Tímhle vtipným bonmotem, jedním z mnoha, které s pokerovou tváří jen tak mimoděk trousí kolem sebe, zahájil prozaik, herec a příležitostný komentátor Českého rozhlasu Ivan Kraus své vystoupení ve zcela zaplněné literární kavárně libereckého Knihkupectví u Fryče. Četl ukázky ze svých knížek, odpovídal na dotazy přítomných a především vtipně a s přehledem glosoval nejrůznější témata.

S typickou „krausovskou intonací“, která nezapře, že jak spisovatel Ivan, tak i nejmladší a zároveň nejznámější z jeho čtyř sourozenců, herec a moderátor Jan Kraus vyrostli v jednom hnízdě. Což samozřejmě svádělo k otázce, do jaké míry jsou skvěle vypointované příběhy o vlastní rodině, plné absurdních situací, skutečné a do jaké míry už jde o autorskou licenci.

„U mě to není většinou licence, do velké míry jsou to pravdivé příběhy. To, co postřehnu kolem sebe, ať už ve vlastní rodině, v tisku nebo třeba v tramvaji a vždycky si tam najdu nějaké absurdní situace. Jak to zpracuji, to už je další věc, ale v zásadě nic nevymýšlím, protože ono je dost na tom, v čem žijeme. Mimo to se domnívám, že skoro každý v nás v sobě nosí nějaký příběh, celý román! Akorát, že nemá troufalost to dát na papír a tím pádem neničí ty lesy. V tom je mezi námi jediný rozdíl,“ odpověděl napůl vážně, napůl po krausovsku.

Řeč se pochopitelně stočila také na volby. A rozdíly v komunální politice u nás a ve Francii, kam Ivan Kraus se svou ženou Naděždou Munzarovou v roce 1968 emigroval. „My už teď většinu času trávíme tady, v takové malé vesničce za Prahou, která čítá kolem čtyřstovek duší a kandidují tam mladí lidé ne za strany, které jim diktují program, ale jako zájmová sdružení. Člověk se nemůže spokojit jen s tím, co je mu nabídnuto. V obchodě taky přece nekupujete to, co vám podstrkují, jako to nejlepší zboží, ale to, co opravdu potřebujete! A tihle mladí lidé, kteří si říkají podle jména vesnice, nejlépe vědí, co nás trápí. Že je to silnice, někdy voda a co bude se školkou, která zatím stačí, ale jak dlouho, když se sem stěhují další lidé…

Komunální volby jsou podle mě důležité v tom, že je to iniciativa zespoda. A každá takováhle malá vesnice je vlastně ukázkou či vzorkem mikrokosmu,“ říká velmi vážně Kraus.

„V zásadě si nic nevymýšlím, protože ono už je dost na tom, v čem žijeme.“

V čem jsou komunálky jiné třeba ve Francii, kde roky žil. Dá se srovnávat? „V něčem ano, ale oni tam mají demokratický systém nastavený léta, zatímco my dvacet let. Ale nedělejme si iluze, že lidé jsou jiní. Třeba taková korupce je mezinárodní choroba, ale rozdíl tu přeci jen je. Totiž tam, když to vyjde na světlo, tak následuje soud a šatlava a jde se z partaje. A tohle nám zatím ještě u nás chybí. Ale tu a tam už zaznamenávám, že se o věcech začíná víc mluvit. Třeba slyším, že někde koupili pozemky za tolik milionů a s rozdílem tolika milionů je přeprodali… Začíná se vytrácet jakýsi ostych. On to ani není ostych, jako spíš takový návyk. A to já nemám rád. Já si myslím, že když člověk nekrade, pracuje nebo pracoval, tak nemá být voděn za nos. Některý politik si totiž pořád myslí, že občan je jeho podřízený. Omyl! Státní zaměstnanec, tedy politik je člověk, který občana zastupuje a občan si ho platí, tak proč nad tím dlouze uvažovat? Proč mít ostych? Je to čistě věc selského rozumu,“ říká rezolutně Kraus.

„Ve Francii je hlavním problémem zemědělská politika. EU je dobrá idea, ale ne každá idea je přijatelná. Kuřata, zelenina, ovoce se vozí sem a tam, proč mám jíst kuřata z Polska?

Frantíci už přišli na to, že venkov bude ztracen, když tam nebude „jejich“ pekař, paštičkář nebo to jejich oblíbené minikafe, že tam zmizí i místo setkávání. A začíná se objevovat něco, co se mi hrozně líbí. Totiž, když někdo odejde nebo skončí s živností, starosta láká nového: Přijďte k nám, my vám dáme domek, chceme tu mít dál pekaře! A to je hrozně pěkné,“ přidává zkušenost hodnou opsání.

Končíme příjemný minirozhovor a Ivan Kraus usedá ke stolečku s knížkou Medová léta, aby přečetl povídku Neděle. Lidé se prohýbají smíchy, všichni se v rodičovském mentorování na téma děti a lenost poznávají. „Autorská čtení mám moc rád. Je to vlastně jediná možnost jak se setkat se svými čtenáři, protože psaní to je solitérní činnost. A setkání se čtenáři dobíjí baterky, obzvlášť ve chvílích, kdy vám to zrovna nejde. Je tam taky ten moment zázraku: Vy knížku sice napíšete, ale co? Všechno ostatní je na čtenáři. Nepomůže žádná distribuce, když vás čtenář nevezme. Já to dělám moc rád, protože teprve v přímém kontaktu, když čtete ukázky, poznáte reakce,“ svěřuje se Ivan Kraus.

Běží klasický scénář. Četba a dotazy. Na Francii, na knížky. A pak se přihlásí starší pán a zcela vážně prohlásí, že on je ten bratranec, jemuž Ivan Kraus vděčí za mnohé, čeho dosáhl, když k nim jako tříletý capart jezdil do Liberce k tetičce do Klášterní ulice. Ivan Kraus je lehce udiven a rozvíjí se konverzace plná vzpomínek i rozpaků. Nikdo z přítomných netuší, do jaké míry jsou hrané nebo zda jde o skutečnost. Jako z povídky. Typicky vlídně absurdní humor podle Krause.