Jako město na hranici Čech měl Liberec velký strategický význam pro všechny státy, na jejichž území kdy byl. Vedly a vedou přes něj dvě důležité silnice, a to do německé Žitavy a do Frýdlantu. Právě po těchto cestách vstupovala do Čech často cizí vojska. Už za husitských válek roku 1428 přes Liberec procházely armády. V polovině 15. století osadu Liberec téměř srovnala se zemí válka mezi šlechtickými rody Bibrštejnů a Donínů, za třicetileté války pak město pocítilo i přítomnost švédských vojáků. Během války klesl počet obyvatel na třetinu a stát zůstal každý šestnáctý dům.

Albrecht z Valdštejna, kterému město připadlo po bitvě na Bílé hoře a nuceném exilu původních majitelů, jej změnil na jednu obrovskou výrobnu sukna, do kterého oblékal své žoldnéřské oddíly. Nejvíce vojáků ale samozřejmě tvořilo posádku Frýdlantu, ze kterého si Valdštejn udělal sídelní město.

Podle bojů se jmenuje i ulice

Katastrofou pro Liberec byly i prusko–rakouské války o Slezsko. Největší bitva se strhla roku 1757 kolem Ostašova, Františkova a Janova Dolu. Jedna z tamních ulic se na památku této události dosud jmenuje Na Bojišti.

Na návrh nejvyšší vojenské rady Rakouska měla v Liberci vzniknout dokonce pevnost na pláni nad Hodkovicemi. Měla tvořit jakýsi trojúhelník s Josefovem na východě a Terezínem na západě a tím zajistit téměř neproniknutelnou obranu oblasti, ale v pokladně mocnářství, vypleněné napoleonskými válkami, se na ni nenašly peníze.

Stálá vojenská posádka přitom v Liberci nevznikla až do 19. století. Stálá přítomnost rakouských oddílů ve městě začala vadit libereckým radním. Vojáci měli totiž provizorní kasárny v městském domě U Sirotčince a využívali i areál střelnice. Představitelé města tedy roku 1852 podali žádost o zřízení trvalé liberecké posádky. Nabídli i možnost ubytování vojáků v kasárnách, které začali ihned stavět.

Město odkoupilo bývalou Demuthovu továrnu, která kdysi stávala mezi dnešní Blažkovou a Fügnerovou ulicí. Po přestavbě pojala budova 494 mužů a 25 důstojníků 4. praporu polních myslivců, které sem císař vyslal k ochraně města roku 1867.

Provizorní kasárna v továrně ovšem brzy přestala stačit. Radní tedy dali zelenou stavbě nových, větších. Roku 1891 se začalo stavět na tehdejším vojenském cvičišti na severovýchodním okraji Liberce při staré cestě do Jizerských hor. Byla to tehdy skutečně okrajová část města, z hlavní ulice – třídy císaře Josefa, dnešní Masarykovy, sem vedla jen zanedbaná polní cesta.

Nový vojenský areál začal sloužit císařské armádě roku 1893. Dnešní dolní kasárna se tehdy jmenovala Kaiser Franz Josef Infanterie Kaserne (Pěchotní kasárna císaře Františka Josefa) a sloužila výhradně pěchotě a polním myslivcům. Vešlo se sem 1015 mužů.

U nových kasáren vznikla i nemocnice

V budově, kde v současnosti sídlí základní škola Lesní, vznikla koncem 19. století vojenská nemocnice. Nahradila původní malou oddílovou nemocnici a měla kapacitu 2086 lůžek. Kromě chirurgie, oddělení pro tuberkulózu nebo zubního oddělení se mohla pochlubit i bakteriologickou laboratoří. Zanikla roku 1935, personál a vybavení dostala divizní nemocnice v Terezíně.

Rakousko–uherská armáda ale neustále rostla a Liberec se musel přizpůsobit. Během let 1911 – 1912 vyrostla dnešní horní kasárna, tehdy zvaná Erzherzog Franz Ferdinand Infanterie Kaserne (Pěchotní kasárna arcivévody Františka Ferdinanda). Zde byla liberecká dělostřelecká posádka. Svědčí o tom i nedaleká Dělostřelecká ulice.

Libereckou střelnici, která stávala na místě dnešního muzea, musela armáda přemístit do Starého Harcova na takzvanou Medvědí louku. Poslední, kdo si na ní kdy zastřílel, byl Sbor národní bezpečnosti za minulého režimu. Střelnice dnes již neexistuje.

