Cenu Olgy Havlové získala letos Věra Strnadová, neslyšící žena z Liberce, která celoživotně pomáhá stejně postiženým spoluobčanům.

Proč jste se rozhodla dělat něco pro neslyšící? Byl k tomu to nějaký podnět?
Podnětem určitě byl fakt, že sama neslyším. Pokud mám nějaké schopnosti a možnosti, proč by z toho nemohli mít profit i ostatní? Nepřijde mi zatěžko někomu pomáhat a připadalo by mi nemorální něco za to chtít nebo přijmout. Takto vznikla moje dobrovolnická činnost.

Jestli Vám není nepříjemné odpovídat - jak jste přišla o sluch?
Není mi nepříjemné odpovídat. O sluch jsem přišla v dětství, po zánětu mozkových blan a po léčbě streptomycinem, který ztrátu sluchu také způsobuje. Tenkrát, na konci padesátých let minulého století, ještě nebyla velká zkušenost s dávkováním a jak jsem později zjistila, mnoho mých vrstevníků ohluchlo právě po aplikaci streptomycinu.

Jak jste se se ztrátou sluchu vyrovnávala?
Hluchota se stala součástí mé osobnosti a přizpůsobila jsem tomu i celý svůj život. I můj slyšící manžel se tomu přizpůsobil, dokonce změnil profesi a vytváří pro neslyšící diváky skryté titulky do televize. Obecně lze říci, že zvyknout si na ztrátu sluchu jako takovou je snadnější v dětství, pro dospělé osoby je to mnohem komplikovanější, protože se jim tím celý dosavadní život "převrátí" a v mnohém si musejí zvykat na jiný způsob života a spousty věcí se musíte vzdát. Ztráta sluchu vám poněkud přehodí žebříček hodnot. Naučí vás vidět život z trochu jiné perspektivy, vnímat to, čeho jste si předtím nevšímali. A prověřuje mezilidské vztahy, které se mohou jevit složitější, často i frustrující, vinou komunikační bariéry.


S jakými překážkami se nejčastěji setkáváte?
Na absenci sluchu jako takovou si člověk po čase zvykne, avšak se situacemi, které jsou s tím spojeny, se musí vyrovnávat neustále. Protože to znamená závažnou komunikační a informační bariéru, a také každodenní překonávání a obcházení různých překážek. Vždy se totiž vynoří nějaký další problém, který jste nečekali a musíte použít svůj důmysl, jak novou, dosud neznámou situaci a překážku vyřešit či obejít. Jsou to často překážky technického rázu. například "elektroničtí vrátní" u vchodů do budov. Abyste se dostali dovnitř, k tomu potřebujete slyšet a komunikovat přes mikrofon. Nebo na vlakovém nádraží nefunguje optický informační systém a vše je hlášeno jen rozhlasem. Takže je-li změna kolejí nebo doby příjezdu vlaku, nedozvím se to včas. A pokud se už do dopravního prostředku šťastně dostanu, nedozvím se o případných mimořádnostech během jízdy, například odklon trasy, překážka na cestě a náhradní doprava… Vše je hlášeno jen zvukově. Jako nejzávažnější však pociťuji komunikační bariéru při hovoru s lidmi. Je to všude - na úřadech, u lékaře, v každodenním kontaktu s lidmi. Stane se mi, že mne někdo osloví, a když zjistí, že neslyším, tak místo aby se snažil nějak dorozumět, jednoduše se se mnou přestane bavit. To je dost nepříjemný pocit. Chtělo by to větší osvětu, jak s neslyšícími a ohluchlými lidmi komunikovat. Pokud se s někým bavím, tak u toho může být nanejvýš jedna slyšící osoba. Jak přijde další, vím dopředu, že z toho nic mít nebudu. Zapomínají, že odezíráním rozhovor více lidí nezvládnu. Nevím pak o čem se baví, čemu se smějí a nesnáším, když mi řeknou: "To není nic důležitého, potom ti to povíme". Ujišťuji vás, že mi to nestačí. Nepotřebuji to vědět potom, ale tady a teď. A že je obsah "nedůležitý"? Pro mne je důležité být aktivním účastníkem toho setkání, spolu s nimi si povídat a smát se, ne jen být tam jako pes, kterého jen vzali s sebou.


