K poslednímu dubnu tohoto roku jste měla mít již novou střechu nad stájí. Je polovina léta a v křižanském domově důchodců pro koně jsou sice koně i Zuzana Poláková, ale střecha není. Proč?

To bych si také přála vědět. Možná proto, že společnost STA–ZAP jen potřebovala peníze, a tak si nechala zaplatit za sliby, které nikdy nesplnila. Možná proto, že jednatel této firmy Petr Pihík potřeboval nové auto. Možná prostě jen tak přijdu této stavební společnosti jako nezajímavá, když už většinu peněz dostala.

Není to ovšem ani měsíc, co nejmenovaná regionální televize uvedla reportáž, kde sdělila, že jste této firmě nezaplatila. Jak to tedy je ve skutečnosti?

Nejsem si úplně jistá, že někoho skutečnost zajímá. Ona nejmenovaná regionální televize již pár reportáží podobného kalibru o mně udělala. Je sice zvláštní, že ostatní novináři docházejí k jiným závěrům, a to sem do Křižan jezdí mnohem častěji než jedna zcela konkrétní nejmenovaná redaktorka této nejmenované televize, ale to je vlastně asi také jedno.

Co se tedy bude dít dál? Co podniknete? Budete se bránit?

Myslíte s pomluvami od té nejmenované televize nebo myslíte s tím, že si stavební firma vzala peníze a zmizela?

Nevím, tak třeba s obojím…

Co se bude dít na tomto bitevním poli, je asi jasné. To, že jsem chovatelka koní, zdaleka neznamená, že se mi rozklepou kolena. Ba naopak. Už jsem toho zkusila dost a nemám chuť ani důvod si něco takového nechat líbit. Ono se asi nadarmo neříká, že nejsilnější je ten, kdo již nemá co ztratit. Myslím, že právě v takové situaci jsem. Stojím zde já, jsou zde moje koně a mně zbyla přístavba ke kravínu, která z jedné části slouží jako sklad věcí pro koně a v té druhé části spím.

Takže co uděláte?

To je jednoduché. Pokud si společnost STA–ZAP myslí, že jsem jí v termínech dle smlouvy zaplatila celkem jeden milion a tři sta tisíc korun jen pro sladká slova pana majitele, tak žije v hlubokém omylu. Prakticky jsou jen dvě možné cesty. Buď okamžitě jejich lidé přijedou a střechu postaví nebo z nich ty peníze musím dostat zpět.

Tím se dostávám k záležitosti s onou nejmenovanou televizí. Já jsem samozřejmě tu reportáž také viděla. Osobně jsem zvědavá, jak tato nejmenovaná televize bude dokazovat, že firmě STA–ZAP něco dlužím, jak v reportáži tvrdili. Pravda je o něco pikantnější. Za každý den prodlení, to je každý den po 30. dubnu 2008, naskakuje firmě STA–ZAP smluvní pokuta ve výši tři tisíce korun. Jestli dobře počítám, tak mi k poslednímu dni tohoto měsíce bude společnost STA–ZAP dlužit jen na tomto penále 276 000 korun.

To je skutečně něco jiného, než o mně šíří. Ale každý si zodpovídáme sami za sebe. Myslíte, že si nechám pošlapat vše, co jsem léta budovala? Nezničil to oheň, nevzdala jsem to ve chvílích, kdy jsem byla fakt na dně a mám to vzdát jen proto, že si stavební firma s nejmenovanou regionální televizí našli stejnou písničku? Samozřejmě když sami ze své vůle okamžitě nenapraví vše, co způsobily, jsou v České republice soudy a já stále ještě věřím, že žiji v zemi, kde alespoň z malé části musí platit právo.

Jste celkem otevřená a evidentně odhodlaná. Vnímáte to jako velkou lidskou zradu?

Vnímám to jako nehorázné svinstvo. Já už nemám kam ustoupit. Protože nemám střechu, musely začít úřady prošetřovat, jestli není pobyt koní na volných pastvinách náhodou týráním zvířat. Chápu to. Je to povinností těchto úřadů. Myslím si, že toto řízení dopadne v můj prospěch. Sázím na zdravý rozum.

Jenže jen za pár měsíců přijde zima. Co potom?

Pak bude mít ona nejmenovaná regionální televize úplnou pravdu. Všech mých šestatřicet koní dost možná skončí na jatkách, protože já v té době budu vyšetřovaná, proč jsem ani do zimy nezajistila koňům stáj. Co na to mám říct. Nyní stojím před situací, kdy mohu přijít o vše.
Nikdo si nedokáže představit, kolik hodin, úsilí a všeho co je ve mně, jsem dala koním. Myslíte si, že jestli mi někdo sebere můj život, že na to jednoduše zapomenu. Ne. Do určité míry jsem byla tolerantní k pomluvám. Házela jsem za hlavu lidskou nenávist, ale toto co nyní prožívám, to je horší než vše, co si jen lze představit pod slovem beznaděj. Je to horší než oheň, který zde zabíjel. Ani ten nebyl tak krutý.

Asi je to hloupá otázka, ale dokážete v tuto situaci najít něco dobrého?

Ano, paradoxně to dobrou stránku věci má. Opět mě to utvrdilo v mém přesvědčení, že většina koní je lepší, než většina lidí. Chybělo jen trochu a málem bych začala věřit lidem. Po této zkušenosti vím, že stát v cestě splašenému stádu koní je bezpečnější, než věřit nejmenované stavební firmě s nejmenovanou regionální televizí.