Média se teď plní zprávami o nemocnici v Semilech, odkud odcházejí lékaři a pacienti se bojí, že nemocnice skončí. Jaká je situace ve Frýdlantě, nehrozí tu něco podobného? Ptám se ředitele nemocnice Frýdlant Jiřího Benedikta.

„Lůžka jsou nerovnoměrně rozložená, je třeba tu strukturu změnit, protože medicína už je jinde. Zkrátila se doba hospitalizace o polovinu, ale počet lůžek zůstal. Máme víc onkologicky nemocných, kteří potřebují doléčování, je spousta nemocí, které vyžadují rehabilitaci, máme stárnoucí populaci tam všude je lůžek málo."

Situace na Frýdlantsku je úplně jiná než v Semilech. Naše nemocnice je sice srovnatelně velká jako ta semilská, ale na rozdíl od ní máme přesně definovanou spádovou oblast. Ve výběžku žije cca 25 000 obyvatel, kteří služeb naší nemocnice využívají, zejména starší lidé jsou na naší nemocnici závislí. To znamená, že medicínské obory, které jsou směřované právě k té starší generaci a k chronicky nemocným pacientům, nemocnici plně saturují a nehrozí tu žádný odliv pacientů. Pak tady máme chirurgickou část. Tu tvoří gynekologie, ve které si naši lékaři vydobyli v širokém okolí dobré jméno. Drobnějších gynekologických zákroků stále přibývá, souvisí to i s různými civilizačními chorobami. U nás je krátká objednací doba a rychlá hospitalizace v poměrně intimním prostředí, takže ani tady se o nedostatek pacientů bát nemusíme. A pak je ta vlastní chirurgie, kde už technika a nároky na operativu prudce vzrůstají, a to už pacienti pouze z Frýdlantska nenaplní. Takže v tomto případě musíme zhruba 50 % pacientů sehnat odjinud.

Jak se shání pacienti?

Tím, že jim nabídnete něco, co jinde nemají. Ať už je to krátká doba objednání, kvalitní materiál při operacích a podobně. Jako soukromá nemocnice se chceme profilovat i nadstandardními službami. Nadstandardní pokoje, ve kterých budou dobré postele, aby si lidé nestěžovali, že se špatně vyspali. Chceme jim umožnit objednávat si jídlo z restaurace, samozřejmostí je WIFI a velké divy dělá i vstřícný a usměvavý personál. Ten je základ všeho.

Výborné jméno tu měla i porodnice, než se zrušila. Nerýsuje se její návrat?

Chápu, že by ženy o porodnici tady stály, ale ukazuje se, že když je těch porodů pod nějakou hranici, tak personál ztrácí erudici. Když máte jeden porod denně, tak se může stát, že na některého lékaře porod nevyjde ani za celý týden. A navíc, porod je poměrně riziková záležitost a my tady ten komplement, jak bychom mohli matku a dítě zajistit, zkrátka nemáme. Za dnešních legislativních a technických podmínek, které se pro porodnici vyžadují, už to nedáme, to už se nevrátí.

Semily se potýkají s odchodem lékařů, jak vám se daří je udržet tady ve výběžku, v malé nemocnici?

Naše výhoda je v tom, že jsme soukromé zařízení. Jsme součástí společnosti Euroclinicum, která má rozsáhlou síť zdravotnických zařízení. Jsme finančně stabilní a silní. A to právě může v řadě lékařů vyvolávat pocit jistoty, že tu nebudeme cloumáni různými politickými rozhodnutími. Takže lékaři tu mohou pracovat s větší perspektivou než ve veřejných nemocnicích. Neukazuji na nikoho, jsou i velmi kvalitní veřejné nemocnice, ale jsou i ty, které se potácejí v problémech a nemohou se z nich dostat a je to i vinou politiků. Jasně, nejsme super luxusní, nejnovější nemocnice, ale přesto ti doktoři k nám přicházejí. Táhne je sem právě vize, jak to tady všechno ještě vylepšit. Jako soukromé zařízení musíme být dravější, rychlejší, modernější, nic jiného nám nezbývá.

Co znamená dravější nemocnice z pohledu pacienta?

Že si ho víc všímáme. Když už ho získáme, tak musíme velmi tvrdě pracovat na tom, aby od nás odešel spokojený. Právě spokojenost pacientů je rozdílem mezi jejich očekáváním a realitou. Když bude realita za jeho očekáváním pokulhávat, je to špatně. Všechna ta hesla, že jsme rychlí, že se u nás můžete cítit jako doma to všechno musí být pravda.

