Ladislav Dušek (14. 6. 1943 – 16. 10. 2020) se narodil na pražském Žižkově. V Divadle F. X. Šaldy v Liberci působil od roku 1989. Organizoval divadelní stávku a stal se jednou z tváří sametové revoluce v Liberci. Svou občanskou statečnost prokázal už během normalizace, v roce 1977 veřejně odmítl podepsat Antichartu. V roce 1989 podepsal prohlášení Několik vět. V politice se angažoval i v posledních letech, kdy podpořil iniciativu Milion chvilek pro demokracii. O ni usiloval svými postoji celoživotně. Za své občanské postoje, práci a především desítky rolí získal Medaili města Liberce. Jeho dcera Kateřina je divadelní režisérka.

Ještě před několika málo dny stál na jevišti při derniéře představení Králova řeč, kde s bravurou a jiskrným humorem zahrál arcibiskupa z Canterbury. Zažil nevšední děkovačku, kdy do posledního místa zaplněné divadlo aplaudovalo několik dlouhých minut vestoje. Pak odešel. V pátek 16. října navždy.

Bylo mu 77 let a i pro ty, kteří věděli, že se už téměř deset let potýká s těžkou chorobou, to bylo zpráva, které se nechtělo uvěřit. U výjimečných lidí člověk tak trochu, v rozporu s realitou, očekává, že tu s námi budou pořád. Že budou svým nenápadným způsobem dohlížet, aby svět, občas vykolejený, zůstal v pořádku. A že k tomu budou nenápadně přispívat, ať to stojí, co to stojí. A přitom pomáhat, rozdávat dobrou náladu, prokládat všednost vtípky velkého formátu a pomáhat uvěřit, že všechno, o co se člověk poctivě snaží, má pořád smysl.

„Vrhal se hlavou napřed do všemožných dobrodružství a jediným záchranným lanem, nebo gumou, ke které byl připoután, byla ryzost jeho charakteru a víra v dobrý konec,“ shrnul v překrásné vzpomínce na člověka, s kterým ho pojily společné začátky v mosteckém divadle, Listopad 89 v libereckém divadle a hlavně téměř půlstoletí přátelství, režisér Petr Palouš.

Ladislav Dušek se narodil v Praze na Žižkově, s nímž spojil i své divadelní začátky. Menší role si zahrál i na prknech Národního divadla. V roce 1969 přesídlil do Mostu, kde se na 20 let stal členem stálého souboru Městského divadla, tehdy Divadla pracujících. Právě tam se potkal s Paloušem.

Ve víru dějin

Do do souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci přišel ve zlomovém roce 1989 a uvedl se v adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Ihned po 17. listopadu a událostech na Národní třídě v Praze se muž, který zažil srpnové události roku 1968, viděl mrtvé, kteří zůstali na chodnících po střelbě ruských vojáků, zúčastnil se pohřbu Jana Palacha a odmítl podepsat Antichartu, stal jedním z prvních aktérů divadelní stávky. Liberec byl po Praze druhým místem, kde se události díky němu i Petru Paloušovi daly do pohybu.

„Ještě se Zdeňkem Palusgou a Hanušem Borem jsme hned v prvních dnech vytvořili stávkový výbor a ještě týž večer jsme místo představení lidem oznámili, co se děje, a že podpoříme studenty. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že už asi nikdy nebudu hrát, že možná skončím nejen s divadlem, ale i se svobodou, zvlášť, když nám tehdejší ředitel divadla, který byl absolutně proti stávce, říkal: „Neblbněte, vykopou vám mozky z hlavy!“ Měl jsem strach,“ přiznal loni v rozhovoru u příležitosti udělení Medaile města Liberce. „Později, když už se situace vyjasnila a KSČ ustoupila, se těch revolucionářů začalo objevovat mnoho. Víte, až po letech jsem si uvědomil, že úspěch má mnoho bratříčků, ale neúspěch je sirotek,“ dodal.

V divadle se postupně stal nepostradatelným hercem velkých charakterních rolí a přes 30 let se v nich objevoval na jevišti Malého i Šaldova divadla. „Kromě nich hrál s chutí i role menší, kterým vždy dokázal vtisknout nepřehlédnutelnost a originalitu. A navíc se stal výrazným muzikálovým hercem,“ uvedlo divadlo na webu.

Vyjmenovat všechny jeho role nelze, bylo jich přes dvě stě, z toho více než polovina v Liberci. Hrál například Capuleta v Romeovi a Julii, profesora Serebrjakova ve Strýčku Váňovi, majora Huga v Rozmarném létě nebo třeba Macduffa v Macbethovi. Svůj komediální talent uplatnil například jako Andrew v Sexu noci svatojánské i jako fotbalový rozhodčí ve Štovíku, pečených bramborách. „Byl přímo vtělením pojmu charakterní herec, a nejen co do obsahu. On měl charakter jako člověk, a to se do těch rolí promítlo,“ shrnula Duškovo herectví divadelní publicistka Radmila Hrdinová. „Nebyl hercem velkých rolí, ale i na malé ploše dokázal vytvořit postavu, která byla uvěřitelná, protože byla lidská. Člověk si z jeho herectví odnesl z divadla vždycky skvělý zážitek,“ dodala.

