Pěnkava, pěnice černohlavá, ale také kominíček, mlynařík, šoupálek dlouhoprstý či lyska černá. Ty všechny měli v okolí zámku Lemberk možnost slyšet a posléze i na vlastní oči vidět účastníci akce, kterou připravuje už i u nás od poloviny devadesátých let Česká ornitologická společnost za pomoci Chráněné krajinné oblasti Lužické hory a CHKO Jizerské hory.

„Smyslem akce je propojit si hlasy ptáků s jejich podobou. Často posloucháte ptačí zpěv, ale nevíte komu patří a opačně,“ vysvětlil na začátku téměř dvouhodinové trasy ornitolog Martin Pudil. Poutavé vyprávění přerušil co chvíli upozorněním, kterého z ptáků je právě slyšet. Dalekohledy zpozorněly. Kromě běžných ptáků upoutal zejména maličký a nenápadný šoupálek dlouhoprstý, který své jméno získal charakteristickým pohybem po kůře stromů, v jejichž kůře vyhledává dlouhým, zahnutým a ostrým zobákem potravu.

Za chvíli ho vidíme zblízka. Uvízl totiž v jemné síti, kterou ornitologové ptákům nastražili, aby je mohli okroužkovat. „Díky tomu získáváme veškeré znalosti o tom, kde hnízdí, kam se vrací, zda žije stále v páru s původní samičkou či zda se vracejí do původního hnízda,“ vysvětluje. Kroužky jsou z hliníku a ornitolog je jemně připevňuje na nohu ptáka. „Každý je opatřen originálním číslem, které zapisujeme a informace následně soustřeďuje na Národní muzeum v Praze,“ říká.

Ptačí zpěv, který nás nejčastěji provází hned po ranním rozbřesku a u některých druhů, například u kosa či slavíka také navečer či v noci, má důvod zcela prozaický. „Zpěvem se ptáci nejprve snaží přilákat samičku. A pokud vyvedou mláďata, označují si tím své teritorium. Musí pro ně shromáždit velké množství potravy. A tu nemohou hledat, musí ji doslova rychle sbírat, vždyť nakrmit hnízdo s mláďaty představuje tak stovku vylétnutí za jediný den,“ vysvětluje odborník.

Boj o potravu vidíme po chvíli na hladině rybníka, kde se honí dvě lysky. Jakmile jedna přeplave pomyslnou hranici, druhá po ní okamžitě vyjede.
Někdy se v zápalu boje dostanou na území třetího. A souboj lysek začne připomínat hokejový zápas. Zatímco o dudka či tetřívka už téměř nezavadíte, pěnkavy, kosi i červenky ztrácejí na plachosti. Zvykli si a navíc je láká nadbytek potravy. Kvůli tomu někteří dokonce přestali na zimu odlétat. „Někteří jsou také zdařilými imitátory. Umějí napodobit ostatní druhy, ale byl znám i špaček, který na nádraží pískal jako výpravčí,“ uzavírá vyprávění ornitolog.