Po Liberci se teď objevily billboardy propagující frýdlantskou nemocnici. To je nějaká vaše náborová kampaň jak získat pacienty?

To souvisí s tím, že Euroclinicum se specializuje na určité druhy péče. A shodou okolností jsou dva ze tří zakládajících členů odborníci na kýlu, doktor Kohoutek a doktor Bartoš. Tak jsme si řekli, že když máme takové kapacity, tak se tomuto oboru budeme víc věnovat. Samotná frýdlantská nemocnice je v tom trochu nevinně, to přišlo shora, že část své péče postavíme zrovna na léčbě kýly. Ale máme i jiné druhy péče, které chceme rozvíjet. Například cévní problematiku. S varixy má problémy řada lidí, jsme tu vytíženi, proč to nerozvinout.

Jste tady na pomezí Polska a Německa, máte i klientelu z těchto zemí?

Zatím ne, ale neříkám, že nemáme v plánu se na zahraniční klientelu zaměřit, stejně jako to dělají jiné nemocnice, v příhraničním pásmu. Ale uvědomujeme si, že zejména pro německou klientelu potřebujeme zapracovat víc na tom hotelovém prostředí. Aby věděli, že umíme nejen dobře operovat a poskytovat následnou péči, ale také to tady musí být jako doma.

Vy jste se vyhrazoval proti Zásadám zdravotnictví v Libereckém kraji, což je dokument, který se teď na kraji schvaluje. Proč?

Na té koncepci jsem se zpočátku podílel. Snažili jsme se definovat problémy a odborné pracovní skupiny měly hledat řešení. Jenže se to zvrtlo a teď je to o tom, jak dostat do systému co nejvíc rozvojových projektů krajských nemocnic. Je z toho materiál, který má umožnit čerpání veřejných peněz, ať už evropských nebo našich. O tom se nikdy nemluvilo. Já to všem přeji, ale my jako soukromé zařízení v tomhle nemáme žádnou šanci. Nám žádný veřejný subjekt peníze nedá. Proto s tím nesouhlasím, nelíbí se mi, aby se dávaly peníze z veřejných rozpočtů na něco jiného než na investice, třeba do provozu, a to v tom dokumentu je. To je ale nepovolená veřejná podpora. To jsou přeci peníze nás všech.

Záměr byl tedy jaký?

Kraj měl definovat rozsah služeb v obecném zájmu. Co po těch nemocnicích, ať už krajských, městských nebo soukromých, chce. My sice máme danou spádovou oblast, občané jsou na nás zvyklí, ale nikdo nám tuhle roli oficiálně nepřisoudil. Tudíž nám pak také nikdo nemůže bránit v tom, abychom se s pojišťovnami dohodli jinak, když to vezmu do důsledku.

Kraj tedy od vás smluvně nic nechce?

Jedinou smlouvu máme na zajišťování lékařské pohotovostní služby, jinak nic. Kdybychom se rozhodli zavřít internu, tak by to sice mezi lidmi způsobilo velký poprask, ale nemáme žádnou jistotu, že by nám kraj byl ochoten v tom pomoci. Ten dokument to měl řešit, ale neřeší.

Dokument měl řešit i rozložení lůžek po kraji. Řeší?

Moc ne. Lůžka jsou nerovnoměrně rozložená, je třeba tu strukturu změnit, protože medicína už je jinde. Zkrátila se doba hospitalizace o polovinu, ale počet lůžek zůstal. Máme víc onkologicky nemocných, kteří potřebují doléčování, je spousta nemocí, které vyžadují rehabilitaci, máme stárnoucí populaci tam všude je lůžek málo. Místo toho tady v kraji diskutujeme, zda se vyplatí mít čtyři nebo pět ortopedických oddělení. Což je naprostý paradox. Ortopedie se dá centralizovat. To je plánovaná operace, na kterou dojedete, pak odjedete domů. Ale pak potřebujete rehabilitační péči a ta má být v místě. Pacienti by měli dostat plynulou, návaznou péči a ne že se tu budou zachraňovat obory za každou cenu. K tomu měl směřovat ten materiál, zatím se tak nestalo. Politicky je to nevděčné, tak se do toho nikomu moc nechce.