Kliknutím zvětšíteStejně jako Pavel Holec z Frýdlantu. „Díky darování jsem zjistil, že je na světě spousta lidí, kteří dělají něco pro ostatní a nečekají nic moc nazpět,“ říká student Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.
Někteří lidé darují krev, jiní plazmu, vy jste se rozhodl darovat rovnou kostní dřeň. Co je ten první krok v tomto procesu?
Nejdříve je nutné zapsat se do registru dárců dřeně. U nás je to Český národní registr dárců dřeně. V podstatě jde jen o návštěvu příslušného pracoviště, kde vyplníte dotazník (ohledně prodělaných nemocí, zdravotního stavu apod.) a odeberou vám vzorek krve na analýzu. Po úspěšném zapsání už v podstatě jenom čekáte, zdali se vám z registru ozvou. Šance je ale velmi malá, protože shoda mezi krví dárce a pacienta musí být opravdu velká, větší než třeba u běžně darované krve.
Daroval jste už předtím krev, nebo to byla první zkušenost?
Dlouho jsem chtěl darovat krev, ale nějak jsem se k tomu nikdy nerozhoupal. Několikrát jsem už měl domluvené s kamarády nebo kamarádkami, které krev darují, že půjdu s nimi, ale vždycky to nakonec nějak nedopadlo. Dřeň naštěstí dopadla tak nějak sama od sebe.
Měl jste k darování konkrétní důvod, nebo jste se rozhodl spontánně?
Šlo o vysoce spontánní akci. Společně s bratrem studujeme v Praze, já na VŠCHT a on na ČVUT. Máme tak školy hned naproti sobě a čas od času jsme chodili spolu na obědy do menzy. Když jsem seděl na přednášce a těšil se na nadcházející oběd, přišla mi zpráva od bráchy, že v budově fakulty architektury se můžeme zapsat do registru dárců dřeně. Měli jsme to přímo před nosem a navíc po cestě na oběd, tak jsme tam zaskočili, za 10 minut bylo všechno vyřízené a my mohli konečně na oběd.
Kdy jste zjistil, že jste vhodným dárcem?
Už při zápisu nám sestřičky sdělovaly, že se nám pravděpodobně nikdy neozvou. Za dva dny po zápisu už jsem zapomněl, že jsem někde byl a že jsem registrovaný dárce. Po asi půl roce jsem se bavil se spolužačkou o dárcovství a shodli jsme se na tom, že je nám oběma líto, že nás nepotřebují. Přes jejich upozorňování jsme přeci jen trochu doufali, že se nám do týdne po odběru ozvou s naléhavou prosbou o pomoc při záchraně něčího života. Tak jsme si jen tak společně posteskli a zase na to zapomněli. Ten večer jsem ale otevřel e-mailovou schránku a tam skutečně byla zpráva, že jsem vhodný dárce. Byla to náhoda jako blázen.
Jak to probíhalo dál?
V podstatě se jednalo o množství telefonátů a zpráv. Paní doktorka mi poslala informace o odběru, abych si to mohl dobře rozmyslet. Asi nejdůležitější informace se týkala způsobů odběrů. V podstatě jsou dva: operační a separační. První z nich je bolestivější, druhý lze přirovnat k darování krve, jen s trochu větší jehlou.
Jaký způsob jste si vybral?
Přirozeně jsem řekl, že radši separaci, ale že v případě nutnosti bych šel i na operaci. Paní doktorka mi vysvětlila, že se takto zeptat musí, protože prý dárce nesmí do ničeho nutit. Každopádně jsem měl štěstí. Pacient totiž potřeboval výhradně separací odebrané krvetvorné buňky. A po další sérii odběrů a vyšetření nadešel den D.
Nikdo z účastníků to pravděpodobně nedělá ze ziskuchtivých důvodů. Přesto jste vy a ostatní dárci získali ocenění jako poděkování. Co pro vás byl silnější pocit samotné darování, nebo slavnostní předávání?
To asi nemůžu rozhodnout. Darování bylo hodně zábavné, protože jsem si mohl popovídat se spoustou zajímavých lidí, nic mě to nestálo a navíc jsem udělal něco dobrého. Takže darování bylo určitě super a klidně a rád bych daroval znovu, kdyby se ozvali ještě jednou. To poděkování mělo ale také něco do sebe. Tak například jsem podruhé v životě viděl paní Klausovou, poprvé olympionika, ministra a spoustu dalších. Zároveň jsem se tam viděl s doktory z nemocnice i s tím druhým dárcem.
Chtěl byste se seznámit s příjemcem?
To je poměrně častý dotaz. Jistě bych chtěl, ale vysloveně po tom neprahnu. Stále si totiž nemyslím, že bych udělal něco tak výjimečného, že by měl dotyčný mít nějakou touhu mě poznat. Ze své strany to vidím spíše jako splnění povinnosti, i když více morální než psané. Krom toho s dárcem se lze seznámit až několik let po darování a musí obě strany chtít.
Spousta lidí by takový čin hodnotila jako přelomový ve svém životě. Vnímáte to stejně nebo to je prostě jen další střípek na životní cestě?
Tohoto tématu už jsem se trochu dotkl. Určitě to nevnímám jako přelomový okamžik svého života. Je to rozhodně velice hezký okamžik, spíše okamžiky. Považujete za přelomový okamžik svého života, když odvedete daně? Jejich část jde na léčbu nemocných lidí, takže jste udělal právě tolik, co já. Možná i více, protože mě to dohromady stálo asi 4 dny volna. Vás skoro třetinu měsíční práce. Zato jsem zjistil, že je na světě spousta lidí, kteří dělají něco pro ostatní a nečekají nic moc nazpět ve smyslu financí, čímž myslím hlavně lékaře a sponzory.
