Osamu Okamura: Když se populace promíchá, lidé se mohou vzájemně inspirovat

Jaké jsou v dnešní době nejsilnější tendence, co se týče bydlení?
Trochu se rozcházejí s tím, co by si urbanisté, tedy dnešní plánovači, přáli. Trendy jsou spíše odstředivé. Lidé mají pocit, že potřebují žít ve vlastním domě s vlastní zahradou a ve vlastním klidu. Nevadí jim být na okraji města, takže dochází k rozšiřování předměstské zástavby směrem do krajiny. Z hlediska městského plánování, organizace dopravy i hlediska ekologického je to ale naprosto chybné a neudržitelné.

Může mít takový způsob bydlení na okrajích negativní vliv i na obyvatele těchto částí?
To, co se děje spolu s rozrůstáním této sídelní kaše, je, že lidé bez automobilů se z takovýchto předměstských čtvrtí nikam nedostanou. Například starší lidé, kteří na tom už nejsou zdravotně dobře, jsou v takovém místě uvězněni, protože už nemohou nikam dojít pěšky. Druhým problémem je to, že všichni všude musí jezdit autem, narůstá doprava, a vy tím pádem ani nemůžete pustit dítě s klidem na ulici. Přílišná obliba automobilové dopravy má navíc ještě za následek, že lidé jsou obézní, protože se nepohybují. To je tedy příklad spíše ze Spojených států, kde existují studie, že nejzdravější jsou ne ti, kteří žijí na oněch, v uvozovkách, zdravých zelených předměstích, ale ti, kteří žijí v centrech měst, protože jsou zvyklí chodit pěšky.

A co by si tedy přáli urbanisté?
Přejí si a snaží se o chytré využití centrálních částí měst k vysoce kvalitnímu bydlení a vytvoření takzvaného města krátkých vzdáleností. To znamená pěšího města, kde nepotřebujete vlastnit automobil a všechny své potřeby, jako je docházka do práce, do školy, obstaráte pěšky nebo maximálně veřejnou kolejovou dopravou, jakou může být tramvaj, příměstský vlak nebo metro.

Co musí takové město mít, aby fungovalo?
Takové město je samozřejmě velmi snadno přístupné, protože i když jste starší člověk, tak nemáte problém si dojít pro rohlíky, a když jste dítě, dojít si do školy bezpečným způsobem. V takovém městě auta nejsou zapotřebí. Lidé se mnohem více pohybují v ulicích, potkávají se, komunikují spolu, baví se a přichází na různé zajímavé objevy, ať už v oblasti vztahů, kultury nebo podnikání. Takové město pak funguje jako společenství. 

Kabinová lanovka na Ještěd v Liberci se dnes ráno nerozjela. Kvůli větru

Liberecko

Není taková koncentrace všeho na jednom místě jistým způsobem ale také nebezpečná v tom smyslu, že se zde bude uzavírat určitá skupina lidí?
My tady nemluvíme o čtvrti, která je za branou a je hlídána recepcí. To by bylo samozřejmě špatně, takhle zkrátka živé, sociálně pestré město nevypadá. Když se vytváří nová čtvrť, například na brownfieldu typu Textilana, architektům jde o to, aby zde bylo dostatečné množství různých typů a velikosti bytů a pokud možno v jenom domě. Ve chvíli, kdy v centru bydlí jen bohatí a někde daleko na okraji postavíme naopak bydlení jen pro chudé, je to úplně špatně. Vznikne tím prostorová segregace, která polarizuje společnost. Nerovnosti pak samozřejmě vyvolávají velké problémy, protože když chudší chudnou a bohatší bohatnou, vzrůstá nespokojenost a to pak končí vysokými zdmi a elektrickými ploty. Když se ale populace promíchá, životní šance se po městě rozprostřou rovným dílem, lidé se potkávají, mohou se vzájemně inspirovat a podporovat.

Jakými mechanizmy je možné takové pestrosti docílit?
Někdy stačí jen to, když jsou v nových projektech byty různých velikostí. Tak to bylo i historicky. Dříve v činžácích byly většinou v přízemí obchody nebo menší byty pro chudší lidi, v prvním a druhém poschodí byly velké byty pro bohaté třeba i přes celé patro a nad nimi v podkrovních komůrkách bydleli studenti. A všichni žili v jednom domě a potkávali se na schodišti. Dnes už, co je výtah, je to naopak.

