„Mimořádně vysoký a stále stoupající zájem o portál Libereckých Zpráv, který vloni navštívilo více než 1,3 milionu unikátních uživatelů, se nám bohužel vlastní vinou nedaří inzertně přetavit do odpovídajících tržeb. Z finančních důvodů jsme nyní nuceni provoz portálu ukončit,“ shrnuli důvody vydavatelé portálu Jan Stránský a Tomáš Tesař. Zkušení novináři s více než dvacetiletou praxí v regionu i velkých v celostátních médiích. Ještě před koncem roku měli přitom nasmlouvanou inzerci, nakonec ale zůstalo jen u slibů. „Ano, mohli jsme to ještě chvíli zkoušet a dál financovat z vlastního, ale bylo by to jen další zbytečné prodlužování. Někdy je prostě čas udělat chlapské rozhodnutí,“ řekl v rozhovoru pro Deník Tomáš Tesař.  

Placený obsah je téma, kterým se teď zabývá celá řada médií. Proč jste nešli touto cestou?  S unikátním obsahem jste se nemuseli obávat, že by si stejné zprávy lidé přečetli na jiných webech zadarmo?
Ze zkušenosti z celostátních médií  a velkých mediálních domů jsme si byli dobře vědomi, že Češi nejsou ještě zvyklí na model placeného obsahu. A už vůbec si nemyslím, že by šlo něco takového přetavit do regionálního formátu webu. Nechtěli jsme jít ani cestou mít něco zadarmo a něco takzvaně pod zámkem. To je navíc i technicky i administrativně hodně náročné.  Rozhodli jsme se pro jinou cestu a sice,  že k čistě autorským textům dáme platební bránu. Tedy dát lidem možnost, aby si  pokud budou spokojeni s kvalitně odvedenou prací a zajímavým obsahem, sami mohli zvolit, že článek a práci na něm odvedenou, podpoří určitou částkou. Chtěli jsme si na tom i ověřit, zda jsou lidé ochotni zaplatit za unikátní obsah a  zároveň jsme chtěli dělat v této oblasti trochu osvětu.

Je asi zbytečné se teď ptát, jak se tenhle pokus o nový přístup osvědčil?
Slabě, byť jsme byli vděčni za každou podporu. Na příspěvcích od čtenářů to bylo v průměru za měsíc kolem šesti tisíc. Touhle  cestou jsme šli mimo jiné i proto,  že jsme se do regionu vraceli po letech a chtěli jsme si ověřit, co bude lidi zajímat a kam nám možnosti regionu vůbec dovolí jít. Tím samozřejmě nemyslím instituce, politické strany nebo konkurenci, ale potenciál regionu. Ten je sice obrovský, ale na druhou stranu ne natolik, aby se vyplatilo články úplně zamykat. Tam by asi nefungoval poměr mezi vynaloženou prací a výsledkem, zatraceně by to kulhalo na obě nohy.

Kde se stala chyba?
Když jsme začínali, hodně lidí se nás ptalo, kdo nás platí?! U nás typická otázka. Nikdo nevěřil, že to není ani politická strana ani instituce, že začínáme z vlastních peněz. Tehdy se mě někdo zeptal, kolik si myslím, že bychom potřebovali čtenárů, abychom se obešli bez placené inzerce, která lidem na webu vadi. Já rozhodně nejsem žádný matematik, ale tvrdil jsem, že na to stačí obyčejné kupecké počty. V kraji, který má 430 tisíc obyvatel by stačilo, kdyby si tisíc z nich nedalo měsíčně čtyři piva a poslalo tu jednu stovku za možnost číst si zprávy.

Řekl jste, že jste to rozhodnuti udělali v pondělí, během několika hodin. Litujete toho?
Asi budeme vždycky trochu litovat, ale to by si člověk mohl říkat i za rok, pořád to z nějakého důvodu oddalovat, protahovat. Jednou za čas člověk musí udělat pragmatické, zkrátka chlapské rozhodnutí.

