Když mě před lety mí přátelé lyžaři a horolezci zlákali do sauny, tehdy ještě ve starých libereckých lázních, nemohl jsem tušit, co všechno toto rozhodnutí do mého dosavadního života přinese a čeho všeho budu svědkem a účastníkem. Především se nenaplnily mé obavy, že nebudu extrémní teplotní režim snášet. Kupodivu jsem si zvykl rychleji, než jsem čekal, ba co víc, sauna se mi brzy stala potřebou a dnes bych řekl, že je ze mne dokonce závislák.
Nebylo to však jen fyzické uspokojení, které mi pobyt v sauně přinášel. Bylo to i potěšení z lidí, s nimiž se tu člověk setkával. Scházela se tu velice pestrá společnost sportovců a kumštýřů, jména, která stojí za připomenutí: Trousílek, Seifert, Hájek, Šír, Jiroutek, Nejedlo, z herců - Prýmek, Novotný, Bílek, Tlalka, operní pěvec Arnošt Klíma, výtvarník Karel Frej, abych jmenoval aspoň některé. A vedly se vášnivé debaty, pře i hádky, jež byla radost nejen poslouchat, ale i se do nich zamíchat. Tady se rodila a zrodila dnes už slavná Jizerská 50.


Počátek expedice do Peru


A tady měla svůj počátek i horolezecká expedice do peruánských And. Jejím duchovním otcem byl Bohumil Nejedlo, zvaný Bogan. Peru však bylo až třetí verzí, lze-li to tak říci, zamýšlené expedice. Původním cílem, kam měla Boganem chystaná expedice směřovat, bylo úplně jiné pohoří a v jiném světadíle. Šlo o horský masiv Hogar, uváděný též jako Ahaggar v alžírské Sahaře, dosahující výšky kolem 2.900 m. Nikdy jsem se od Bogana nedověděl, co ho tam lákalo, a nikdy se mi nepochlubil, kdo ze zamýšlených členů výpravy ho přiměl přesměrovat expedici na Aljašku. Od tohoto okamžiku jako by si přiznal, že být vedoucím je nad jeho síly a celé přípravy se postupně ujala energická a nesmírně výkonná dvojice tahounů – Jirka Rasl a Zdeněk Novotný neboli Bamba.
Připravit v té době expedici znamenalo vybavit ji - kvůli nedostatku valut – i potravinami in natura. A tu přišel někdo s tím, že do Spojených států se nesmějí potraviny dovážet. Zajel jsem tedy do Prahy na americkou ambasádu – a tam mi bylo řečeno, že informace je pravdivá. Nebylo třeba velkých propočtů, abychom dospěli k závěru, že na nákup potravin na Aljašce naše finance stačit nemohou. Z tohoto prostého důvodu jsme aljašský Mount Mc Kinley vzdali. Musím bohužel vyvrátit smyšlenku, že naše úřady expedici zakázaly. Není to pravda.
Obě neuskutečněné expedice mi dnes připomínají už jen dva krásné odznaky, které mohou být unikátní sběratelskou lahůdkou.


Nedostal jsem se do jejich týmu


Nebudu se opakovat a popisovat, jak se věci vyvíjely dál, až k onomu tragickému 31. květnu 1970 v peruánských Andách. Byl jsem, s Gustavem Ginzlem, jedním ze čtyř, kteří se do patnáctičlenného týmu nedostali, protože hodnota našeho vkladu a získaných financí byla menší než těch šťastných před námi. Nerad bych, aby to znělo jakkoli pateticky a přehnaně: Ale cítil jsem jakousi vnitřní povinnost vydat svědectví o události, která neměla a nemá obdoby v dějinách horolezectví, neboť se dosud nestalo, aby tak početnou výpravu nikdo nepřežil. A protože jsem se podílel na přípravě expedice od samého začátku, znal všechny podrobnosti, a spřátelil se se všemi jejími členy, byl jsem jediný, kdo mohl zasvěceně napsat víc než pouhý novinový článek. I tak jsem se nerozhodoval snadno. Po krátkém váhání jsem se pustil do strastiplné mravenčí práce. Nelituji, že jsem ji podstoupil. Kniha Cesta končí pod Huascaránem vyšla do roka. Setkala se s velkým ohlasem a dočkala se čtyř vydání. Když ji dnes beru do ruky a ohlížím se zpátky, jsem rád, že vyšla. Neuvěřitelné množství článků v našem a světovém tisku, které tehdy splnilo své zpravodajské poslání, žloutne po létech kdesi v novinářských archívech. Ale víc než sto tisíc výtisků mé knihy v soukromých a veřejných knihovnách bude trvale podávat pravdivý a celistvý obraz dramatu, které vzrušilo celý svět.


Zrodila se myšlenka Jizerské 50


Byl to Karel Trousílek, kdo tenkrát přišel s tím, že by se příští ročník Jizerské padesátky měl jet jako memoriál na počest horolezců, kteří se z Peru nevrátili. A tak se i stalo. Od 4. ročníku v roce 1971 nese Jizerská padesátka název Memoriál expedice Peru. Její ohlas rok od roku rostl, až se v roce 2000 stala čtrnáctým závodem Worldloppetu.
Sluší se připomenout, že Karel Trousílek byl nejenom duchovním otcem tohoto závodu, jeho dlouholetým ředitelem, ale hlavním a neúnavným dříčem, který neznal a neuznával překážky. Vzpomínám na komickou příhodu, když se, kde jinde než v sauně, řešil návrh znaku Jizerské padesátky. Jsem malíř a scénický výtvarník, bránil se Karel Frej, jehož si Trousílek celkem logicky vybral za autora návrhu. Scénickej nebo nescénickej - ale výtvarník, ty už si s tím poradíš, nepřipustil Trousílek námitku. A Karel Frej si poradil. Jeho identifikační logo je dnes stejně známé jako závod sám. Nejen já bych si velmi přál, aby se toto, ne pouze historicky, cenné logo uchovalo.


Duchovním otcem byl Karel Trousílek


Když už je řeč o Karlu Trousílkovi, nemohu si odpustit ještě jednu historku. Hele, spisovateli, uvítal mě, sotva jsem se v sauně svlékl, pojď nás rozsoudit. Jak se píše knajpa, česky nebo německy? Dal jsem mu i skupince jemu nakloněných za pravdu, že knajpa, ač původu německého (Kneipe = krčma) zčeštělo natolik, že se dnes píše jedině knajpa. Vzpomněl jsem si na tuhle historku nedávno u rozcestníku U Čihadel, kde jsem seskočil z kola, abych se napil. Zvednu přitom oči k tabulkám a ejhle! Modrá značka hlásá: U knejpy 0,5 km, zatím co na červené stojí psáno: Kneipa 1 km. Zasmál jsem se, maje smysl pro humor. Aniž bych vzdálenost měřil, přistál jsem za chvilku u nové, pěkné boudy bufetu. Zaradoval jsem se, když mě uvítala nápisem Knajpa. Myslím, že by se zaradoval i kamarád Karel Trousílek.
Přesto pevně věřím, že navzdory zmatkům v pravopise i ve značkách žádný turista nezabloudí. A všem závodníkům Jizerské padesátky, těm letošním i příštím, upřímně přeju, aby bezpečně a v dobrých časech dojeli k cíli. A věřím také, že se v Bedřichově záhy dočkáme rodícího se památníku na počest účastníků horolezecké expedice do peruánských And.

Autor: Jan Suchl