Vyvinula ho parta lidí, kteří si říkají Cesta za snem. Jeden z prvních věnovali spinální jednotce Krajské nemocnice v Liberci. Právě tam se o pacienty po úrazech páteře a s poškozením míchy starají. Novinka jim pomůže vrátit nejen fyzičku, která je po týdnech a někdy dokonce i měsících na lůžku potřeba k obsluze vozíku, ale i potřebné sebevědomí.

„Jde o komplexní pomůcku. Může se stát i prvním impulzem k tomu, aby se lidé v nové situaci začali věnovat něčemu, co dá jejich životu nový smysl,“ vysvětluje primář spinální jednotky Jan Pazour.

„Jistě, existují různé trenažery, které pomáhají ke svalové či dechové rehabilitaci, ale člověk se přitom dívá do chodby nebo do zdi. Tady vidíte krajinu. Musíte zdolávat různé terény. Vidíte, jak se postupně zlepšuje vaše kondice a rehabilitace vás začne bavit a motivovat,“ popisuje Heřman Volf. Muž, který se před lety sám znovu vracel do života na spinální jednotce.

„Většina lidí z naší party si taky prošla pobytem na spinální jednotce a potom v rehabilitačním ústavu. Teď nastal čas jim to vrátit. Vyvinuli jsme první handbike trenažér vůbec a snažíme se je dodávat tam, kde jsou nejvíc potřeba,“ přibližuje muž, který stál třeba za vznikem známého handy kvadriatlonu v Bedřichově. 

PROJET SE PO ALPÁCH

Sestrojil přístroj, který je vybaven aplikací, díky níž si vozíčkáři mohou vybrat trasu a tu v rámci rehabilitace zdolávat. „Projet“ se tak mohou třeba rodnou obcí na Křivoklátsku nebo po Alpách. „Aplikace nabízí stovky naprosto reálných tras po celém světě. Některé vznikaly i tak, že jsem si na svůj handbike přidělal kameru a přes GPS snímal cestu,“ říká Volf, který se svým kolem na ruční pohon zdolal i vrchol Sněžky.

Lidem, které úraz trvale připoutal na vozík, tak pomůcka nejen zvýší kondici, ale může je zavést i tam, kam by se třeba nikdy nepodívali. „Kdo může říct, že se na kole projel po Central Parku,“ dodává Volf.

Novou pomůcku vítá i Alois Serbus, který na spinální jednotce v Liberci pracuje jako instruktor soběstačnosti. Sám vozíčkář, který spolu s lékaři učí lidi po úrazu znovu žít. „Nic takového jsme tu neměli. Kdo si chtěl vyzkoušet handbike, tak jedině přes Centrum Paraple nebo speciální sportovní kluby,“ líčí třicátník, který je na vozíku od svých jednadvaceti. Dnes ujede na „ručním kole“ denně i 30 kilometrů. „Člověk, který se po úrazu ocitne na vozíku, neví, že něco takového vůbec existuje,“ říká.

Na spinální jednotce liberecké nemocnice je v současné chvíli 15 pacientů. Na trenažéru mohou rehabilitovat ti, kteří překonali dýchací nebo neurologické potíže a mohou se už posadit. Podle primáře oddělení Jana Pazoura jde aktuálně o polovinu z nich.

Spinální jednotka je oddělení zaměřené na zajištění komplexní léčebné, rehabilitační a ošetřovatelské péče o pacienty s akutním poškozením míchy. To vzniká nejčastěji v důsledku úrazu, může nastat i na podkladě cévního, nádorového, zánětlivého nebo jiného onemocnění.  Péče o pacienty tu trvá od několika týdnů až po měsíce. Pak následuje pobyt v některém z rehabilitačních ústavů. K nejznámějším patří Kladruby nebo Košumeberk.

SPINÁLKA SLAVÍ 15 LET 

Spinální jednotka vznikla v Krajské nemocnici v Liberci před 15 lety a patří k pouhým pěti v České republice. Ročně sem přijmou kolem 140 pacientů z celého severu Čech. Zařízení slouží pacientům nejen z Libereckého, ale i Ústeckého, Královéhradeckého a Pardubického kraje.

MUDr. Richard Lukáš, PhD.  Lékařský ředitel Krajské nemocnice v Liberci a dlouholetý přednosta traumacentra, které se prezentuje světovými výsledky v oblasti léčby polytraumat.U jejího zrodu stál bývalý šéf traumacentra a současný ředitel KNL MUDr. Richard Lukáš, člen Evropské spinální společnosti. „Byl to můj úkol, aby spinální jednotka v Liberci vůbec vznikla. Měli jsme odborníky, ale neměli jsme prostor, organizační složku, neměli jsme vůbec nic. Dnes jsem na to hrdý,“ říká. 

Spinální jednotky s následnou rehabilitací v některém specializovaném pracovišti (k nejznámějším patří například Kladruby) poskytují lidem s poškození míchy velmi dobrou péči. Problém podle Richarda Lukáše nastává po propuštění. „Ti lidé často bojují s úplně primitivními věcmi! Jak se dostat z domu ven, jak získat pomůcky nebo jak se třeba bránit proleženinám, což je velmi častý problém,“ popisuje realitu.

A zdaleka není jediný. Potíží, s nimiž se lidé na vozíku po propuštění z léčebných zařízení potýkají, je celá řada. „Kromě proleženin mohou nastat potíže s dýcháním, zažíváním, vyprazdňováním, urologické či dýchací potíže, potíže psychického rázu, kdy se lidé po úrazu stydí ukazovat lidem na vozíku a tak dále,“  popisuje lékař.

Ideální varianta by podle něj byla, kdyby péče provázela lidi s trvalým postižením hybnosti po celý zbytek života. „V našem státě funguje relativně dobře propracovaný sociální systém podpory, ale jak si lidé s postižením vedou v dalším životě, to jsou věci, které je naše společnost těmto lidem dlužna,“ říká Richard Lukáš.

Pomoci by podle něj mohl registr, který by pacienty po úrazech páteře a poškození míchy sdružoval, a na jehož struktuře pracoval. Ten se ale ani po 15 letech od vzniku spinálních jednotek zatím na celostátní úrovni prosadit nepodařilo. Přitom lidí, kterých se s těmito problémy potýká, je asi sedm tisíc.