Jakým způsobem komunikujete se světem?
Protože jsem se před ztrátou sluchu stihla naučit mluvit, tak mluvím a odezírám. Znalost češtiny mi usnadňuje i písemný způsob komunikace. A abych se domluvila i s lidmi, kteří se neslyšící již narodili a mají s češtinou problémy, naučila jsem s i trochu znakovat. Zdaleka to není správný český znakový jazyk, ale domluvím se.


Jste autorkou 11 publikací. Čeho se tématicky týkají a která z publikací pro Vás má největší význam?
Témata se týkají osvěty - snažím se širokou veřejnost seznamovat s problematikou života a komunikace osob se sluchovým postižením. Například v knize "Hádej, co říkám" se snažím upozornit na mnohé omyly a mýty týkající se odezírání a uvádět vše na správnou míru. Z těch 11 publikací však mám nejraději druhou v pořadí, nazvanou „Jaké je to neslyšet“. Je to dost osobní výpověď o vnímání a prožívání světa kolem mne bez možnosti slyšet zvuky. Navíc je to dnes vlastně již historickým zachycením situace u nás před více než 10 lety, kdy jsme neměli spoustu technických vymožeností, jaké máme nyní. Skrytých titulků v televizi bylo tehdy jako šafránu, neměli jsme možnost posílat si na dálku krátké textové zprávy prostřednictvím mobilů a neznala jsem v té době nikoho, kdo by měl doma internet.


Jak se podle vás změnil život neslyšících za posledních 20 let?
Jestli mohu mluvit obecně, tak někde a v některých směrech určitě. Obrovský pokrok oproti dřívějšku je například díky nově zavedeným službám a technice. Například nyní máme v televizi k dispozici skryté titulky. Bez nich nám jsou veškeré pořady v televizi nedostupné. Dokud skryté titulky neexistovaly, tak jsem televizi neměla. Až v roce 1992, kdy se skryté titulky zaváděly, jsem si koupila svou první televizi. Technické vymoženosti, jako jsou mobily umožňující posílat krátké textové zprávy a internetové komunikační programy nám umožnily kontakt na dálku - nahrazují nám trochu - i když ne zcela - telefon. Pro uživatele znakového jazyka jsou výhodou videopřenosy - mohou si na dálku sdělovat zprávy, což dříve nebylo možné, protože znakový jazyk dosud nemá rozšířený systém písma. Tedy jsou mobily a počítače pro nás nikoliv věcí volby, ale nutností, ba kompenzačními pomůckami. Netrpělivě očekáváme další technický pokrok, který nám usnadní i přímou komunikaci se slyšícími lidmi tak, že by software v mobilu převáděl mluvené slovo přímo do písma. Na tom pracuje několik týmů, mezi nimi také na Technické univerzitě v Liberci.


Co konkrétně chybí v Liberci?
Zde v Liberci neexistuje tlumočnické ani přepisovatelské centrum, nemáme zde tlumočníka, který by byl kdykoliv k dispozici. Tlumočníci musejí dojíždět z Prahy nebo z jiného města. Předtím jsme tu tlumočníka měli, ale z toho malinkého platu se neuživil, takže byl nucen nastoupit do běžného zaměstnání a tlumočit může pouze po pracovní době nebo ve svém volnu. Bylo by dobré, kdyby zde vzniklo tlumočnické a poradenské centrum pro neslyšící, aby mohli služby využívat kdykoliv. To proto, že je potřeba stále odstraňovat informační bariéru - to, co si slyšící lidé přečtou, to je některým neslyšícím lidem nedostupné, protože češtinu neovládají natolik, aby psanému textu dobře porozuměli. Když tedy dostanou úřední dopis, nebo naopak potřebují něco sepsat či vyplnit dotazník, mívají s tím velké problémy. Také zde chybí kurzy češtiny pro dospělé neslyšící, kurzy znakového jazyka pro slyšící rodiče neslyšících dětí a různé volnočasové aktivity.


