Sloužil na JIPce, kde v tu dobu bylo zřízené covidové oddělení. „Jako hasič jsem zvyklý na ledasco, přesto to pro mě byla velká zkušenost do života. Dvanáct hodin se podílet na nemocničním chodu pro mě představovalo výzvu,“ podotkl Macoun. Mezi jeho hlavní činnosti patřilo vypomáhat zdravotním sestrám především s fyzickou prací.

Jan Macoun.Jan Macoun.Zdroj: se souhlasem Jana MacounaPodílel se na transportech pacientů na vyšetření, pomáhal s jejich hygienou a při polohování. Začínal noční směnou a místní personál ho vřele přivítal. „Začátky byly těžké, ale postupně jsem se zapracoval, něco jsem okoukal a přiučil se novým věcem. Byl jsem rád, že jsem mohl být po ruce,“ svěřil se.

Jak sám přiznal, při své profesi hasiče se se smrtí potkává. Přesto se mu do paměti zapsala noční směna, během které prohráli svůj boj o život tři hospitalizovaní. „Ten pohled na zaintubované a těžce nemocné pacienty byl náročný na psychiku,“ podotkl hasič s tím, že sám během té doby omezil kontakty se staršími členy rodiny. Nechtěl riskovat jejich nákazu, zvláště když na vlastní oči viděl dopad koronaviru na zdraví.

Co nastoupil do nemocnice, snažil se nesledovat zprávy o pandemii v médiích a spíše se věnovat rodině a užívat si volného času. „Nechtěl jsem být v tom ponořený 24 hodin denně, stačilo těch 12,“ upřesnil Jan Macoun. A jak by přesvědčil ty, kteří pochybují o existenci viru? „Myslím si, že dokud to nezasáhne někoho v rodině, tak se to tomu člověku nevysvětlí. Nebo by dotyčný musel zažít směnu v nemocnici. Pak by změnil názor,“ odpověděl na otázku hasič.

Ten se po měsíci těšil na svou vlastní práci, která mu chyběla. „Hasičina je pro mě poslání, baví mě a naplňuje. Ale kdyby bylo opět potřeba jít pomáhat, nemám s tím problém,“ uzavřel vyprávění Jan Macoun.