Podle něj tato jedinečná akce dokáže i pohnout svědomím lidí, kteří jinak sakrální památky nenavštěvují. „Do zpovědnice přicházejí i lidé, kteří do kostela nechodí, nevím ani, zda jsou věřící, ale cítím, že se potřebují očistit. Před sebou samými, před tím, co v životě udělali a s čím nejsou schopni dál žít,“ říká Jurnečka.

Jaký byl o prohlídky zájem?
Jako každý rok veliký. Lidí přichází stále víc.

Lidé mohli vkročit i tam, kde to není běžné. Třeba do blízkosti oltáře. Cítil jste z některých návštěvníků ostych?
Jsou dva typy lidí. První jdou sami a po očku pokukují, zda mohou vstoupit tam či onam. Druzí jsou zvyklí na klasické skupinové prohlídky, takže chtějí vidět opravdu všechno. Ale i ti se vždycky před oltářem zastaví. V teologii tomu říkáme úcta k posvátnu. Myslím si, že náš národ vyrostl na křesťanských kořenech a něco z toho v něm stále zůstává. Nejsme zas takoví ateisté, jak se zdá.

Jsou i tací, kteří kromě prohlídky využijí příležitost promluvit si s duchovním?
Ano, do zpovědnice přicházejí i lidé, kteří do kostela nechodí, nevím ani, zda jsou věřící, ale cítím, že se potřebují očistit. Před sebou samými, před tím, co v životě udělali a s čím nejsou schopni dál žít. Není to slabost, je to bolest. Jeden takový člověk mi řekl: „Když půjdu k psychiatrovi, tak mi dá prášky, když půjdu k psychologovi, bude mě to stát hodně peněz a stejně mi nepomůže, tak jdu za vámi.“ Odcházel s tím, že to, co se stalo, už vrátit nejde, ale náprava je možná. A takových lidí přibývá, což je dobře.

Mnoho lidí ale namítne: Jaká je to náprava, když se člověk vyzpovídá a je mu odpuštěno?
To je hodně zkreslený, ale také velmi zakořeněný pohled. Samozřejmě, že to neznamená: „Teď je mi odpuštěno a život může frčet dál.“ Jde o to, že si při zpovědi člověk něco o sobě uvědomí a odchází třeba i s nepatrnou věcí, kterou může ve svém životě změnit. Jde o malý krůček, ale když se ty malé krůčky dějí pravidelně, po pár letech se může ohlédnout a zjistí, jak se změnil k dobrému a moudrému. V tom je ta podstata.

Hraje v tom roli rozdíl, že u psychologa zpravidla hledáte vnější vlivy vašeho problému, kdežto při zpovědi člověk přiznává chybu sám sobě?
Hraje a je to velmi důležité. Dokud si člověk nepřizná vlastní chybu a žije v jakési iluzi, jak je vlastně úžasný a jedinečný, brzy se mu může stát, že zůstane sám. Tu samotu může žít různě. Je-li bohatý, může se obklopit různými kvazipřáteli, nebo se uzavře do ulity svého neštěstí a nežije, přežívá. Člověk má vždycky na nějakém problému svůj podíl a jde o to si tento podíl uvědomit. Nehledat chybu jen zvenčí, ale měnit v rámci možností sebe. Neznamená to, že se začne chovat tak, aby všem vyhověl. To je špatně, ale aby svůj život měnil k pravdě a spravedlnosti, což může být velmi bolestné.

Kostel nejsou jen záležitosti duchovní, ale i materiální starosti. Už několik let usilujete o stav, aby se kostel sv. Antonína Velikého v Liberci dostal z havarijního stavu. Kam jste postoupili od minulého roku?
Od loňska jsou nové dveře a lavice. Teď potřebujeme zachránit padající vitráže a také je potřeba opravit varhany, do kterých se celá desetiletí neinvestovalo. Potřebujeme 1,8 milionu na opravu varhan a 400 tisíc na okna s vitrážemi.

Kde na to vezmete?
Z darů a sbírek. To jsou naše jediné zdroje. Získali jsme peníze z evropských dotací, ale část musíme zaplatit ze svého. Těch peněz bude potřeba docela hodně, protože se od roku 2015 euro zvedlo, což je pro nás nevýhodné.

Když se mluví o církvi a financích, hodně lidí, a tento pohled podporuje i řada politiků, řekne: „Mají přece restituce!“
Pro církve restituce znamenají jiný způsob života, hospodaření, na který nebyly připraveny. Navíc restituce nejsou ani tak velké, ani tak rychlé, jak se o tom stále hovoří. Farnosti si musí na všechno sehnat peníze samy. A kostely, které nám „spadly do klína“, jsou ve špatném stavu. Všichni víme, jak vypadá dům, do kterého se 40 let nic nedá.

Do restitucí ale spadají i polnosti a lesy, že?
Ano, naše arciděkanství třeba získalo asi dva kilometry břehů kolem Nisy, což je celkem k ničemu. Převážná část města stojí na církevních pozemcích, takže my jsme fakticky nedostali nic. Venkovské farnosti dostaly alespoň nějaké záhumenky, aby se udržely v základním chodu, ale v nejbližším okolí není ani jediná, která by si mohla zrovna výskat.

Jeden váš kolega s nadsázkou řekl, že díky restitucím získal hned několik nových funkcí. Kromě duchovního se stal také ekonomem, stavařem a někdy i zedníkem. Je to důsledek toho, že církev získala restituce a stát už neplatí laické zaměstnance?
Já jsem na tom obdobně. Teď třeba studuji lesnické zákony, hasičské předpisy. Stále musím mít v merku, jestli se někde neloupe omítka, nepadá římsa… Člověk se dostává do pozicí a profesí, které by ho dřív nenapadly. Děláte všechno, kde je potřeba přiložit ruku k dílu, někdy i uklízečku.

Hodně lidí má pocit, že farář pracuje jen v neděli, o Vánocích a Velikonocích. Jaký je váš pracovní týden? Kolik dní a hodin pracujete?
Vzhledem k široké škále mých povinností je to sedm dní a zpravidla tak 12 – 13 pracovních hodin denně. Samozřejmě si můžete říct, že některé věci dělat nebudete, ale to znamená, že na tom místě nemáte co dělat. Práce se kupí ze všech stran. Jen z pohledu duchovního mám na starosti věznici, nemocnici, LDN, hospic. Pak je to příprava svátostí: křty, pohřby. Výuka náboženství, programy pro seniory, maminky, mládež, máme tu také Anonymní alkoholiky. A pak všechno ostatní, veškerou administrativu. Kdo někdy dělal třeba žádost o evropský grant, ví, co to znamená papírování. Jednou tu byl nějaký člověk, který pracuje jako úředník. Když viděl ty regály plné šanonů, které musím po večerech vyřídit, k tomu po chodbě běhali skauti a na dveře bouchal údržbář, dlouho jen mlčel a pak řekl: „Tak tohle bych nedal!“

Máte úřední hodiny?
Ano, protože církev je instituce a institucím to ukládá zákon. Ale když někdo přijde na faru třeba brzy ráno, v poledne nebo i večer a je to jen trochu možné, neodmítnu ho. Zrovna nedávno volali v noci z nemocnice, že tam někdo umírá a potřebuje mě. Že to bylo v jedenáct v noci, v takovém případě nehraje roli.