Jak to myslíte? 
Nejdražší jsou horní podlaží, protože je tam největší klid, slunce i krásné výhledy. Takové byty mohou být se schodištěm i přes dvě podlaží, jsou to takzvané duplexy. Pod tím už je trochu levnější byt. Ten je třeba jen přes jedno podlaží a pod ním už jsou na podlaží dva byty poloviční velikosti, pod tím třeba čtyři byty a v přízemí je šest garsonek. Už jen takovým uspořádáním se vám tam nastěhují různé typy lidí. To samé platí, když v domě stavebník nechá určitý počet bytů ke koupi a určitý počet k pronájmu, protože ne každý si může dovolit koupit byt. A právě to už umožňuje mít v tom konkrétním místě pestrou skladbu obyvatel.

Jak ale takové sousedství funguje, když se na jedno místo najednou nastěhuje množství lidí, kteří si jsou cizí? 
U nově stavěných čtvrtí, které jsou relativně velké a kde se najednou přestěhuje velké množství nových lidí, je potřeba s těmi lidmi pracovat. Je to otázka, kterou u nás málokdo řeší komplexněji a myslím si, že je to velmi zanedbávaná oblast. Třeba v Holandsku nebo dalších zemích si na to najímají odborníky. Jedná se o společenský problém, jak seznámit úplně cizí lidi, jak vytvořit sousedství a jak vytvořit komunitu, aby se tu ti lidé cítili spolu a bezpečně, aby si pomáhali a dokázali se domluvit, a aby vniklo skutečně živé město? Město jako takové totiž vzniká po generace. Když se lidé znají a vědí, že ten mi půjčí vrtačku a tamta maminka mi pohlídá dítě… To je jedna společnost. Ale když se sestěhují úplně cizí lidé, tak to dlouho nefunguje. Sedí u televizí, neví, kdo bydlí naproti, a potom vzniká odcizení, které není příjemné a mohou na něj navazovat další problémy.

Liberec řeší, kdo bude provozovat bazén. Ve hře je soukromník i městská firma

Liberecko

Zmínil jste, že v některých zemích s touto problematikou pracují odborníci. Jakými prostředky docílí vzniku té komunity? 
Facilitátoři pracují s těmi lidmi osobně. Například ve Vídni, kde se staví nové čtvrtě a je tam velké množství nově příchozích, to funguje tak, že v každé nové čtvrti je vybudována hned zpočátku sdílená komunitní místnost. V ní je kuchyňka, můžete si dát kávu, zahrát společenské hry, schází se tam různé kluby, kroužky a podobně. To je také místo, kam jsou budoucí nájemníci zváni, aby se podíleli na dokončování veřejného prostoru a na stanovování pravidel pro jeho užívání. U toho je právě facilitátor, který moderuje diskusi a budoucí nájemníci se domlouvají, jaká by měla být například barva společného plotu nebo pravidla pro parkování. Zní to možná úsměvně a jednoduše, ale to je právě záměr. Vlastně dostanou úkol, nad jehož řešením se spolu začnou poprvé bavit. Není to tedy pouze cíl, ale i nástroj. Lidé se tak postupně začnou seznamovat a bavit i o tom, odkud jsou, kolik mají dětí, pozvou se vzájemně na návštěvu a tímto způsobem vzniká společenství. A potom, když se tam nastěhují, už se vlastně znají.

Existuje ještě nějaký jiný mechanizmus, například pro ty, kterým by tento způsob nevyhovoval? 
Úrovní, jak je možné takový nový projekt chytře zabydlovat, je hodně. Je možné pracovat například s historií místa nebo vypsat soutěž na umělecké dílo, kdy lidé mohou diskutovat o jeho zadání. Někdy se lidé setkávají ještě předtím, než se začne dům vůbec vymýšlet a stavět, a architekta si najdou teprve společně. To je případ takzvaného Baugruppe nebo co-housingu. Takové projekty podporuje například radnice v Berlíně, a dokonce pro ně i vyčleňuje určité pozemky za o něco výhodnějších podmínek.

Řekl jste, že u nás je problematika podhodnocená. Našel byste v Česku alespoň nějaký příklad těchto snah? 
U nás existují pokusy o co-housing, a to v Praze na Žižkově. Domy stojí blíže k sobě, aby si sousedé koukali vzájemně do oken přes sdílený dvorek uprostřed, kde jsou lavičky a kde se lidé mohou potkávat a bavit se. V projektu, který mám na mysli, ale nikdo nepracoval individuálně s budoucími obyvateli. Skončilo to spíše u designu.

Adventní čas dorazil do libereckého útulku. Otevřeno budou mít i na Štědrý den

Liberecko