Dveře na jejím opačném konci připomínají proč. Právě za nimi se totiž stala vražda. Před více než půlstoletím, pravda, ale dnes večer se odehraje znovu. A já jsem vrah.

Sraz měl být v šest. Čekáme se dvěma kolegy na místě určení a hodiny ukazují tři čtvrtě na sedm. Napětí ve vzduchu by se člověk mohl dotknout. „V podstatě o nic nejde,“ vysvětlil mi již před časem Herbert Absolon, myšlenkový otec dokumentu, který zde budeme natáčet. „Přijedete tam autem, vyběhnete po schodech a to je vlastně všechno. Je to jeden z posledních nenatočených záběrů.“

Natočeny tedy již jsou pasáže, kde se politické špičky první republiky scházejí s pohlaváry Třetí říše, natočeny jsou výpovědi o lidech, kteří skrývali parašutisty z heydrichiády, natočeny jsou záběry o inženýru Baudischovi, jeho odbojových aktivitách a jeho příteli, Herbertu Justovi, který musel za svůj odboj proti nacistům zemřít. Zbývá několik podivných postav, které vběhnou do domu s vražedným výrazem ve tváři a prádelní šňůrou v kapse. Tedy my. A proč že tam vlastně běžíme?

„Vy tam jdete zabít panu Absolonovi matku,“ vysvětluje režisér dokumentu Jiří Šindar. Herbert Absolon, původním jménem Herbert Just, jen přikývne. Je něco po sedmé večerní a my vyrážíme směrem na Jablonec. U kostela se starým hřbitovem tam čeká filmový štáb. Cesta se rozhodně neodehrává v tichosti.

„Strávil jsem hledáním v archivu desítky let,“ vzpomíná Herbert Absolon, zatímco se řítíme po silnici v terénním autě. Máme skluz. „Našel jsem i jednoho ze tří agentů StB, kteří roku 1945 tuhle vraždu provedli. Živého. A vedle toho spoustu nových faktů o heydrichiádě a lidech v ní namočených. Budete překvapeni,“ tvrdí. Už jen po letmém pročtení scénáře mu musím dát za pravdu.

Proměna jako od Kafky

Co na tom? Shodit džíny a mikinu, navléknout opraný lněný oblek a košili. Maskérka se usmívá a hledá padnoucí kalhoty. Ústy režiséra ale přichází neodvratné. „Chopte se tužidla,“ přikazuje. Vizáž „máničky“ se totiž s agenty komunistů vylučuje. Gel dělá své. Z vlasů dělá ulízlou přilbu, přečnívající prameny zahladí vlásenky. Proměna netrvá ani deset minut, ale navzájem bychom se po ní nepoznali. Místo tří mladých lidí, jakých vidíte na ulici denně stovky, stáli před kritickým režisérovým zrakem pánové Zadrobílek, Svoboda a Hnízdil, tři vrazi ve službách čerstvých vítězů války. V nevýrazných šedých oblecích a s rozepnutými límečky.

„Není to tak dávno, co jste se vrátili z koncentráku,“ poučuje Herbert Absolon. „Apartnější modely oblečení prostě nemáte.“ I režisér je zjevně spokojen. „Dobrý, dobrý. Jedem,“ zhodnotí stručně – a ke slovu přichází čtvrtý člověk z vraždící skupiny. „Doktor Havel je tu noc vezl z Horních Počernic do Liberce,“ vysvětluje Herbert Absolon. „I jeho jsem později našel. Přiznal, že při vyšetřování téhle údajné sebevraždy měl strach z odhalení.“ Náš šofér postává u staré fordky ze čtyřicátých let podobně vymóděný jako my. Poslední fotomomentka před začátkem akce…

„Rozumím, nikdo neprojede!“

Rozmisťování filmařského vybavení a příprava asi kilometrového úseku silnice připomíná válečnou operaci. Lidé běhají sem a tam, nesou kamery obrovských rozměrů, chlupaté mikrofony a roztodivnou techniku a umisťují to vše na místa, která určuje režisér Šindar – nyní připomínající spíše generála Šindara. Sedíme v autě–veteránovi a posloucháme šum vysílačky, ze které chrčí generálovy povely.

„Herberte, vyhoď trojúhelník a hlídej,“ zní rozkaz. „Rozumím, nikdo neprojede,“ odpovídá hlas Herberta Absolona. Staví džíp tak, aby zablokoval silnici. My pak podle rozkazu vyjíždíme. Polstrovaný vnitřek auta osvěcuje filmařská lampa a my nasazujeme správně neutrální výrazy. Přejíždíme po silnici sem a tam, starý motor přede jako kolovrátek. „Tvařte se trochu nervózně, jedete vraždit a ne na golf,“ chrčí vysílačka.

