tam, jako ostatně v celé Africe, patrná velká invaze Číňanů. Ale bohužel to neznamená pracovní příležitosti. Vozí si tam totiž vlastní lidi, a dokonce jsme zaznamenali, že si tam staví i vlastní čínskou věznici!

O Etiopii se hovoří zejména v souvislosti s hladomory…
Oproti 90. letům, kdy tam byla situace katastrofální, se to v posledních několika letech zlepšilo. Dlouhotrvající sucho a s tím spojená neúroda a chudoba je stále patrná na jihovýchodě země poblíž hranic se Somálskem.

V poslední době se staly turisticky velmi navštěvované například Tanzanie či Keňa, ale Etiopie k turistickým cílům zatím asi nepatří?
Je to hlavně velmi těžkým různorodým terénem. Etiopie je totiž trochu jiná Afrika, než jakou si turisté představují. Samozřejmě, že tam narazíte na slony a lvy a jiná typická zvířata, ale Etiopie, to jsou především hory (foto: Dušan Trávníček). Mnohem rozlehlejší než jiná africká pohoří. Nachází se tam také čtvrtá nejvyšší hora v Africe. Výška pohoří je kolem čtyř tisíc metrů nad mořem a protože tam je na rozdíl od ostatních částí země poměrně dost srážek, vytvářejí jakési suchozemské ostrovy se specifickou květenou a faunou. Nachází se tu třeba opravdový unikát, vlček etiopský či vzácný druh opice podobný paviánům. Kromě pohoří a horských pralesů znepříjemňuje cestování i nepropustná džungle na jihozápadě země. A nalézá se tu i nejnižší místo na zemi, kde panují skutečně ďábelské podmínky.