Ladislav Dušek (14. 6. 1943 – 16. 10. 2020) se narodil na pražském Žižkově. V Divadle F. X. Šaldy v Liberci působil od roku 1989. Organizoval divadelní stávku a stal se jednou z tváří sametové revoluce v Liberci. Svou občanskou statečnost prokázal už během normalizace, v roce 1977 veřejně odmítl podepsat Antichartu. V roce 1989 podepsal prohlášení Několik vět. V politice se angažoval i v posledních letech, kdy podpořil iniciativu Milion chvilek pro demokracii. O ni usiloval svými postoji celoživotně. Za své občanské postoje, práci a především desítky rolí získal Medaili města Liberce. Jeho dcera Kateřina je divadelní režisérka.

Ještě před několika málo dny stál na jevišti při derniéře představení Králova řeč, kde s bravurou a jiskrným humorem zahrál arcibiskupa z Canterbury. Zažil nevšední děkovačku, kdy do posledního místa zaplněné divadlo aplaudovalo několik dlouhých minut vestoje. Pak odešel. V pátek 16. října navždy.

Bylo mu 77 let a i pro ty, kteří věděli, že se už téměř deset let potýká s těžkou chorobou, to bylo zpráva, které se nechtělo uvěřit. U výjimečných lidí člověk tak trochu, v rozporu s realitou, očekává, že tu s námi budou pořád. Že budou svým nenápadným způsobem dohlížet, aby svět, občas vykolejený, zůstal v pořádku. A že k tomu budou nenápadně přispívat, ať to stojí, co to stojí. A přitom pomáhat, rozdávat dobrou náladu, prokládat všednost vtípky velkého formátu a pomáhat uvěřit, že všechno, o co se člověk poctivě snaží, má pořád smysl.

Ladislav Dušek s ředitelkou DFXŠ Jarmilou Levko. I ona byla v listopadu 89 jednou z aktérek událostí. Tehdy ještě jako studentka vysoké školy v Liberci  byla členkou stávkového výboru.
Pamětník Ladislav Dušek: Mé přání? Aby už žádný Čech nemlátil naše děti

„Vrhal se hlavou napřed do všemožných dobrodružství a jediným záchranným lanem, nebo gumou, ke které byl připoután, byla ryzost jeho charakteru a víra v dobrý konec,“ shrnul v překrásné vzpomínce na člověka, s kterým ho pojily společné začátky v mosteckém divadle, Listopad 89 v libereckém divadle a hlavně téměř půlstoletí přátelství, režisér Petr Palouš.

Ladislav Dušek se narodil v Praze na Žižkově, s nímž spojil i své divadelní začátky. Menší role si zahrál i na prknech Národního divadla. V roce 1969 přesídlil do Mostu, kde se na 20 let stal členem stálého souboru Městského divadla, tehdy Divadla pracujících. Právě tam se potkal s Paloušem.

Ve víru dějin

Do do souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci přišel ve zlomovém roce 1989 a uvedl se v adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Ihned po 17. listopadu a událostech na Národní třídě v Praze se muž, který zažil srpnové události roku 1968, viděl mrtvé, kteří zůstali na chodnících po střelbě ruských vojáků, zúčastnil se pohřbu Jana Palacha a odmítl podepsat Antichartu, stal jedním z prvních aktérů divadelní stávky. Liberec byl po Praze druhým místem, kde se události díky němu i Petru Paloušovi daly do pohybu.

„Ještě se Zdeňkem Palusgou a Hanušem Borem jsme hned v prvních dnech vytvořili stávkový výbor a ještě týž večer jsme místo představení lidem oznámili, co se děje, a že podpoříme studenty. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že už asi nikdy nebudu hrát, že možná skončím nejen s divadlem, ale i se svobodou, zvlášť, když nám tehdejší ředitel divadla, který byl absolutně proti stávce, říkal: „Neblbněte, vykopou vám mozky z hlavy!“ Měl jsem strach,“ přiznal loni v rozhovoru u příležitosti udělení Medaile města Liberce. „Později, když už se situace vyjasnila a KSČ ustoupila, se těch revolucionářů začalo objevovat mnoho. Víte, až po letech jsem si uvědomil, že úspěch má mnoho bratříčků, ale neúspěch je sirotek,“ dodal.

Herec Ladislav Dušek s medailí a ředitelkou divadla Jarmilou Levko.
Liberecký herec a politik Ladislav Dušek se stal držitelem medaile města

V divadle se postupně stal nepostradatelným hercem velkých charakterních rolí a přes 30 let se v nich objevoval na jevišti Malého i Šaldova divadla. „Kromě nich hrál s chutí i role menší, kterým vždy dokázal vtisknout nepřehlédnutelnost a originalitu. A navíc se stal výrazným muzikálovým hercem,“ uvedlo divadlo na webu.

Vyjmenovat všechny jeho role nelze, bylo jich přes dvě stě, z toho více než polovina v Liberci. Hrál například Capuleta v Romeovi a Julii, profesora Serebrjakova ve Strýčku Váňovi, majora Huga v Rozmarném létě nebo třeba Macduffa v Macbethovi. Svůj komediální talent uplatnil například jako Andrew v Sexu noci svatojánské i jako fotbalový rozhodčí ve Štovíku, pečených bramborách. „Byl přímo vtělením pojmu charakterní herec, a nejen co do obsahu. On měl charakter jako člověk, a to se do těch rolí promítlo,“ shrnula Duškovo herectví divadelní publicistka Radmila Hrdinová. „Nebyl hercem velkých rolí, ale i na malé ploše dokázal vytvořit postavu, která byla uvěřitelná, protože byla lidská. Člověk si z jeho herectví odnesl z divadla vždycky skvělý zážitek,“ dodala.

