Kdo nikdy neslyšel Jablonecké klarinetové kvarteto, přišel o hodně. „Vždyť si je už „piplám“ pátým rokem. A to obrovské souznění je neskutečné,“ řekl mi po jednom z koncertů umělecký vedoucí tělesa Luboš Lachman.

Tento umělecký soubor není jediný, který v tomto padesátitisícovém městě působí. Když vezmu v potaz jen zdejší Základní uměleckou školu, která má v popisu práce vychovávat hudební potěr, můžu jmenovat hned další komorní tělesa. Jablonecký komorní orchestr, Klarinetové kvarteto a Dechovou harmonii. První dvě z nich vede již zmíněný Luboš Lachman, Dechovou harmonii Vladimír Krejčík. Proč tedy ta úvodní skepse?

Dnešní děti nemají zkrátka čas

Největším problémem je, že dnešní děti, ty šikovné a talentované, dělají hodně věcí – školu, sport, jazyky, hudbu a jednoduše už jim nezbývá energie ani volný čas. Svěřuje se, že v orchestru chybí flétny a nouze je také o houslisty. I dnešní děti jsou pilné a talentované, ale čas zkrátka chybí. A není to jediný problém. „Instrumentalistů ubývá. Takového hráče nenajdete na ulici, musí tomu něco obětovat. Vedle času je to často i finanční stránka věci,“ říká učitel.

Hudební obory musely v jablonecké ZUŠce po letech zvednout podle Lachmana ceny. Rodiče zaplatí za jeden školní rok zhruba 3600 korun. Housle vyjdou na tři až pět tisíc, dechové nástroje jsou ještě dražší. „Třeba nový klarinet vyjde na osmnáct tisíc,“ říká Lachman. Přes všechny jmenované překážky ale stále existují děti, které jsou vychovávány nebo samy cítí potřebu projevovat své emoce, smutky i radosti pomocí hudby. „Teď jsme třeba otevřeli houslovou třídu. Je v ní celkem pět houslistů a dva violoncellisté. Nejmladšímu je devět, nejstaršímu dvanáct let.

„Talentovaných dětí je pořád dost a rozhodně se vyplatí věnovat se jim. Když pak slyšíte celý orchestr, stojí to zato.“ Luboš Lachman

Odtud děti postoupí do „velkého“ orchestru. „Tam jsou hráči od deset do třiceti, protože se k nám třeba po studiích vrátí. Musím říct, že jsou úžasní. V úterý například mohli mít volno, byly prázdniny a místo toho ta hrstka statečných makala na novém repertoáru,“ udělil pochvalu na adresu svých svěřenců pan učitel Lachman.

Mezi skladbami, které jablonecké děti zkoušely, byly kromě klasiky v podobě Mozarta či Bacha i těžší věci z pera Sergeje Prokofjeva. Repertoár ale zahrnuje i filmovou hudbu. Například melodie z filmů Madagaskar či Forrest Gump. Hudební zážitek umocňuje radost a nadšení, které z dětí doslova tryská. Publikum koncerty „Lachmanových orchestrů“ vítá, kdy je ale můžeme slyšet?

„S Jabloneckým klarinetovým kvartetem, v němž mimo jiné účinkuje Ondřej Štěpán, jeden z nejlepších tenorsaxofonistů u nás, chystáme řadu adventních koncertů, a teď dokonce dokončujeme naše CD. Ale s Jabloneckým komorním orchestrem si vůbec netroufnu o nějakém termínu mluvit. Jsme rádi, když se sejdeme jednou za měsíc na zkoušce celého orchestru, teď navíc ještě začali taneční, takže opravdu zkoušíme po částech,“ říká Luboš Lachman. „Ale věřte mi, že to mě neodradí. Lachman se jen tak nevzdává, talentovaných dětí je pořád dost a rozhodně se vyplatí věnovat se jim. Když pak slyšíte celý orchestr, stojí to za to,“ dodává muzikant a učitel.

Poloviční práce, dvojnásobná radost

Slova o tom, že šikovné děti se k hraní nedostanou, tak jak by jejich talent vyžadoval, potvrzuje i umělecký vedoucí komorního souboru Dechová harmonie a další z jabloneckých pedagogů Vladimír Krejčík.

„Šikovných a schopných dětí je hodně, ale mají často řadu jiných aktivit. Pracovat s talentovanými dětmi je skutečná radost. Když je tam ten talent od narození, je to poloviční práce. To už není jen o nějakém bezduchém zkoušení etud, to už je skutečná tvorba,“ vypovídá o svých pocitech Vladimír Krejčík. Mluví o práci komorního orchestru Dechová harmonie, který nedávno slavil úspěch na koncertě duchovní hudby v kostele svaté Anny a zanedlouho vystoupí v Jabloneckých Pasekách.

Vladimír Krejčík se však stejně jako jeho kolega Lachman potýká s dalším problémem. Nástrojovým obsazením. Postrádá příčné flétny. „Nemám problém s klarinety, saxofonů je dost, protože je to teď takový módní nástroj, ale příčné flétny, opravdu chybí. Přitom tvrdím, že kdo umí na příčnou flétnu, umí i na saxofon,“ zdůrazňuje Krejčík. A tak vysoké tóny příčných fléten zatím nahrazují smyčce, kterých kvůli technické náročnosti také není mezi žáky jabloneckých hudebních tříd nazbyt.

Liberec hraje s houslemi prim

Vzrůstající zájem o smyčcové nástroje na rozdíl od jabloneckých dětí zaznamenali v posledních letech naopak v Základní umělecké škole v Liberci. „Přibývá dětí, které mají zájem o housle či violoncello, potvrdil při zápisu do letošních tříd ředitel Základní umělecké školy v Liberci Tomáš Kolafa. Stoupající zájem vidí především v tom, že na škole působí Smyčcový orchestr.

Naříkat si na „nehudební mládež“ si ale i přes dané skutečnosti snad ani v budoucnu stěžovat nebudeme muset. Vždyť jen na liberecké ZUŠce, jedné z mnoha v celé naší zemi působí kromě zmíněného Smyčcového orchestru také Dechový orchestr, Žákovský Big Band ZUŠ, jazzový soubor Jazz Challenge či kytarový orchestr La Follia.

A jak se na nedostatek času a problémů kolem hudby dívají ti, o nichž je tu řeč? Třeba student Podještědského gymnázia v Liberci Sebastián Taller? Pět let hrál na housle, teď se dva měsíce věnuje trubce. „To se jen tak říká, že není čas. Prostě se radši někdy místo her na počítači věnuju hraní,“ shrnuje. A proč si vybral zrovna zmíněné dva nástroje – housle a trubku? „Prostě se mi líbí, jak zní.“