A jedeme znovu. A ještě jednou. Na čtvrtý pokus je režisér spokojen a místo na předním sedadle zaujímá kameraman. A znovu se jede, tam a zpět, tam a zpět. My čekáme. A čekáme. V oblecích je naštěstí teplo. „Dobrý, dobrý, tak jo,“ bručí si pro sebe režisér, když zkontroluje natočené záběry na přenosném monitoru. „Jedeme do Liberce.“

A právě tam by měl zapadnout poslední dílek do mozaiky vytvořené nezodpovězenými otázkami. Proč musela roku 1945 paní Justová zemřít a kdo ji zabil? Proč zmizel v květnu 1945 i pan Just? Kdo za celou tragédií stál? Kdo se pokusil zabít Reinharda Heydricha otrávenou bramborou? Kdo vynášel informace ze sudetoněmecké župy k exilové vládě? A co s tím vším má do činění sovětská NKVD? My už tušíme. Pan Absolon to ví. Kdy to zjistí ostatní?

„Nemám ponětí, kdy bude všechno hotové,“ tvrdí Jiří Šindar. „Ale rozhodně se to včas dozvíte.“ Všechny dosud natočené záběry poputují do televizního studia České televize v Brně, kde by z nich měl vzniknout konečný dokument.

Velké finále v centru

Do Široké ulice dorážíme po půl desáté. Kolotoč s rozestavováním kamer, reflektorů, mikrofonů a herců začíná nanovo. Záleží na každém stínu, každém odlesku karoserie, každé určující linii. Na obrovských sprejovaných čmáranicích na zdi bývalé kavárny Nisa ale kupodivu nesejde. „V postprodukci jsou kouzelníci,“ vysvětluje zvukař, pracně štelující mikrofon. „Tu zeď předělají tak, že ji nepoznáte.“

Nastává čas zkoušek a posledních instrukcí. „Dobře, vy dva poběžíte nahoru a vy zůstanete dole a budete hlídat, jestli je vzduch čistý,“ určuje Jiří Šindar. Kolega si cpe do kapsy smotanou prádelní šňůru. „Jdeme na to, soudruzi,“ snažíme se odlehčit situaci, zatímco za rohem čekáme ve fordce s vysílačkou na klíně. A minuty se vlečou. Prožívali něco podobného i naše reálné předlohy?

„Připravit… akce!“ zaburácí vysílačka a motor jí chrchlavě odpoví. Netrvá to ani třicet vteřin. Auto zaparkuje kousek od vstupní brány. Z předních dveří vyskakuje soudruh Zadrobílek a míří k bráně, za ním vyskakuje Svoboda a obchází auto zezadu, aby měl lepší výhled. Ještě než se stačí opřít o nárazník, Zadrobílek s Hnízdilem už vcházejí do šera průchodu.

„Stop, dobrý,“ hodnotí režisér a opět kontroluje záběry. Že by bylo po všem? „Vezmeme to ještě jednou, ale nezajíždějte tak daleko.“ Aha. A celý výstup se opakuje o půl metru vedle. A znovu. A znovu. Teprve pak je generál spokojen.

To nejironičtější ale teprve přijde. Připálit si cigaretu od řidiče. Prostě jen tak. Instrukce zní: Sledujte ulici, skloňte se k okénku řidiče a připalte si. Prostě jen tak. Sledujte, jestli někdo nejde a pokuřujte, zatímco o pár desítek metrů výš právě někdo věší nevinného. Tak stojím, pozoruji a pokuřuji. Přímo naproti mně sedí ve stínu Herbert Absolon a rovněž pozoruje a pokuřuje. Z výrazu jeho tváře se nedá nic vyčíst.

Za pět minut je po všem a na scénu nastupují ti dva, co poběží po schodech. Mně zbývá čekat. Nejvíce času komparsisty totiž nezabere natáčení, nýbrž oblékání kostýmu a čekání. Byla to ale poslední půlhodina natáčení. Režisér se štábem schází dolů, za nimi dva uřícení komunističtí agenti a Herbert Absolon.

A zúčastnění se vrací na police archivů. Soudruzi Hnízdil, Svoboda a Zadrobílek odjíždějí domů hovořit se svým svědomím, doktor Havel mizí ve strachu z odhalení. Bojí se zbytečně – roku 1946 ho omilostní, neboť jeho jednání podle soudu „směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů.“ Zůstává jen o pětašedesát let starší Herbert Absolon. Nebo že by ne? „Divil byste se, kolik jich ještě zůstalo,“ říká na rozloučenou.