Lidskost, kterou svým postavám propůjčoval, se podle ní nejlépe promítla v tragikomických rolích. „Byl skvělý komediální herec, ale zároveň dokázal vzbuzovat i soucit. A bez téhle tragikomické polohy to nejde, protože pak to není pravdivé. On v sobě schopnost propojit obě polohy měl,“ dodala Hrdinová, podle které se Ladislav Dušek řadí vedle jmen, která dělala liberecké divadlo – Vojtěcha Rona, Hanuše Bora nebo Borise Rösnera.

V Ulici i Krajině stínů

V posledních letech si ho všimla i filmová kamera. „Ve filmu a v televizi jsem přeskočil milovníky a charakterní role a hraji rovnou dědky,“ komentoval se smíchem své epizodní seriálové role Ladislav Dušek. Zahrál si například v seriálech Vyprávěj, Kriminálka Anděl nebo Ulice.

Jeho poslední rolí před kamerou byl legionář v nedávno uvedeném snímku Bohdana Slámy Krajina ve stínu, kde si zahrál po boku Zuzany Krónerové. „Televize a film mě dlouho míjely a teď mám pocit, že se mě film konečně dotknul, a ten dotyk byl velmi příjemný, jsem za něj obrovsky vděčný,“ řekl tehdy s velkou pokorou. Snímek se odehrává v pohraničí od 30. do 50. let, a přestože jde o snímek černobílý, ukazuje, že život takový zdaleka nebývá. I v této roli dostál svému pevnému charakteru.

Ladislav Dušek měl ještě dvě velmi výrazné vlastnosti. Tou první byla schopnost prát se za divadlo a stmelovat soubor, což už dnes podle Radmily Hrdinové nebývá vůbec běžné. Tou druhou byl obrovský smysl pro humor. Obě dokresluje historka jeho přítele a kolegy Martina Polácha, jehož jméno rovněž defiluje mezi hvězdami libereckého souboru.

Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla, ve kterém strávil víc než 30 let.
ROZHOVOR: O Naivní divadlo se nebojím, říká Stanislav Doubrava

„Jeho humor měl formát. Vzpomínám si, že kdysi vycházel časopis pro mladé, kde svého času otiskovali sady karet se známými osobnostmi hudby, filmu a divadla. Za nás tam byl tehdy snad jen Martin Dejdar. A Láďa mi někde ukradl mou fotku a dokázal ji přes svou dceru propašovat mezi vyvolené. Nikdo se tehdy samozřejmě neodvážil zeptat, kdo že to je ten Martin Polách, aby náhodou neukázal, že mu třeba něco uniklo. A tak v jednom vydání vyšla sada karet s mou fotkou, a dokonce vyšší hodnotou, než měla karta Martina Dejdara, ba dokonce i Keanu Reeves. A aby tuhle recesi dovedl k dokonalosti, vytvořil takový fiktivní fan klub, do kterého postupně zatáhl své přátele, a ti mi začali posílat pohlednice z celé republiky,“ vzpomíná na svého přítele Martin Polách, jemuž Ladislav Dušek nabídl dokonce „přátelské onikání“.

„Tykání vám, když jste mladý herec a nastoupíte do prvního souboru, může nabídnout kde kdo, ale onikat si nemůžete s každým,“ usmál se při vzpomínce herec.

Jeho výsost

Smysl pro recesi ukázal Ladislav Dušek i na tom, že na půdě Šaldova divadla vytvořil fiktivní Spojené Liberecké a Vratislavické království s vlastními ministerstvy, včetně ministra orby, letectvem složeným z jednoho ultralehkého letounu a dvoumístného rogala a vlastní regatou. Korunován byl na půdě divadla. „Frak a uniformy uměl nosit. To neumí každý, ale on měl úžasný esprit,“ dodal Martin Polách.

I přesto, že Ladislav Dušek zápolil roky s těžkou nemocí, těšil se na jaře na novou roli. „Od chvíle, kdy mi řekl výsledek vyšetření s tím, že mu zbývá rok života, uběhlo zhruba deset let a já se už těšil, že ho na jaře příštího roku potkám jako pana vrchního Skřivánka z hotelu Paříž v nové verzi „Anglického krále“ po třiceti (dvou) letech. Úplně slyším, jak coby Pan profesor říká Hrabalovu repliku: „Zábava, to je poezie a vůbec věci a události krásné, a krása má dopad a dosah směřující k transcendentnu, vy volové,“ svěřil se na stránkách divadla režisér Petr Palouš a dodal:. „Láďo, smrt přešmikla tu tvou bungee gumu, ale ne při pádu dolů na dlažbu Benešáku, ale při tom opojném, krásném a noblesním letu zpátky, vzhůru nad radnici a nad divadlo a výš. Vidím tě stoupat nad Liberec vyšňořeného ve tvé královské uniformě. A já tady dole můžu pyšně říct: „Obsluhoval jsem libereckého krále“.