Chaos, všude krev, kvílející sanitky a nemocnice v obležení sténajících raněných a lidí, kteří je sem dovezli. K operacím postřelených Liberečanů navíc neměla v horkých dnech srpna 1968 nemocnice dost sil, neboť část lékařů si vybírala dovolené.

Přesto se podařilo nemožné – za tři dny od noci 20. srpna ošetřili a odoperovali v nemocnici desítky pacientů a jen díky nesmírnému nasazení lékařů nakonec počet libereckých obětí nepřekročil číslo devět.

„Museli jsme přejít na válečnou chirurgii, abychom všechny stihli ošetřit a odoperovat. Zlomeniny jsme nešroubovali hned a u vchodu do nemocnice jsme postavili třídící hlídku,“ vypráví tehdejší vedoucí lékař, ordinář dětské chirurgie, dnes 79letý Václav Cihlář.

V nemocnici sloužili jen dva zkušení doktoři, proto na sál povolal Václav Cihlář i lékaře z jiných oddělení, třeba gynekologie. Krve měli dost. Narychlo uvolnili pro raněné 40 nemocničních lůžek.

„Stresu jsme nepodléhali, spíš jsme cítili vztek. Hlavní nával raněných nastal poté, co na náměstí tank zbořil jeden dům v podloubí a vojáci začali střílet do davu. Jak se kulky odrážely od dlažby, chytlo to hodně lidí do nohou,“ vzpomíná lékař, kterého komunisté v době normalizace chtěli umlčet tím, že nesměl vykonávat žádnou vedoucí funkci a ani učit na zdravotní škole. „Bohužel brzy po srpnu mnozí otočili,“ podotýká.

Včerejší pieta před pomníčkem obětí srpna 68 přilákala na náměstí Dr. Edvarda Beneše asi šedesát pamětníků, pozůstalých a politiků. Ti připomněli všechny, kteří za sen o socialismu s lidskou tváří zaplatili svými životy.

„Dostal jsem několik dávek, nejdřív mně prostřelili koleno, pak ruku a nakonec plíce. Z plic mi vycházely růžové bubliny. Zakryl jsem si je rukama, a to mi zachránilo život. V nemocnici jsem se několikrát ocitl v klinické smrti, ale nakonec jsem přežil. Vedle mne chroptěl Kuliš, říkali mi, že je na tom hůř. To mne tehdy potěšilo, bohužel,“ přiznává Miroslav Bernard.