Jste i přesto přesvědčen, že by se žurnalistika měla ubírat cestou nikoli jen běžných zpráv, ale především formou komentárů, publicistiky a dalších podobných žánrů?
Jsme přesvědčen, že v regionech, možná právě spíš v regionech, by měla fungovat autorská a co nejkvalitnější  žurnalistika. Otázkou je,  jak to udělat. Já dlouhodobě vnímám dva problémy. Jeden je ekonomický. Velké vydavatelské domy nejsou, řekněme zrovna frontmany v tom, aby právě do regionů dostatečně investovali a snažili se tak vytvářet kvalitní obsah. Spíš jdou cestou úspor a do regionů přetavují celostátní obsah. A s tím souvisí i ta druhá věc. Když si čenáři zvyknou dostávat zajímavý obsah, nebude je zajímat jen to, co najdou všude. Mě třeba hodně překvapilo, když lidé četli na našem webu hodně dlouhé o rozhovory, a to i o tématech, která v té době nebyla vůbec aktuální. Nebyly to věci, které by v danou chvíli bůhvíjak rezonovaly společností. Jako přidaná hodnota ke zpravodajství. Naopak. Lidi zajímají rozhovory s někým, kdo třeba vůbec není nijak mediálně známý, a přitom má co říct.

Kdo byl takovou hvězdou u vás?
U nás byl třeba jeden z nejčtenějšich článků rozhovor s ředitelem Oblastni galerie Janem Randáčkem, který se se svou ženou přestěhoval do Žitavy. Jistě, v médiích se jeho jméno objevuje v souvislosti s výstavami, s uměním, ale tady mluvil o tom, jak se žije u sousedů, srovnával. Zdánlivě obyčené věci, a přitom to mělo extrémně vysokou čtenost. Nebo rozhovor s patnáctiletou dívkou , která se stala tváří Milionu chvilek. Dostávali jsme za to různě za uši, mělo to spoustu komentářů, samozřejmě , že i hodně negativních, ale lidi opravdu hodně zajímalo, jak takova patnáctiletá dívka odpovídá zkušenému novináři. Bylo to něco, co by do novin v regionu nikdo nedal.

Když mluvíme o tištěnných novinách, má dneska ještě vůbec smysl,  aby v nich byly běžné zprávy, které se k lidem mnohem rychleji dostanou internetem, přes různé sociální sítě? I bez ohledu na to, v jaké kvalitě? Lidé je zkrátka povrchně zachytí a to jim stačí. Takže patří dnes podle vás běžné zpravodajství ještě do novin?
Ano, myslím si, že zpravodajství je stále důležité. Nelze ho obcházet nebo ignorovat. Podle mě ale stačí velmi stručně, tak aby měli lidé základní servis a větší podíl by se měl věnovat publicistice. Tedy ne jen tomu, co se stalo, ale i proč a jaké to může mít důsledky.

Dokažete dohlédnout jak ve věku překotně se rodících informačních technologií bude vypadat žurnalistika za deset let?
No, to je dobrá otázka…Myslím, že u nás to bude plus minus stejné. Hodně se to bude odvíjet od kvality života v regionech, jestli budou mít lidé dobrou a odpovídajícím způsobem zaplacenou práci a  jestli budou mít chuť  v rámci vlastního sebevzdělavaní či prosté touze,  zajímat se o věci. Dnes se hodně řeší téma společenské angažovanosti, aktivního přístupu k veřejnému životu. Ale jedno souvisí s druhým a není to jen o tom jít někam demonstrovat za záchranu klimatu nebo proti konkrétní politické straně. Lidé by měli chtít také někoho, kdo jim dodá kvalitní ověřené informace. Kdo ohlídá témata i politiky. Zkrátka kultivovat média.

A neměla by spíš média kultivovat společnost?
Novináři by měli upozorňovat, že mít kvalitní informace, je důležité při  rozhodováni nejen při volbách, ale v životě vůbec. Pro to, jak člověk  o věcech smýšlí. A média by měla zároveň sloužit i jako určitý vzdělávací prvek. Kde se dočtete, že třeba knížka která právě vyšla a o které se mluví, je dobrá nebo špatná? V novinách! Tristní je bohužel to, že kvůli tomu, jak v této zemi hrubne politika,  se z novinářské profese začalo dělat něco, co je možné velmi snadno urážet, dehonestovat, nálepkovat. A to jak celostátně, tak v regionu.

A není to i tím, že většinu velkých mediálních domů nejen u nás,  ale i v zahraničí,  je v držení politiků nebo velkých byznysmenů, a žurnalistika se pak pro lidi stává nedůvěryhodnou, protože se domnívaji, že redaktoři jsou ovlivňováni v jejich prospěch?
Já jsem se s tím, a to říkám otevřeně, přímo nesetkal. Ale vnímám to tak, že ve chvíli, kdy jde o přímé propojení s politikou či byznysem, případně obojím, může být člověk ovlivňován i nepřímo. Často se mluví o autocenzuře.  Na druhou stranu si umím představit,  a  zase je to o stavu a kultuře společnosti, že pokud budou i v těchto vydavatelstvích pracovat silné osobnosti, novináři, kterým záleží na tom, aby jejich profese neztratila nějaký punc důvěrhodnosti, měli by si umět vymezit určité hranice, aby nikdo neměl šanci do obsahu zasahovat.