Liberec na rok hlavním městem

Po vzniku Československa se Liberec stal hlavním městem Deutschböhmen (Německých Čech). Severočeští Němci prohlásili, že ve společném státě s Čechy nebudou, vyhlásili nezávislost a snažili se připojit k Německu nebo k Rakousku. Státeček měl vlastní vlajku, měnu a samozřejmě i armádu. Město bránilo asi 2500 vojáků, 500 policistů, 2 dělostřelecké baterie a 2000 příslušníků Volkswehru, jakési obdoby milice. Stát Deutschböhmen vydržel necelý rok. 16. prosince 1918 Liberec dobyli českoslovenští vojáci z turnovské posádky, kteří se vraceli z první světové války. Nepadl přitom jediný výstřel – liberecký starosta Bayer kapituloval a utekl do Německa.

V rukou legionářů a potom Wehrmachtu

Liberecké kasárny tehdy převzaly oddíly československé domobrany a legionáři vracející se z Itálie. Na začátku dvacátých let se k nim přidal pěší pluk 44 přesunutý z Turnova. Zabral téměř celé dolní kasárny. Pluk měl tři pěší prapory, jeden náhradní, technickou rotu, rotu protitankových zbraní se dvanácti protitankovými děly a šesti minomety a dokonce i plukovní hudbu.

V horních kasárnách sídlil i motorizovaný ženijní prapor 23 a 253. dělostřelecký oddíl. Kvůli hospodářské krizi museli město hlídat i vojáci strážních oddílů. Ke špatné ekonomické situaci se navíc přidaly problémy s nově vzniklým německým Freikorpsem a Henleinovou Sudetoněmeckou stranou.

Armádě v udržování pořádku pomáhala i takzvaná Stráž obrany státu složená z četníků, příslušníků finanční stráže, policistů a vojáku. Tato stráž působila jako první obrana československých hranic před případným napadením. V roce 1939 ji protektorátní vláda rozpustila.

Po záboru pohraničí roku 1938 musely vojenské útvary z Liberce přesídlit do Turnova a Chlumce nad Cidlinou a po rozpuštění československé armády zanikly. Na jejich místo nastoupil německý Wehrmacht. III. prapor pěšího pluku 103 v kasárnách zůstal až do konce války, stejně jako štáb 1. letecké stíhací skupiny Horst Wessel. Liberecké i hodkovické letiště zabraly německé messerschmitty a vytlačily z něj letouny Četnické letecké hlídky, které letiště využívaly doposud.

Zajímavé je, že Liberec měl dokonce i vlastní ponorku. Patronát nad ponorkou U–206 převzalo město Liberec v květnu roku 1941 v loděnici v Kielu, kde plavidlo spouštěli na vodu. Dlouho jsme se ale z naší nové flotily neradovali. Ponorka stačila potopit tři lodě, než se kolem 30. listopadu téhož roku ztratila v Biskajském zálivu.

Němce nahradili brzy chemici

Po válce se do Liberce vrátil pěší pluk 44. Během roku 1951 zde fungoval i vozatajský výcvikový prapor, od roku 1952 pak 105. plamenometný prapor. Než se přemístil do kasáren, měl stanoviště na letišti v Liberci–Růžodole. Prapor měl 510 mužů a disponoval tehdy 405 plamenomety. První předchůdci dnešních proslavených libereckých chemiků se objevili roku 1958. Byl to 105. prapor chemické ochrany, který vznikl právě z plamenometčíků. S nástupem chemických, biologických a jaderných zbraní totiž tehdejší vláda pochopila nutnost ochrany proti nim. Prapor měl tehdy 273 vojáků v míru a 614 válečně. Velitelství samostatného chemického vojska vzniklo roku 1957 a jednotlivé útvary československé armády postupně procházely modernizací. Od roku 1977 sloužila liberecká kasárna již výhradně 102. brigádě chemické obrany, která po revoluci změnila název na 1. brigádu chemické ochrany. Byla tehdy podřízena Vojenskému velitelství Západ.

V roce 1999 vznikla v Liberci první zcela profesionální vojenská jednotka, 9. rota protichemické ochrany. Dnešní 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany vznikla v Liberci 1. června 2005. Dodnes se zúčastnila misí v Bosně a Hercegovině v letech 1996 – 2004, protiteroristické misi Enduring Freedom v Kuvajtu roku 2002, mise ISAF v Kábulu a mise v provincii Uruzgán, taktéž v Afghánistánu. Vojáci z Liberce také chránili olympijské hry v Řecku a summit NATO v Turecku. Jednotka podporuje i Vojenskou tělovýchovnou jednotu Ještěd.