Nebe bez mráčků, slunce shlíží z oblohy, s listy stromů si pohrává větřík a já vystupuji na konečné tramvaje v libereckých Lidových sadech, kde se potkávám s krajským předsedou značkařů Jaromírem Růžičkou. Nečeká nás jen tak obyčejný výlet, ale na vlastní kůži si vyzkouším, co vše obnáší turistické značení. „Vyrazíme po zelené, na které začíná stezka kancléře P. Šámala. Devítikilometrová trasa vede přes Mlynářův kříž a Rudolfov a končí U Závor,“ sděluje mi předseda značkařů a vyrážíme na cestu.

Hned mě zaujme bedýnka, kterou nese v ruce. „Jde o normovaný „kastlík“, který dostane každý značkař. Obsahuje barvy, ředidlo, škrabku, kartáč a štětce. Dále jsou součástí výbavy pilka a nůžky, kladívko, hřebíky a plechové značky,“ vyjmenuje náčiní potřebné k značení Jaromír Růžička.

V Libereckém kraji, který je rozdělen do čtyř obvodů, působí aktuálně 146 značkařů, z toho 29 v České Lípě, 27 v Turnově, 18 v Rokytnici a 72 v Liberci. „Přihlásit se může každý, kdo je starší 15 let. Nejdříve absolvuje alespoň dvě akce, na kterých společně s instruktorem obnoví trasy. A pokud ho nachozené kilometry neodradí, absolvuje školení v časovém rozsahu dvou víkendů, kde si osvojí jak teorii, tak i praxi,“ přibližuje Růžička.

Značkaři mají v kraji na starost 2817 kilometrů. Nejvíce se nachodí ti v libereckém obvodě, jelikož musí pokrýt 1352 kilometrů. Na jejich nedostatek si ale nemůže Růžička stěžovat. „V libereckém obvodu máme značkařů poměrně dostatek. Přesto stále vítáme nové zájemce. Roky přibývají, každý pátý značkař je starší 70 let a je potřeba základnu omlazovat. Naopak v českolipském obvodě je značkařů nedostatek a někteří nachodí s barvami ročně až 40 kilometrů, aby pokryli všechny trasy,“ popisuje situaci Růžička. „Každý rok obnovujeme třetinu tras. Značkař projde přidělenou trasu a bez ohledu na to, že je značka třeba nepoškozená, by ji měl obnovit přemalováním.“

Přicházíme k první značce, Růžička odkládá nosič s barvami a instruuje mě co a jak. „Značka nesmí zůstat suchá, a když od ní odcházím, měl bych mít dobrý pocit. Turistická značka je umělecké dílo,“ svěřuje se předseda.

DO LÉTA HOTOVO

Každé jaro proběhne aktiv, kdy se sejdou značkaři příslušného obvodu, proškolí se, připomenou si základní pravidla a po obdržení značkařských příkazů s popisy průběhu tras určených k obnově se mohou pustit do práce. Je žádoucí, aby zvládli své trasy obnovit do konce června. „Letní měsíce představují největší turistickou sezonu, a tak chceme, aby lidé chodili po spolehlivě vyznačených cestách,“ připomíná Růžička.

Dorážíme k rozcestí a já si všímám, že v těsné blízkosti jsou dvě značky. „Řídíme se zásadou, že každé rozcestí musí být vyznačeno dokonale, aby turista nebloudil. První značce se říká naváděcí a druhé potvrzovací. Může se stát, že objekt s první značkou zmizí, takže druhá představuje jakousi pojistku,“ vysvětluje během obnovy Jaromír Růžička.

Jak sám zjišťuji, obnova trasy není záležitostí hodinky. Na úseku, kde není žádné rozcestí, je mezi značkami rozestup přibližně 250 metrů. Po této vzdálenosti jsou umístěny takzvané „útěchovky“ jedna značka pro směr tam a druhá pro směr zpět. A opět je každou z nich potřeba oživit čerstvým nátěrem. Narážíme na kámen se zelenou šipkou. „Šipku volíme v případě, když je potřeba výrazně upozornit na odbočení“ obeznamuje mě s jejím významem Růžička. Já se mezitím chopím štětce a přetírám značení. „Pro umístění značky vybíráme objekty trvalého charakteru jako strom, lampa či skála. Ideální je hladký povrch,“ doplňuje Růžička.

Po projití a obnovení trasy si to dobrovolník zapíše do značkářského příkazu, kam zároveň zapisuje stav směrovek. „Hodnotí je jako ve škole, a to známkami 1 až 4. Jednička udává perfektní stav, dvojka znamená mírné poškozená, trojka nečitelnost a čtyřka to, že značka chybí v terénu,“ nastiňuje stupnici krajský vedoucí.

ZE ŠPANĚLSKA DO LESA

Značkaři dělají záslužnou práci bez nároku na odměnu, berou to jako koníček a možnost udělat něco pro ostatní. „Obnova značení není finančně zajímavá práce a je i fyzicky poměrně náročná, ale nebojím se, že by neměl kdo značit. Naší nejmladší člence je 16 let a dovedla ji k tomu rodina. Dá se říci, že se tento zájem dědí z generace na generaci a i mladí lidé postupně nacházejí cestu zpět do přírody od počítačů,“ popisuje Růžička. „Nejvzdálenější značkář je až ze Španělska. Létá za svou přítelkyní do Prahy, a když jsou v Čechách, vyrazí na Liberecko značit trasy,“ směje se Růžička.