A jsou tu – teď nemyslím nezávislá média a portály - takové osobnosti?
Jsou, ale zároveň mám pocit, že jich je málo a redakce si hodně hrají na vlastním  písečku. Novinářská obec bohužel není solidární. Když se něco děje v jednom vydavatelskem domě, novinách, televizi, tak to maximalně zmíní ve zpravodajství a pak si z toho utahují na sociálních sítích. Novináři by měli  stavovsky držet při sobě.  Ať si konkuruji v obsahu, v tématech, ale politikům a majitelům se bohužel podařilo rozklížit nejen společnost, ale i novináře. Redakce se změnily v kluby, které za někoho kopou. Stejně jako u fotbalu různě přecházejí, nakupují se hráči. Bohužel se neděje to, aby řekli – jasně, je to fotbal, ale budeme ho hrát podle pravidel! Jinak na nás nepřijdou lidi. A tím pádem nebudou ani sponzoři. Možná je to blbý přirovnání, ale podle mě to tak je.

Vy jste před lety odstartoval poměrně strmou kariéru. Z Deníku jste odešel do Reflexu, následoval Respekt, Hospodářské noviny, Seznam zprávy. Hodně lidí se ptá, co bude teď?
Honza (Stránský) dostal hned první den několik nabídek z Prahy, já už ale do Prahy nechci. Proto jsem se po letech pracovně vrátil do regionu. Zatím se rozkoukám, uvidím, co přijde. Po 25 letech v médiích bych asi chtěl se svými zkušenostmi v oboru zůstat, na druhou stranu  si umím představit, že si najdu i úplně jinou práci, o které si budu myslet, že se ji naučím a zvládnu ji. Pokud mě ještě bude i bavit, pak je to značka ideál. Ostatně novinařina je dost náročná práce a nemyslím si, že ji člověk musí nutně dělat po celý život.

A co dřevu, tomu se věnovat profesně nechcete? Teď narážím na jednu z vašich identit, která se skrývá pod značkou „dřevěnej“.
No jasně, práci se dřevem se věnuju už asi pět let, hlavně soustružení, protože když děláte takovou virtuální práci, jakou je novinařina, dostanete časem chuť  vytvořit  něco, na co si můžete sáhnout. Taky se přitom pěkně vyčistí hlava, takže se tomu chci věnovat dál, ale jen jako hobby, pokud by to měla být obživa, možná bych si z toho pokazil tu radost.

Hodně mladých lidí teď, možná mnohem urputněji než kdysi, hledá smysl života, vlastní existence. V čem ho vidíte vy po téměř čtvrtstoletí v profesi, která má možnost nahlédnout do mnoha věcí a souvislostí? Poté, co jste měl možnost blízce spolupracovat s takovými lidmi, jako je třeba Petr Bílek, Dan Hrubý, Jan Šibík. Co jste vyslechl stovky příběhů a poznal stovky různých osudů?
…já ho nejvíc našel v kontaktu s lidmi. A často ve věcech, které jsem dříve přehlížel.  Dlouho jsem si myslel, že smysl života najdu v tom velkém světě, později na internetu. V rozhovorech s někým známým a významným, ale když o tom teď v rychlosti přemýšlím, připadá mi, že to nejzajímavější a nejpodstatnější, jsem se často dozvěděl za rohem vlastního domu. V rozhovoru s obyčejnými lidmi, se sousedem, kterého jsem už dlouho neviděl… Na první pohled ve zdánlivých banalitách. Ale najednou vám dojde, že právě ta spousta drobných, obyčejných, ale i zajímavých věcí, kterými se právě zabýváte, jsou tím smyslem života. Źe to není jen sehnat „dobrej job“, dělat kariéru, ale že je hrozně fajn pořádně si pokecat se sousedem na chalupě.  Když se  dostanete do prostředí, které dlouho  nebylo součástí vaší „sociální bubliny“, tak vám najednou doklapne, že ten svět je i jiný, než jak ho vidíte ve zprávách, filmech nebo na sociálních sítích.  A že to jen nevnímáme, protože jsem byli příliš zahleděni do svého prostoru, který je často jen virtuální.