A právě Košková-Krásná byla ve svých devětadvaceti letech odsouzena za údajnou velezradu k 22 letům odnětí svobody a minimálně deset let si odseděla. „Myšlenka na připomenutí odsouzených v 50. letech krystalizovala roky. Ještě v době, kdy řada perzekuovaných žila, mi došlo, že v regionu se o nich moc neví. Jak postupně umírali, zmizeli z paměti města. Přišlo mi, že máme vůči nim dluh,“ svěřila se Kateřina Portmann z katedry historie Technické univerzity v Liberci.

V Československu bylo v období od roku 1948 až do pádu režimu v listopadu 1989 odsouzeno v politických procesech na 250 000 osob. Valná většina v první polovině 50. let. Právě díky cílenému výzkumu liberecké katedry historie se podařilo vytvořit rozsáhlou databázi lidí, do jejichž života výraznou měrou zasáhl systém vzniklý po roce 1948. A tak se Liberec stal prvním městem v České republice, kde se v sobotu 10. prosince uskutečnilo čtení jmen odsouzených u památníku obětem komunismu.

„Doufám, že jsme tímto zahájili tradici. Naším cílem bylo vrátit těmto lidem jejich jména a identitu, aby se jejich tváře a osudy opět staly součástí paměti města,“ zdůraznila Portmann s tím, že se inspirovala veřejným čtením jmen obětí holocaustu. Po samotném čtení proběhly v Krajské vědecké knihovně v Liberci tři tematické přednášky. Vedle Kateřiny Portman se slova ujali vedoucí katedry historie Jaroslav Pažout a historička Markéta Těthalová. „Jsem strašně vděčná, že moje alma mater vrací do veřejného prostoru jejich jména. Věřím tomu, že za rok se u památníku obětí komunismu zase sejdeme. Sever tradice drží. A v tomto případě jednu moc důležitou zakládá,“ řekla.

Zatímco v případě první vlny procesů, které probíhaly před Státním soudem, je výzkum torzovitý, u Krajského soudu stanulo přes 400 lidí. Jednalo se o muže, ženy, sotva zletilé i starší. V některých případech šlo o skutečné odpůrce nastoleného systému, do soukolí procesů se ale dostali i ti, kteří byli z nějakého důvodu režimu nepohodlní. Velkou roli hrála pohraniční poloha regionu. Lidé neměli možnost oficiálně vycestovat, a tak byli nuceni samotným systémem k překročení hranice ilegální cestou. Následně byli obviněni ze špionáže či velezrady.

„Specifické pro město pod Ještědem byla velká skupina lidí původně německé národnosti. Ti tu museli po odsunu zůstat. Takovým příkladem může být Elvíra Tandler, která se snažila dostat do Německa za babičkou a matkou. Po překročení hranice byla zatčena, obviněna ze špionáže a odsouzena k 18 letům ve vězení,“ podotkla Portmann.

Justice po roce 1948 prošla očistou a zjistilo se, že není tolik personálu, který by byl ochoten přistoupit k masivnímu zneužití práva. Obvinění byla navíc často nesmyslná, neproběhla řádná důkazná řízení. Proto došlo k založení Právnické školy pracujících, která měla umožnit vzdělání nových soudů a prokurátorů. Její absolventi nebyli nabíráni na základe intelektuálních schopností, ale na základě oddanosti straně a třídnickému původu.

Tři prokurátoři ze čtyř, kteří u soudu působili jako absolventi školy, byli původní profesí zámečník a pomocný zřízenec. Dělník Zdeněk Číhal se vypracoval z pozice řadového libereckého soudce až na post náměstka ministerstva spravedlnosti. „Mezi perzekuovanými byli lidé, kteří bojovali za lidská práva. Dále ti, kterým byla práva odňata, aniž by proti režimu vystupovali. Celý pietní akt by nás měl beze sporu upozornit, že lidská práva nejsou samozřejmostí a je třeba si je chránit a bránit,“ uzavřela Kateřina Portmann.