Alespoň tak se mým očím jeví člen Mezinárodní unie karikaturistů MUDr. Jiří Srna z Jablonce nad Nisou. Profesí lékař, respektovaný výtvarník, grafik a kreslíř. Ale také muzikant, co umí vzít do ruky kontrabas, kytaru, banjo i akordeon. „Jsem samouk, do hudebky jsem chodil jako dítě jen na kytaru a na klavír, ale ten jsem zavrhl i s celou Bayerovou školou,“ směje se lékař, když usedám na židli v jeho nevelké jablonecké ordinaci. Stěny jsou ozdobené množstvím obrazů.

Od Díla do Mánesa

Začínal malbou. „Věnoval jsem se obrazům, dokonce jich ode mě řadu vystavovalo tehdejší Dílo v Plzni. I když to bylo za komunismu, obrazy vybírala odborná komise a tak snad nějakou kvalitu uznali. Ale vždycky jsem říkal jedné své kolegyni: Víš, já ti stejně závidím. Ty máš to vzdělání, ty jsi ta akademická malířka. A ona se smála a řekla: Víš co, já jsem studovala v Bratislavě u Brunovského. Bylo nás tam dvacet a vyrostlo tím pádem dvacet Brunovských…

Naznačovala tím, že profesoři si často formují studenta podle svých výtvarných představ. Společně vzpomínáme na slavné malíře, kteří dokonce z výtvarné akademie utekli, aby se zachránili. „No, ale stejně, naučí se tam techniku a tak dále,“ vyjadřuje uznání. Na techniku si ovšem on sám stěžovat nemusí. Vládne jak štětcem, tak i lehkou tužkou, dokonce i dlátem a motorovou pilou. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Obrazy s téměř surrealistickými náměty vystřídala čistá abstrakce a posléze i grafika. „Jenže to mi přišlo takový vážný, takový až funerální,“ zkouší to na mě pan doktor s černým humorem. „Uznávám, že to umění je, ale já to dělat nebudu, mám rád veselé grafiky,“ pokračuje ve vyprávění o své cestě za uměním kresby, kreslené zkratky a kresleného humoru Jiří Srna.

V jedné partě s Renčínem

Jeho kreslený humor si získával stále více příznivců, dostavily se první úspěchy v zahraničí. A zanedlouho i členství v České unii karikaturistů. Společenství, jehož členy jsou například Vladimír Renčín, Jiří Slíva či Miroslav Barták. „Chtěl jsem být ve společenství lidí, s nimiž bych si mohl povídat o stejné věci. Mezi výtvarníky a grafiky jsem si netroufal, to je taková uzavřená společnost, téměř sekta, ale na internetu jsem si našel Českou unii karikaturistů. Napsal jsem jim, poslal své věci a asi za týden mi napsali, že mě berou. Slavnostně mě přijali za člena v rámci 20 let České unie karikaturistů v Malostranské besedě,“ vypráví.

„Je nás tam asi stovka, patří tam ti slavní, ověšení „metálama“ i my obyčejní. Ti, co kreslí oběma rukama, i ti, co jen občas,“ záměrně zlehčuje, přestože je patrná hrdost na členství v tak prestižní organizaci. K tomu se váže ještě jedna humorná historka. „V dobách bujarého mládí jsem byl kdysi s kamarády výtvarníky na jedné velmi veselé vernisáži v Mánesu.

„Byla tak bujará, že mě odtamtud dokonce vykázali a já v opilecké pýše na rozloučenou řekl, že tam stejně jednou budu vystavovat. No, jak říkám, byla to doba nerozvážného mládí. Přešla léta a Unie pořádala mezinárodní výstavu, kde jsem se také prezentoval, a hádejte kde byla…? Nevím, jestli jsem měl tenkrát pravdu, když jsem tu výstavu akademiků v Mánesu pohaněl, ale že tam budu jednou taky vystavovat, to pravda byla,“ směje se.

Zatímco dřív lidé nadšeně kupovali Dikobraz a doslova hltali kreslené vtipy na stránkách novin, dnes tato disciplína jako by u nás vymizela. Je to škoda, vždyť kreslený humor měl u nás obrovskou tradici už od první republiky. Jak je tomu jinde na světě, ptám se? „Například v Polsku kreslený humor žije a kvete. A dotace na výstavy jsou tam skutečně obrovské. Polský humor je podobný našemu, je v něm určitá poetika, skryté významy. Zatímco Němci jsou precizní kreslíři, ale myšlenka i kreslený projev jsou opravdu „natvrdo“.

