Je poslední březnový den, čtvrt na devět ráno, podle domluvy přicházím k budově Krajského úřadu. Cestou mě málem smete tiskový mluvčí, běžící v ústrety ministerské suitě. Ministr se oficialitami příliš nezdržuje. Den předtím přijel na kraj podpořit hejtmana v nepopulárním kroku – snížení počtu míst na středních školách.

Na lobbing nehraju

„Nehodlám udělat jedinou výjimku. Kamenický Šenov byl poslední. Jinak spláčeme nad výdělkem,“ říká nekompromisně a dodává, že jeden vstřícný krok a celá reforma, která má českému školství vrátit jeho kredit, se rozsype jako domeček z karet. „Víte, co musím ustát za tlaky? Každý poslanec chodil na nějaký gympl. „Reforma je důležitá, ale víš, ten můj gympl…“ popisuje parlamentní lobbování za jednotlivé školy. Po krátkém zastavení vyrážíme podle programu na Technickou univerzitu.

Na TUL čekají ministra kromě rektora školy Zdeňka Kůse i zástupci automobilového, strojírenského a energetického průmyslu. Stěžují si, že ačkoliv právě tyto obory tvoří 70 procent hrubého národního produktu, sehnat pro ně odborníky je problém. České školství pokulhává. „Vždyť třeba automobilový průmysl, to proboha nejsou jen montovny,“ zdůrazňují.

Při prezentaci aktivit ministra nadchne projekt dětské univerzity s pokusy a prací v dílnách. „To je strašně důležité. Děti se musí směrovat k zájmu o techniku už odmala.“ A dál nešetří chválou.

Vzdělání není houska na krámě

„Liberecká univerzita je pro mě prototypem výzkumné školy, která dosahuje špičkových výsledků ve vědě a spolupracuje s průmyslovými podniky,“ oceňuje ministr.

Když rektor hovoří o biomedicíně, netají se, že o ni byl zpočátku velký zájem. Ten však odpadl poté, co studenti zjistili, že jde sice o velmi atraktivní, ale studijně náročný obor. „Ale zdůrazňovat, že studium je náročné, je hrozně potřebné, jen tak připravíte studenty na konkurenční prostředí. Vždyť vzdělání je hodnota, a tak je třeba k němu přistupovat,“ skáče mu do řeči dynamický ministr a povídání se znovu stočí na devalvaci školství.

Rektor zve ministra na prohlídku výstavby výzkumného centra, když přichází zpráva, že v posluchárně se sešlo asi padesát studentů. Zajímavá nabídka padá. „Setkání se studenty je pro mě prioritou. Měl jsem dvě podmínky spojené s návštěvou kraje. Vidět zdejší univerzitu a setkat se s maturanty,“ vysvětluje a k nelibosti šéfa protokolu mění nemilosrdně i odpolední program ve prospěch setkání se studenty českolipské Obchodní akademie.

První z dotazů se paradoxně netýká přímo vysokých škol. „Nedopadne to s reformou středních a vysokých škol jako s mateřskými školami? Ty se rušily a když se zvedla populační křivka, byl problém na světě,“ ptá se jeden z diskutujících. „Vím, co to přineslo za problémy,“ říká ministr, který má sám čtyři děti. Nejstaršímu je patnáct, nejmladší se nedávno narodil. Zná tedy celé spektrum problémů i jako rodič. „Nechali jsme si zpracovat studii modelové sítě školských zařízení, která zohledňuje demografický vývoj na několik desítek let dopředu,“ přikyvuje ministr.

Studenti se ptají věcně, ministr věcně odpovídá. Co zodpovědět nedokáže, přizná a zjišťuje. Nerozhazuje žádné plané sliby. Nemlží. „To je asi jeden z prvních politických ministrů školství, který s věcmi někam pohne,“ říká mi na chodbě jeden z vysokoškoláků.

Hon na gymnázia?

V rychlém tempu se přesouváme do sídla Střední integrované školy gastronomie a služeb. Na pracovní oběd s řediteli středních škol. Ministr Josef Dobeš se opět bez dlouhých úvodů ptá na konkrétní problémy. Slovo si bere ředitelka Gymnázia Jeronýmova Zdeňka Kutínová, kromě jiného mluví o nesmírné administrativní zátěži škol. Kritizuje optimalizaci škol a přirovnává ji k honbě na víceletá gymnázia.

Ministr ji pozorně vyslechne a odpovídá: „Poslyšte, já vám dám takový příklad. V Praze je vyhlášené Keplerovo gymnázium, kam se každý rok hlásí 900 dětí. Víte kolik jich berou? 28!

Z toho počtu tamní ředitel Růžička nesleví a ještě z tak malého čísla nechá deset procent lidí u maturity propadnout. Takže ti, co projdou, jsou opravdu nejlepší z nejlepších. A takovéhle Růžičky bych rád viděl všude.“ „Což o to,“ oponuje mu ředitelka Kutínová, „já budu mít ráda ve třídě 25 dětí místo třiceti, ale dostanu zaplaceno jako za těch třicet?“ ptá se. Odpověď nezazní.

