Je to zvláštní místo. Pamatuji si jej z dětství. Snad proto, že nám rodiče vždy kladli na srdce, ať si hlavně nechodíme hrát do Opičáku, stal se tento bohem zapomenutý kousek lesa v Růžodole nejčastějším cílem výprav celé naší party.

Tím nechci říct, že by apel rodičů každého z nás byl málo důrazný. Barvitý popis hadů plazících s v nepřehledné trávě v kombinaci s výkladem nebezpečnosti bažin, u kterých si člověk nikdy nemůže být jistý jak jsou hluboké, to je vcelku precizně namíchaný rodičovský koktejl, jak nezbedné dítko přesvědčit, že nemá do těchto míst chodit. Marně. Mimo jiné dodnes podezírám SRPŠ Růžodol I. Dimitrovovy ZŠ, že to bylo jen krytí pro rodičovské spiknutí. Ostatní rodičové své potomstvo totiž děsili stejně.

Dětská fantazie si však poradí se vším. Proč na Matějské pouti děti přesvědčují své rodiče k návštěvě strašidelného domu? Protože strach je v očích dítěte velmi žádaný druh zábavy.

Po škole jsme často vyrazili do Opičáku hledat hady. Také hledání pověstné bezedné bažiny bylo nejednou naším cílem. Časem jsme si rodičovská varování rozšířili o vlastní legendy.

Dodnes nevím, jestli je skutečně na dně některého z lesních rybníků ukrytý utopený tank z války, ale asi ne.

Matně si vzpomínám, že legenda o tanku z války přišla v době, kdy jsme nalezli rozbitou sadu nádobí ozdobenou hákovými kříži.

Každopádně Opičák byl a je místem, které se stalo magickou půdou. Prostorem, kam jsme vcházeli bez jediného slova a který jsme kvapně opouštěli při prvním náznaku večera.

Nevím proč, ale chodím na toto místo rád i dnes. Pocity strachu dávno odezněly a když z Opičáku odcházím, tak se to dřívějšímu úprku zdaleka nepodobá. Vlastně ani nevím, co tam hledám.

Jen mám pocit, jako bych to měl přímo před sebou, jen nevím co to je.
Jsem hluboce a upřímně přesvědčen, že není v Liberci žádné jiné místo, které by bylo tak prosáklé magií.

Jakkoliv jsem nikdy ještě nezkoušel objímat stromy, zde je jediné místo, kde mám skutečný pocit, že stromy žijí.

Tentokrát se mi podařilo přijít právě ve chvíli, kdy slunce vystřídalo déšť a ze všech sil se snažilo osušit každé místo. To je chvíle, která snad i v největším materialistovi musí vzbudit alespoň náznak fantazie.

Připadalo mi to, jako kdyby staleté stromy, co zde tiše pozorují naše krátké osudy, vyšly z lázně.

Bylo by krásné umět doopravdy mluvit se stromy. Přál bych si znát jejich životy. Jaké to je sledovat všechny ty generace dětí, jak se chodí potají do Opičáku bát. Uplyne jen pár dnů, a ty samé děti právě sem chodí vzpomínat. Kdo to asi byl, kdo nechal v Opičáku nádobí, na které doba kreslila hákové kříže? Jaké všechny smutné i krásné osudy prošly tímto posvátným místem času.

Když se dívám na stromy, které mrtvé padly k zemi a dnes se postupně noří do půdy, snažím se vzpomenout si, jak to samé místo vypadalo dřív.
Přál bych si poslouchat vyprávění všech příběhů, které se zde odehrály, ale asi bych měl velký strach.

Měl bych strach z úsudku, který o nás lidech stromy mají. To je jedna z věcí, která mne zde pokaždé napadne.

Stydím se před těmito stromy. Kolik bezpráví jen tiše pozorovaly. Nemyslím tím laciné pohrdání člověka přírodou, ale myslím tím mnohem hloupější pohrdání člověka člověkem. Jaké to asi je, pamatovat si války, které naší zemí prošly.

Nevím, co si může myslet staletý tichý pozorovatel našich osudů o tvorech, kteří považují za správné, když voják v jedné uniformě podřízne hrdlo jiného vojáka. K takovému činu pak stačí pouze to, že mají rozdílné uniformy.

Mám velkou hrůzu z toho, že je stále mnoho lidí, kteří jsou hrdí na svou schopnost usmrtit někoho jiného. Někdo to dělá pro metály a pochvalu před rozvinutou zástavou, jiný zas pro peníze a je čím dál víc lidí, kteří evidentně touží prostě jen zabíjet, aby byli i oni „správnými muži.“

Nyní když jsem v Opičáku sledoval stromy zahalené do oparu, který jim slunce poskytlo, jako bych slyšel jejich tichou a nechápavou otázku proč. Proč?

Nevím to. Když jsem se ten den v noci dozvěděl, že je Rusko a Gruzie jsou ve válečném stavu, bylo mi smutno. Když jsem ten večer sledoval již ani nevím pokolikáté, jak chlapci z party holých lebek hajlují na náměstí v centru města, styděl jsem se za ně.

Vzpomněl jsem si na rozbité talíře s hákovými kříži a víc než co jiného jsem si přál, aby lidé znaly příběhy stromů z Opičáku. Na druhou stranu, stromy nemají na rozdíl od lidí kamery, tak třeba již na naše nejhlubší lidské selhání zapomněly. Vždyť i lidé umí dělat, že nevidí.