Lidskost, kterou svým postavám propůjčoval, se podle ní nejlépe promítla v tragikomických rolích. „Byl skvělý komediální herec, ale zároveň dokázal vzbuzovat i soucit. A bez téhle tragikomické polohy to nejde, protože pak to není pravdivé. On v sobě schopnost propojit obě polohy měl,“ dodala Hrdinová, podle které se Ladislav Dušek řadí vedle jmen, která dělala liberecké divadlo – Vojtěcha Rona, Hanuše Bora nebo Borise Rösnera.

V Ulici i Krajině stínů

V posledních letech si ho všimla i filmová kamera. „Ve filmu a v televizi jsem přeskočil milovníky a charakterní role a hraji rovnou dědky,“ komentoval se smíchem své epizodní seriálové role Ladislav Dušek. Zahrál si například v seriálech Vyprávěj, Kriminálka Anděl nebo Ulice.

Jeho poslední rolí před kamerou byl legionář v nedávno uvedeném snímku Bohdana Slámy Krajina ve stínu, kde si zahrál po boku Zuzany Krónerové. „Televize a film mě dlouho míjely a teď mám pocit, že se mě film konečně dotknul, a ten dotyk byl velmi příjemný, jsem za něj obrovsky vděčný,“ řekl tehdy s velkou pokorou. Snímek se odehrává v pohraničí od 30. do 50. let, a přestože jde o snímek černobílý, ukazuje, že život takový zdaleka nebývá. I v této roli dostál svému pevnému charakteru.

Ladislav Dušek měl ještě dvě velmi výrazné vlastnosti. Tou první byla schopnost prát se za divadlo a stmelovat soubor, což už dnes podle Radmily Hrdinové nebývá vůbec běžné. Tou druhou byl obrovský smysl pro humor. Obě dokresluje historka jeho přítele a kolegy Martina Polácha, jehož jméno rovněž defiluje mezi hvězdami libereckého souboru.

„Jeho humor měl formát. Vzpomínám si, že kdysi vycházel časopis pro mladé, kde svého času otiskovali sady karet se známými osobnostmi hudby, filmu a divadla. Za nás tam byl tehdy snad jen Martin Dejdar. A Láďa mi někde ukradl mou fotku a dokázal ji přes svou dceru propašovat mezi vyvolené. Nikdo se tehdy samozřejmě neodvážil zeptat, kdo že to je ten Martin Polách, aby náhodou neukázal, že mu třeba něco uniklo. A tak v jednom vydání vyšla sada karet s mou fotkou, a dokonce vyšší hodnotou, než měla karta Martina Dejdara, ba dokonce i Keanu Reeves. A aby tuhle recesi dovedl k dokonalosti, vytvořil takový fiktivní fan klub, do kterého postupně zatáhl své přátele, a ti mi začali posílat pohlednice z celé republiky,“ vzpomíná na svého přítele Martin Polách, jemuž Ladislav Dušek nabídl dokonce „přátelské onikání“.

„Tykání vám, když jste mladý herec a nastoupíte do prvního souboru, může nabídnout kde kdo, ale onikat si nemůžete s každým,“ usmál se při vzpomínce herec.

Jeho výsost

Smysl pro recesi ukázal Ladislav Dušek i na tom, že na půdě Šaldova divadla vytvořil fiktivní Spojené Liberecké a Vratislavické království s vlastními ministerstvy, včetně ministra orby, letectvem složeným z jednoho ultralehkého letounu a dvoumístného rogala a vlastní regatou. Korunován byl na půdě divadla. „Frak a uniformy uměl nosit. To neumí každý, ale on měl úžasný esprit,“ dodal Martin Polách.

I přesto, že Ladislav Dušek zápolil roky s těžkou nemocí, těšil se na jaře na novou roli. „Od chvíle, kdy mi řekl výsledek vyšetření s tím, že mu zbývá rok života, uběhlo zhruba deset let a já se už těšil, že ho na jaře příštího roku potkám jako pana vrchního Skřivánka z hotelu Paříž v nové verzi „Anglického krále“ po třiceti (dvou) letech. Úplně slyším, jak coby Pan profesor říká Hrabalovu repliku: „Zábava, to je poezie a vůbec věci a události krásné, a krása má dopad a dosah směřující k transcendentnu, vy volové,“ svěřil se na stránkách divadla režisér Petr Palouš a dodal:. „Láďo, smrt přešmikla tu tvou bungee gumu, ale ne při pádu dolů na dlažbu Benešáku, ale při tom opojném, krásném a noblesním letu zpátky, vzhůru nad radnici a nad divadlo a výš. Vidím tě stoupat nad Liberec vyšňořeného ve tvé královské uniformě. A já tady dole můžu pyšně říct: „Obsluhoval jsem libereckého krále“.