Myslíte si, že problematice dárcovství je věnován dostatečný prostor v médiích?
Jsem rád, že se ptáte. Dovolím si prohlásit, že téměř jistě ne. Nemyslím, že by se měly dělat každý týden akce o darování, jak je poslední dobou moderní u jiných věcí, třeba běh, cvičení či zdravá strava. O tom, že lze darovat dřeň bezbolestně separací téměř nikdo neví (já to taky nevěděl) a spousta lidí tam nejde proto, že se bojí bolesti.
Jakou byste tedy zvolil osvětu?
Úplně nejlepší způsob mi přijde hromadný výjezd středních škol (kde už je studentům 18 a více) do odběrového centra, kde se každý student dobrovolně rozhodne, jestli se chce zapsat do registru.
U nabídky rozhovoru jste trochu váhal, zda do něj jít. Měl jste obavu z heroizace vaší osoby? Setkal jste se s nějakými negativními ohlasy?
Nesetkal jsem se s žádným negativním ohlasem. Je to dáno zejména dvěma věcmi: jak už jsem říkal, neudělal jsem nic hrdinského, nic, co by neudělal každý slušný člověk, který snese odběr krve. Jiná věc by byla, kdyby mě připravovali na veliké bolesti nebo trvalé následky a já se přesto rozhodl obětovat část svého zdraví a vytrpět bolest pro jiného. Ale já neobětoval v podstatě nic. Jenom jsem získával. Přijde mi to trochu jako nezasloužená chvála. Svých pět minut slávy bych si opravdu rád užil, možná i 10, ale ne ve chvíli, kdy jsem splnil svou povinnost. Je to jako být pyšný na to, že mamince s kočárkem pomůžete do schodů. Je to samozřejmě správné, ale je to přirozená povinnost. Za to přeci nebudu čekat vděk.
Řekl jste to moc hezky, často mi ale přijde, že společnost 21. století je stává uzavřenější a sobečtější. Vy jste dárcovství přirovnal k povinnosti. Opravdu to tak vnímáte?
Podstata je možná taková, že splnit povinnost znamená udělat to, co je správné, protože kdybych to neudělal, byla by to chyba. Kdežto obětavý čin (za který si následně člověk zaslouží uznání) je ten, který člověk udělá přesto, že kdyby ho neučinil, nic by se mu nestalo. No a já byl v té první kategorii. Případná námitka, že jsem mohl nechat onoho pacienta jistě zemřít a nic by se mi nestalo, je myslím z podstaty nesmyslná.
Máte před státnicemi. Jaký obor studujete a co máte dál v plánu?
Studuji VŠCHT v Praze, obor Technologie konzervování a restaurování. Dál mám v plánu (v případě úspěšného složení zkoušek) velkou spoustu věcí. Z těch obecných bych řekl asi tři nejdůležitější: začít pracovat a vydělávat, abych si mohl založit rodinu; založit rodinu; naučit se poctivě řemeslo (nejraději bych chtěl truhláře) a pokusit se stát se restaurátorem v oboru onoho řemesla. Je však možné, že se zaměřím na úplně jiné řemeslo, nebo budu hlavně řemeslník a nebudu restaurovat. Nebo budu úplně něco jiného. (smích)
Jaké máte koníčky, u čeho si odpočinete a tzv. vypnete hlavu?
Zdravotně cvičím karatedó a velmi rád poslouchám hudbu všeho druhu. Tento rok jsem byl na v Obecním domě nejenom na předávání cen dárcům dřeně, ale v rámci Pražského jara také na Mé vlasti dirigované Tomášem Netopilem. Byl to skutečně mimořádný zážitek a doufám, že příští rok pojedu znovu. Mimo to rád chodím po Jizerkách nebo si čtu, snažím se naučit pracovat s usní, někdy lepím papírové modely hradů, zámků nebo sakrálních staveb.
Jste z Frýdlantu. Vracíte se rád, nebo jste se už nechal zlákat velkoměstem?
Frýdlant mám moc rád. Dlouho jsem tvrdil rodičům i kamarádům, že Prahu nesnáším. Po pěti letech jsem ale přišel na to, že nemám odpor k Praze, ale mám Frýdlant natolik rád, že se mi v Praze nežije dobře. Přijde mi i po 5 letech cizí. Má přítelkyně by mi asi řekla, že jsem zaslepený patriot a asi by měla částečně pravdu, ale faktem je, že se mi ve Frýdlantu žije nejlépe. Se zvyšujícím se životním standardem už se smazává rozdíl mezi velkým a malým městem, takže mi tu zde chybí jen málo.
Kolem je krásná krajina, obecně Liberecký kraj má krásné prostředí. Jaký máte vztah ke svému rodnému kraji?
Jak už jsem říkal, svého kraje si cením nade všechny ostatní. Netvrdím, že je lepší než ostatní, jenom ho mám prostě nejradši. Kdybych se narodil v okolí Hradce, asi bych měl rád Královéhradecký kraj stejně jako teď Frýdlant. Tuším, že prezident Masaryk někdy řekl, že se v kopcovitých krajích cítí nesvůj, jakoby stísněný, protože je zvyklý na roviny a pláně. Já to mám naopak. Cítím se nesvůj v rovinách. Když jsem ale ve Frýdlantu, hory kolem jsou trochu jako plot kolem zahrady. Když jste uvnitř, víte, že jste doma.
Děkuji za rozhovor a hodně štěstí při státnicích.
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