A co služby?
Zlepšil se systém tlumočnických služeb, vznikly služby přepisu pro osoby ohluchlé a nedoslýchavé. Musím říci, že nejde o služby zřizované státem, stát sám se nedovede o své občany, kteří mají nějaké specifické potřeby, efektivně postarat. Takže tuto úlohu musejí plnit různá občanská sdružení, specializované neziskové nestátní organizace, které tyto služby poskytují místo státu. Musím říci, že služby jsou relativně nejrozvinutější ve velkých městech, jako je Praha, Brno, Ostrava a podobně, protože je tam větší výskyt neslyšících osob. Služby nemůže poskytovat kdokoliv, musí jít o vyškolené a vycvičené poskytovatele služeb. Například telefonování pro neslyšící osobu má řadu pravidel, a když to neinformovaný člověk nedodrží, ten telefonát často dopadne špatně. Slyšící člověk, který měl jen pomáhat, si začne s tím druhým povídat, aniž bych měla přehled o čem, a někdy sami dva pro mne domluví něco, co já nechci - a já se to dozvím až dodatečně.


Jak by mohl a měl pomáhat stát?
Když se stát nedovede postarat o služby a jeho činnost suplují různá občanská sdružení, pak by jim stát alespoň měl činnost umožnit, podpořit je tak, aby mohly existovat, fungovat a poskytovat sociální služby svým klientům. Jde o služby tlumočnické, přepisovatelské, poradenské a podobně. Tyto sociální služby je potřeba také zaplatit. Z čeho to mají platit nestátní neziskové organizace? A z něčeho se také musí platit nájem místností, topení, elektřina a různé služby umožňující chod organizace. Jenže přístup státní správy v oblasti legislativy a financování je liknavý a stát na tyto účely přispívá čím dál méně. Když už přispějí, tak to často není na začátku kalendářního roku, ale až v koncem března nebo i dubna, už se párkrát stalo, že finance přišly až v květnu. A do té doby jsou pracovníci mnohých neziskových organizací bez mzdy. Jenže ti lidé také musejí platit nájem a živit sebe i rodiny. Také považuji za neetickou podmínku finanční spoluúčasti. Z pracovníků neziskovek se stávají "profesionální žebráci", namísto aby se věnovali své práci a svým klientům, stráví spoustu času obcházením různých podnikatelů, prosí o milodary na činnost organizace, aby nemuseli služby úplně zrušit. Například tlumočníci letos již museli svoje služby omezit. A i když máme novou službu přepisu, která u nás dříve neexistovala, což je samo o sobě velký pokrok, ministerstvo na tuto službu dosud (jsme na konci května 2011) neposkytlo ani korunu. Nyní se stát snaží přehodit financování na kraje, ale je s tím spojena spousta problémů. To by bylo moc dlouhé povídání. Líbilo by se mi, kdyby mohli lidé sami určit, na jaký účel přijde alespoň malá část jejich daní. Z toho už by se daly získat nějaké prostředky třeba na přepis pro ohluchlé lidi v případě, že bychom nedostali od státu ani korunu, což se už také stalo, a přitom na přepis máme ze zákona právo.


Co z Vaší práce mělo podle vás největší váhu při udělení Ceny Olgy Havlové?
Abych řekla pravdu, já vlastně nevím, kdo mne na letošní cenu navrhnul. Zkoušela jsem se zeptat ve Výboru dobré vůle, ale tam mi řekli, že mne navrhlo více lidí a abych po tom nepátrala. Takže musím vycházet z toho, co bylo řečeno na vyhlašování ceny. Zmiňovali dlouhodobé úsilí o zlepšování životních podmínek pro občany s postižením sluchu a odstraňování bariér v oblastech komunikace, dopravy, ve zdravotnictví a v audiovizuálních médiích. Dále podíl na prosazení obsahu zákona o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob a na uzákonění nové sociální služby, simultánního přepisu mluvené řeči. Také zmínili zásluhy na prosazení zákonné povinnosti opatřovat českými titulky DVD z české produkce a moji publikační činnost, která seznamuje většinovou společnost s problémy neslyšících a ohluchlých osob. Nevím, která z těchto věcí při rozhodování k udělaní ceny převažovala.


Kde vás mají Liberečané možnost potkat?
Já jsem v invalidním důchodu, proto jsem většinou doma - pro organizaci pracuji přes internet. Ven moc nechodím, protože mám velké potíže při chůzi, chodím o francouzské berli a po chvíli chůze mám bolesti. Takže mne mohou venku potkat poměrně málokdy, nejčastěji když musím jít k lékaři nebo si něco nutně obstarat ve městě.