Za vtipy do Íránu

A co Francouzi, bleskne mi v paměti legendární kreslíř Sempé, který patří mezi oblíbence Jiřího Srny. Navíc je to takový veselý národ… „No, Francouzi jsou možná veselí, ale moc nekreslej,“ zní nemilosrdný ortel. Za skutečnou velmoc kresleného humoru označuje země Blízkého a Středního východu – Írán, Irák, Turecko. „To jsou země, kde kreslí snad každý. Hodně se tam objevují protiamerická témata, ale nedá se říct, že by politická satira byla tím hlavním. V jejich humoru se zobrazuje život takový, jaký je, jak jej vnímají,“ říká.

V nejbližší době se s kresleným humorem Jiřího Srny můžete setkat třeba v České Lípě, kde se bude od příští středy prezentovat ukázkou tvorby ve výstavním prostoru tamní pobočky VZP. Hned poté se výstava v půli května stěhuje do Rychnova u Jablonce, s jeho obrázky se budou moci setkat i obyvatelé „regionální velmoci“ kresleného humoru ve Smržovce na Jablonecku.

Anděl na břehu Jizery

Výstavy však nejsou jedinou aktivitou tohoto kreslíře. Právě v této době vymýšlí unikátní projekt „Roura“ , jehož výsledkem by měl být humoristický kalendář pro rok 2013. „Vymyslel jsem několik témat. Nakoupil A2 , strčil je do kartonového obalu, tedy roury, a ta bude putovat po kreslířích, kteří se do projektu přihlásili. Je to třeba Josef Kobra Kučera , Břetislav Kovařík, Jan Tomaschoff, či ak. mal. Iva Valocká. Takhle budou kartony putovat, každý nakreslí třináct obrázků, aby byl na každém listu budoucího kalendáře zastoupen. Originály se pak vystaví. Kde jinde, než v Mánesu…“ líčí Jiří Srna dílem vážně, dílem humorně aktivitu, kterou chtěl, jak sám říká, vymyslet něco, jak by se kreslený humor dostal blíž k lidem.

Kreslený humor není pro Jiřího Srnu rozhodně konečnou v jeho unikátní výtvarné cestě. Kromě malování a kreslení také fotí a v poslední době bere do ruky i dláto a dokonce motorovou pilu. „To je nástroj úměrný mé postavě a váze. Když si beru do ruky tužku, mám pocit, že bych měl vážit aspoň o třicet kilo míň,“ glosuje i svou nejnovější posedlost dřevěnou sochou a plastikou.

„Na břehu Jizery, kde mám srub, jsem našel nějaké špalky a to mě inspirovalo. Vždycky jsem si myslel, že dělat sochy, panečku, to už je něco, to už má nějakou váhu… Tak jsem si koupil motorovku, dláta, prostě vercajk a pustil se do toho. Těšil jsem se, že je to pořádný kus dřeva, že to bude nějaká fortelná selka, pořádná barokní žena. Ale dřevo bylo nějaký ohnilý, a tak z toho nakonec byla spíš taková dorostenka,“ líčí s komárkovským humorem doktor Srna.

Ukazuje mi přitom tužkou načrtnutou kresbu anděla. Teď dělám tohle, ženský umí každej,“ dodává závěrem svého vyprávění, během něhož se několikrát otřásám smíchy a říkám si, že tenhle doktor neléčí jenom pomocí medicíny a akupunkturních jehel, ale hlavně obrazy a slovem. I když je výtvarný svět jeho velkou láskou, medicínu si přeci jen vybral jako hlavní obor. V oblasti umění je samouk. I když ne tak zcela.

Vypráví mi o studiu fotografie a fotografické grafiky na Konzervatoři v Hradci Králové, kde ho vedly takové osobnosti, jakými byli třeba Ludvík Baran či Josef Ptáček. „Fotka musí mluvit,“ učil nás, to není literatura, nepotřebuje žádný komentář. Ale stejné to máte i u obrazů. Musí oslovit, pak je jedno, jestli máte v ruce foťák, dláto nebo špachtli. Záleží na tom, co chcete říct a ne jakou technikou to vyjádříte. Je to jako v hudbě, taky nepotřebujete žádný výklad. Buď ji pochopíte hned, nebo vám až časem dojde, v čem je ta krása. A nebo ji taky nepochopíte nikdy.