Stejně jako před dvěma lety přijdou mnozí i dnes zapálit svíčku k liberecké radnici. Místo u památníku sedmi obětem ruské okupace je více než symbolické. Právě v srpnu 1968 totiž Václav Havel, spolu s přítelem, hercem Janem Třískou pobýval v Liberci. Podle pamětníků tehdy přijel na pozvání ředitelky Oblastní galerie. Na náměstí se objevil ve chvíli, kdy jeden z vojáků sovětské okupační armády začal v panice střílet po náměstí z kulometu.

Havel a rozhlas

Václav Havel tehdy zůstal v Liberci několik dní. Právě tady vznikla jeho výzva žádající o odsouzení okupace směřovaná k předním světovým spisovatelům Günteru Grassovi, Jeanu Paulu Sartrovi či Eugenu Ionescovi. Psal tu komentáře a promluvy, které společně s Janem Třískou předčítali v libereckém studiu Českého rozhlasu.

Na tehdejší atmosféru vzpomínal i později, když sem v roce 1990 přijel už jako prezident. „Sepětí proti okupaci bylo obrovské. Dokonce si vzpomínám, jak kluci, hipíci, s dlouhými vlasy, chodili po Liberci s červenými páskami jako pomocníci Veřejné bezpečnosti," připomněl tehdy na zaplněném náměstí.

Havel a divadlo

Ve stejném roce přijel do Liberce ještě jednou. Na premiéru své hry Asanace, kterou nastudovalo Divadlo F. X. Šaldy v režii Petra Palouše. „Byl nesmírně příjemný, noblesní, spíš plachý. Velice se zajímal o všechno, co se dělo nejen na jevišti, ale i v zákulisí," vyprávěl jeden z techniků. Dodnes schovává Havlův podpis s typickým srdíčkem jako vzpomínku na vzácné setkání. To herec Václav Helšus, který ztvárnil hlavní roli, na tom byl hůř. Padl totiž do rukou prezidentské ochranky. „Už padla narážka, abych vešel na jeviště, když mi někdo poklepal na rameno." „Co tady děláte?" zeptal se člen ochranky. Helšus měl na sobě podivný plášť, byl zarostlý, měl dlouhé vlasy. Působil podezřele. „Já tady hraju, už musím na scénu," vysvětlil herec. „To by mohl říci každý. To nepůjde," zahradil mu cestu člen ochranky, teprve po chvíli se vše vysvětlilo," vzpomíná. Asanace v podání libereckého divadla se Havlovi tak líbila, že soubor pozval do Prahy. Na bývalého prezidenta, dramatika a přítele vzpomínal Václav Helšus i během nedávného natáčení televizního seriálu, v němž se potkal s Dagmar Havlovou. „Samozřejmě, že jsme vzpomínali, na něj se nedá zapomenout. Byl to „sakra prezident," zdůrazňuje Václav Helšus. A že to říkat může. Sám má s „prezidentovaním" zkušenost, coby představitel prvního československého prezidenta T. G. Masaryka na prknech pražské Ypsilonky.

Havel a univerzita

Dramatika a posléze prezidenta Václava Havla vázala k Liberci i zdejší univerzita. Zejména, když Fakultu architektury vedl jeho přítel Bořek Šípek, setkával se tu se studenty. Bylo to v roce 2009 a veřejné mínění tehdy rozděloval pohled na netradiční podobu knihovny na pražské Letné. I o tom s nimi diskutoval. Chtěl znát jejich názor. Na Václava Havla vzpomínají i ve Státní vědecké knihovně, nad jejíž stavbou převzal spolu s tehdejším německým prezidentem Romanem Herzogem záštitu.

A ještě jednu stopu v Liberci Václav Havel zanechal. I když už jen ve vzpomínkách a fotografiích v bytě jeho někdejšího poradce, filozofa, zakladatele Etického fóra a pedagoga Jana Šolce.

Filozof a bývalý poradce Jan Šolc bilancuje a vzpomíná v rozhovoru na prezidenta Václava Havla

Zpočátku vítězil ideál, pak přišlo zklamání

Kam jsme se za ty dva roky od Havlovy smrti posunuli?

Lidé iluzí a povrchního náhledu k ještě větší deziluzi až ke zhnusení politikou. Lidé kritického myšlení a ideálu k hlubšímu poznání stavu společnosti. A taky k rozhodnutí nevzdat to. Já byl sice naposledy taky zhnusen, doslova šokován úrovní naší vládnoucí elity, adresně premiéra a ministra obrany. Dlouhá léta jsem prožil mezi montéry a vím, že my chlapi někdy v přepětí sprosťačíme. To mi nevadí. Ale tohle byla bezúroveň. A tak, co od nich očekávat… Naštěstí odcházejí.

Zůstalo v nás něco z Havlových ideálů, nebo už byly zapomenuty?

Havel na to sám odpověděl statí „Ideál a iluze". Má odpověď by zněla podobně jako na vaši předchozí otázku. Přesto mi byl Havlův pohřeb přesvědčivým důkazem, že čím je naše krize hlubší, tím víc k nám Václav Havel v nepřítomnosti promlouvá. Víte, já chápu, že tzv. havlování pojmenování letiště, Havlovy busty v parcích, přejmenovávání ulic a institucí, někomu vadí. To je právo každého. Sám to vítám, má to smysl, ukazuje to směr.

Troufnete si odhadnout, jak by současný stav společnosti hodnotil?

Odpověděl na to dva roky před smrtí, ale tak jsem ho vůbec neznal. „Kdo ví, jestli to všechno mělo nějaký smysl…" Rozumějme ten boj disentu, celý Listopad a návrat svobody. To už byl ovšem velmi vyčerpán a vývojem zklamán.

Myslíte, že podobný vývoj předpokládal?

Zpočátku přes všechno vítězil ideál, ale zhruba poslední dvě dekády už měl jasno, kam to spěje. Přesto neustával, a to až do úplného vyčerpání. Havlíčkova slova, která jsem nedávno v Libereckém deníku připomněl, dávají neúprosnou odpověď. „Kde není národ zachovaný a vzdělaný, tam je marné svrhovati staré pořádky revolucemi, neboť zase se dříve nebo později všechno zlé navrátí". To je víc než citát, to je diagnóza i prognóza co dělat. Václav Klaus nám od samého počátku vnucoval představu, že transformace společnosti je věcí ekonomiky. Bylo to krátkozraké, pokud to nebylo účelové.

Jaké vzpomínky vás v těchto dnech přepadají osobně?

Jak je riskantní člověka si idealizovat, především politika. Měl jsem s tím problém, hned jak jsem k Václavu Havlovi nastoupil. Musel jsem se silou mocí učit nemít k němu zbytečný respekt, abych mu dokázal říkat i nepříjemné věci. V politice chybuje každý, je to nejsložitější ze všech umění. A nejnevděčnější. Přesto zůstává Václav Havel mužem, který měl k lidem úctu, přes svou jemnou povahu byl bojovníkem a vždycky myslel víc na ostatní než na sebe. Nemám pochybnost, že to dějiny potvrdí.