A jak se veřejnost dozví o případných změnách na průběhu značené trasy, třeba z důvodu toho, že majitel pozemku trasu přehradí? „Informace podáváme neprodleně portálu mapy.cz a Trase, což je vydavatelství map KČT,“ říká Růžička.

Pro značení používají speciální písmomalířské barvy, spotřebují mnoho štětců, vybavují značkaře potřebným nářadím, staví rozcestníky, na ně vyvěšují směrovky, instalují turistické vývěsní mapy, starají se o to, aby jak značení, tak informační prvky byly v prvotřídní kvalitě. Na to všechno je potřeba hodně peněz. „Máme štěstí, že máme podporu Krajského úřadu, který nám vychází vstříc a výrazným způsobem přispívá na naši činnost. Druhým velkým mecenášem je Ministerstvo pro místní rozvoj a pro značení v katastru města Liberec nám nabízí finanční podporu i magistrát města Liberce. Přesto nežijeme v přepychu a otáčíme každou korunu,“ uzavírá vyprávění Růžička.

Jaromír Růžička: Na první trasu se nezapomíná

Už odmala přitahovala Jaromíra Růžičku příroda. Vztah k ní formovali u něj nejen rodiče, ale i knížky jako např. Dva divoši či dobrodružné příběhy od Jaroslava Foglara. Poprvé ho mezi značkaře nevzali z důvodu naplněné kapacity, po přestěhování do Hrádku nad Nisou pronikl do světa turistického značení. „Za šest let budu slavit s organizovanou turistikou zlatou svatbu,“ směje se Růžička, který působí jako učitel matematiky na Střední průmyslové škole stavební v Liberci.

Jak jste se dostal k turistickému značení?
Už od začátku jsem byl fascinován přírodou a turistickým značením. První zájem o to stát se značkařem, jsem projevil během svých studií na gymnáziu v Teplicích, ale tam mi bylo řečeno, že mají značkařů přebytek, a že nemají zájem. Po vysokoškolských studiích jsem se přestěhoval do Hrádku nad Nisou a tam se stal členem odboru turistiky a projevil svůj zájem také malovat značky. „No to bude mít Franta Koral radost“, řekla mi jedna ze zasloužilých turistek a seznámila mě s tehdejším vedoucím libereckého obvodu – panem Františkem Koralem, slovo dalo slovo a už jsem se vezl.

Co máte jako krajský předseda na starost?
Starat se o to, abychom se za značení v našem kraji nemuseli stydět. Konkrétně mít přehled o značených trasách, rozcestnících a vývěsních mapách v celém kraji, to samozřejmě za velké podpory vedoucích jednotlivých obvodů, dbát o to, aby zjištěné závady v terénu byly co nejdříve odstraněny, hlídat evidenci všech tras, rozcestníků, map, dokonce všech směrovek, které jsou na území našeho kraje vyvěšeny, zajišťovat předávání informací ze sekce turistického značení (ústřední orgán) značkařům, naopak na sekci značení hájit zájmy kraje, jednat s partnery (krajský úřad, magistrát), jednat s oblastním výborem KČT… Ono by se toho ještě našlo. (smích)

Kolik už máte nachozených km v nohách?
To si opravdu netroufám říct. Ale kdybych je měl nasčítat, tak myslím, že už podruhé dokončuji procházku kolem zeměkoule po rovníku.
Máte nějaké oblíbené místo, trasu, kam se rád vracíte?

Pamatuje si na svou první trasu?
Naprosto přesně – byla to červená trasa z Horního Sedla do krásného dolu. Na první se nezapomíná.

Máte nějaké oblíbené místo, trasu, kam se rád vracíte?
Mám hodně takových míst. První, které mě napadlo je žlutá trasa přes Polední kameny. Ale jak říkám, těch míst je celá řada, např. Velký Štolpich, Ještěd, údolí Peklo, Trosky, pramen Labe. A to člověk nachází pořád nová a nová krásná místa. Myslím si, že je štěstí žít na Liberecku, je to tu rozmanité a krásné.

Dostává se vám nějaká zpětná vazba? Nebo lidé spíše neví, kdo se o turistické značení stará.
Oboje je pravda. Dostávám negativní zpětnou vazbu. Přichází stížnosti přes ústředí KČT a přes portál turitickeznaceni.cz. Ale je to dobře, nemůžeme být všude, nemůžeme o všem vědět. Lidé si postěžují, že bloudí, že je spadlý rozcestník, tak požádám vedoucího obvodu nebo technickou skupinu nebo vezmu barvy a jedu sám situaci prověřit a dát do pořádku. A samozřejmě zažíváme mnoho reakcí pozitivních, v řadě případů přímo při práci v terénu. Častou reakcí kolemjdoucích je „Jé – značkař, to vidím poprvé v životě“. Někdy si to lidé chtějí sami vyzkoušet. Ve Sloupu se nám stalo, že jsme potkali oddíl dětí na táboře a chtěli si to všichni vyzkoušet, takže děti stály frontu na štětec.

Jakou zajímavou trasu byste doporučil turistovi v rámci Libereckého kraje?
Opět – hodně je takových tras – každá má svůj smysl nebo svoje kouzlo. Ale vezmu tedy vždy tu první, která mě napadne, takže obvod Liberec – Smědava – Paulova paseka – Polední kameny – Frýdlantské cimbuří – Bílý Potok pod Smrkem; obvod Česká Lípa – červená – Zahrádky – Česká Lípa; obvod Turnov – žlutý okruh Besedickými skalami; obvod Rokytnice – modrá Harrachov – Labská bouda spojená s návštěvou pramene Labe.