Černá páska pro ministra

Oběd končí a doslova přebíháme do salonku, kde se koná schůzka s pořadateli květnového WKC Mistrovství v karate. „Já jsem hrál fotbal, karate dělal můj starší brácha, kterého rodiče adoptovali,“ prozrazuje ministr.

close zoom_in „Asi tři měsíce mě tahal na tréninky, a tak vím, že je to sport, který vede k pokoře, vytrvalosti, přemáhání bolesti. Je mi velmi sympatický, i když jsem kimono nosil úplně bez pásku,“ dělá si legraci sám ze sebe. Karatisté mu předávají symbolický černý pásek, nejvyšší stupeň, jakého může karatista dosáhnout. „To se mi může hodit, večer jsem pozván k paní Jílkové do debaty s šéfem Sportky Hušákem a nějak pořád nevím, jestli je mi ten člověk sympatický,“ zakření se.

Běžíme k autu a já využívám příležitosti a dovoluji se ho zeptat, jestli mohu jet do České Lípy s ním, namísto s doprovodem. „Beze všeho,“ dělá mi místo vedle sebe. Těším se na neformální povídání, ale ministr místo toho vytahuje telefon. „Jéje, volal mi premiér. Copak se děje, my si zas tak běžně nevoláme,“ vysvětluje.

Zatímco po telefonu honí své podřízené a zjišťuje, zda jsou jednotlivosti dotaženy do posledního detailu, ptám se nenápadně jeho asistenta, jaký je ministr šéf.

„Hrozně náročný, ale na druhou stranu uznalý,“ odpovídá Václav Koukolíček. „A tohle tempo, to je obvyklé?“ „Je,“ přitaká asistent. „Ráno chodí na sedmou a končí tak kolem osmé večer, je to jedna schůzka a jednání za druhým. Kolem čtvrté už odpadám, ale on v tomhle tempu a naprosto soustředěný pokračuje až do večera,“ říká mi asistent nejméně o deset let mladší než sedmačtyřicetiletý ministr. „Jediné co si dopřává, jsou víkendy s rodinou, ty fakt dodržuje,“ prozrazuje mi asistent, zatímco ministr trpělivě odpovídá na jakousi nesmyslnou otázku novinářů. „Nepadla vláda?“ pokouším se zavtipkovat, když ministr Dobeš konečně vyřídí všechny resty. Srdečně se rozesměje. „Nepadla!“

Bavíme se o reformě středního školství, které kromě žádoucího zeštíhlení čekají i tak dlouho diskutované státní maturity. „Tahle reforma čeká i mé děti, také se jich dotkne, ale je nezbytná,“ vysvětluje mi ministr. „Není přeci možné, aby se člověk málem s mentální retardací dostal bez problémů až k bakalářskému studiu, jak je to dneska. Berte to prosím vás jen jako drsný příklad. Já sám mám v pěstounské péči postiženého syna, takže jsem opravdu daleko tyto lidi jakkoliv znevažovat, ale chci jen naznačit, že tenhle systém je opravdu až zrůdně bezbřehý.“ „A neodřízne systém, který bude opět založen na přísných přijímacích zkouškách, talentované lidi, kteří nezvládnou kvůli stresu tu jednu jedinou zásadní zkoušku?“ ptám se člověka, jež je původní profesí je psycholog.

Pilotní zkoušky pro základní školy

„Právě proto chci zavést pilotní projekt srovnávacích zkoušek z matematiky, češtiny a cizího jazyka už na základních školách. Ty děti se budou od mala měřit, budou motivovány k výkonu a zkoušky jim přestanou překážet, uvidíte, že to zvládnou líp, než si myslíme. Je třeba je trénovat. Vždyť vyrůstají do světa, kde se budou muset stále s někým poměřovat. A ne se studenty z Jablonce nebo z České Lípy, dokonce ani ne z Německa či Rakouska, ale z Asie. Nedávno jsem měl jednání s Japonci, kteří hovořili o možnosti studia našich lidí na jejich prestižní univerzitě. Zajímal jsem se, kolik našich studentů této mimořádné příležitosti využilo. Zástupce japonského velvyslanectví se chvíli ošíval, ale po chvíli diplomatického otálení prozradil, že žádný. A důvod? Ani jediný asi ze třiceti studentů, kteří se tam hlásili, neudělal bazální zkoušku z matematiky, kterou jejich studenti berou téměř jako formalitu!“ Ministr ví, kde tlačí české školství boty.

Píšeme za jedna

Přijíždíme k České Lípě. Ministr přichází před studenty, na které padl los průkopníků státních maturit. Vysvětluje, že by v příštím roce chtěl změnit harmonogram tak, aby vyšší úroveň zkoušky mohly využít při přijímacím řízení vysoké školy. Zároveň chce průběžně zlidšťovat administrativní podmínky, které sám označuje za zrůdné.

„Nastoupil jsem do rozjetého vlaku. Mohl jsem na státní maturity buď přistoupit, nebo je zavrhnout, ale už nebyl čas cokoliv na jejich podobě pro letošek měnit. Řekl jsem si, že když se státní maturita nerozsekne teď, tak se posune do ztracena a ještě víc se prodraží,“ vysvětluje ministr a statečně čelí nemilosrdné palbě konkrétních dotazů. Neuhýbá ani nekličkuje. Jeho názory nejsou vždy přijímány se souhlasem, ale zjevně vnímány s respektem. A pokud skončí fiaskem, je připraven nabídnout svou rezignaci.

Je pozdní odpoledne, moje mise s ministrem školství Josefem Dobešem končí. Loučíme se. Netroufám si hodnotit rozsah a dopad školských reforem, vnímám jen o něco lépe a jasněji jejich potřebu. A do pomyslného učitelského notýsku mu píšu jedničku za přímé jednání a schopnost jasně a srozumitelně pojmenovat a vysvětlovat nepříjemné kroky. Snad se nám v druhém volebním pololetí nepohorší.