Nejstarší kino v Liberci se kdysi jmenovalo Jubilejní

Psal se rok 1908, když liberecký podnikatel Heinrich Sieber zachytil módní vlnu a ve své dílně zřídil sál 
s promítacím plátnem. O filmové produkce, byť tehdy ještě němého filmu, byl nebývalý zájem a tak o pět let později vybudoval v bývalé autodílně 
v dnešní Frýdlantské ulici skutečný kinosál. První kino v tehdejším Reichenbergu a na počest jubilea vlády císaře Josefa jej pojmenoval Jubilejní. (Jubileum Theater). „Byla to taková dobová zvyklost. Na počest císařského jubilea se pojmenovávaly různé instituce, byla to ale vždycky otázka určité prestiže," zmiňuje historik Jaroslav Zeman, který se libereckým kinům podrobně věnuje.

Malá Amerika

Mimořádné bylo spojení dvou funkcí kina a garáží, v místě dnešní „Maškovky" . Lidé tak mohli přijet do kina vozem, zaparkovat, ale nechat si zároveň auto třeba opravit nebo aspoň umýt. Myčka mimochodem stála až do roku 2004. „Součástí kina byla i pozoruhodná autohala Sieber & Altmann v Mariánské ulici pozdější Centro garáže. Přístup do autohaly se 14 garážovými stáními umožňoval nálevkovitý vjezd z Mariánské ulice, po jehož stranách byla situována kancelář a místnost určená k přespání řidiče. Na kancelář navazovala myčka," popisuje server Liberec: Reichenberg.

„Vedle se nacházel autorizovaný servis rakouské automobilky Steyr. Atypické je v tomto případě zejména spojení dvou zcela odlišných funkcí, biografu a hromadné garáže, situované navíc nad kinosálem, netradiční koncepci umožnilo konstrukční řešení stavby s vyzdívaným železobetonovým skeletem. Na svou dobu se jednalo o velmi moderní řešení," popisuje na serveru autorka Petra Šternová z Národního památkového ústavu v Liberci.

Kino dnes

Kino naposledy hrálo před šesti lety. A pak začal proces zkázy. Diváky vystřídala plíseň a dřevomorka. „Stavba byla velmi důmyslně propracovaným systémem větrání," vysvětluje architekt Jiří Žid 
z libereckého sdružení Zachraňme kino Varšava. „Třeba tady," ukazuje mi v průčelí foyer, kde byl dřív bufet, „byla velká kulatá zdobná okna, která vedla do tzv. anglického dvorku (šachty v ulici nad kinem, kudy mohl proudit vzduch, hojně používány ke osvětlení nebo větrání v londýnských ulicích, odtud název, pozn. autora). To byl podle architekta jeden z velkých objevů.

„Teď jsme vlastně ve fázi odkrývání a objevů. Další průduchy jsme objevily, když jsme ze zdí strhali koženkové obklady. A vidíte, tady bují dřevomorka," ukazuje do kouta, kde ještě před pár lety stávaly ve zšeřelém sále uvaděčky s nezbytnou baterkou. „Dřevěná podlaha byla totiž položena přímo na hlíně, ale způsob větrání umožňoval její fungování bez problémů celých padesát let. Pak byla na původní plochu položena ještě jedna vrstva, navíc pokrytá linoleem. Plíseň drželo na uzdě vytápění, když se kino zavřelo, rozjela se ve velkém," popisuje architekt.

Teď lidé ze sdružení pro záchranu Varšavy chtějí kino, jemuž hrozil prodej, opět zprovoznit a pracují na jeho záchraně. „Teď probíhá první ze tří malých etap plánované rekonstrukce. Ta celková by stála 30 až 40 milionů. Na to není. Získali jsme teď milion od města a snažíme se s jeho pomocí alespoň o nejnutnější opravy," dodává Jiří Žid, zatímco procházíme po hliněné podlaze bývalého sálu. Kdy se opět rozsvítí, je zatím ve hvězdách.