Představení Ota Pavel Raška mělo v Šaldově divadle v Liberci premiéru koncem února. Pro zdejší soubor je připravil choreograf Martin Dvořák, kterému se podařilo vytvořit inscenaci pro celou rodinu. Příběh nejlepšího českého skokana na lyžích Jiřího Rašky propojil s pohnutým osudem spisovatele Oty Pavla. Na jeviště velkého divadla se mu podařilo převést jak dějovou, tak emocionální stránku výjimečného lidského příběhu. Diváci teď mají možnost shlédnout zábavné představení, které se tentokrát skoro obejde bez baletních špiček.

S Martinem Dvořákem jsme se sešli po veřejné debatě v Malém divadle, kdetvůrci inscenace a diváci diskutovali o přípravách, zkoušení, neobyčejném příběhu a jeho ztvárnění na jevišti libereckého divadla. Martin Dvořák projevil nebývalou trpělivost a ochotně vysvětloval jednotlivé scény přítomným fanouškům divadla. S Martinem jsme pak rozebrali jeho motivaci, tvůrčí proces a práci na severu Čech.

Martine, kdybych vám řekl, že mně vaše představení Ota-Pavel-Raška připomínalo tvorbu Aleny Peškové pro Šaldovo divadlo, zalichotil bych vám, nebo byste se urazil? Rozhodně bych se neurazil. Myslím si, že ta linie moderního tanečního divadla, které dělá Alena Pešková, může připomínat to, co jsem tady udělal já. Podobnost je v dramaturgické a režijní lince, po vizuální a pohybové stránce se naše tvorba nepodobá. Při zkoušení jsem myslel na nejširší diváckou obec, která na taneční představení do divadla chodí, sice je erudovat, ale neodradit a nešokovat.

Nelimituje váš kreativní proces ohled na diváky?

Naopak si myslím, že je to pozitivum. Existuje spousta tvůrců, kteří se na diváka vůbec neohlíží a tvoří si napříč žánry to, co se jim zrovna líbí. Já si myslím, že pokud tvořím pro divadlo placené z peněz daňových poplatníků a to divadlo má určitou náplň, tak je dobré se na diváky ohlížet. Dělat alternativu pro kamenné divadlo s anděly na stropě dost dobře nejde. Nebo jde, ale já to nechci. Nejsem zastáncem léčby šokem. Když jsem si zvolil za žánr taneční pohádku, tak jsem musel dodržet určitou estetiku.

Jak jste spokojený s výsledným představením týden po premiéře? Už se dostavila satisfakce za dobře odvedenou práci?

Na tuhle otázku mohu odpovědět ze dvou úhlů. Za prvé mohu být vůbec spokojený? Po premiéře jsem pochyboval, protože jsem věděl, že se to dá vždycky udělat lépe, ale i to je relativní. Jsme limitovaní časem a možnostmi divadla. Nicméně mohu být spokojen se sebou a s tím, co se mi za 8 týdnů podařilo udělat v těch podmínkách a s těmi lidmi a jejich přístupem.

Za druhé pak mohu být spokojený, protože se mi zdálo, že divák představení přijal. To je pro tvůrce určitý druh satisfakce, není to totiž samozřejmé.

Do třetice můžu být spokojený, protože tanečníci na premiéře odvedli profesionální výkon.

Je těžké pracovat se souborem, který vlastně na začátku neznáte? Jsou tanečníci individualisté, nebo pracují jako kolektiv?

Mám rád, když jsou tanečníci v souboru individualisté a vnášejí svůj osobnostní charakter na jeviště. Někteří choreografové si naopak vybírají stejné typy, které pak na jevišti nerozpoznáte. Já takové soubory nevyhledávám. V libereckém souboru mají tanečníci různou pohybovou kvalitu a nejsou zvyklí se ohlížet na druhého, mají problém se naladit na podobnou vlnu, tzv. stejně dýchat. To, co předvedli na premiéře, byl vzhledem ke zkoušení nadstandardní výkon.

Jak moc je důležité, aby byl tanečník ochotný se stále učit novým věcem? A jakou roli v tom hraje taneční průprava, které se mu dostane na škole?

Můj názor je takový, že čím víc toho tanečník umí, tím všestrannějším se stává a pro mě je tím pádem také použitelnější. Pochopitelně pokud tancuje v čistě baletním souboru kamenného divadla, tak ta orientace na balet musí být co nejsilnější. Balet na vrcholné úrovni se dá dělat pouze tehdy, pokud se trénuje denně. V souboru, jako je tady ten v Liberci, by však měli být tanečníci otevření novým věcem a být schopni pracovat s moderní a současnou taneční technikou, protože je to jeden z předpokladů, aby mohli držet krok s dobou. Tady zdůrazňuji, že žádný učený z nebe nespadl, ale otevřenost je pro mě zásadní.

Jaká jsou kritéria pro hodnocení tanečního představení? Podle čeho si utváříte názor vy? Hodnotíte techniku, nebo dáte na pocity?

Můžete ho vnímat buď rozumově z profesního hlediska. Hodnotíte, zdali ta scéna funguje dramaturgicky, herecky, režijně, pohybově. Tak to mohu vnímat já jako tanečník a choreograf. Nebo se na představení dá nahlížet čistě jenom emotivně, ne předpojatě. Vnímáte lidi a to, co na jeviště přináší a necháte to na sebe působit. Je dobré umět rozlišovat, což většina lidí neumí, vědět, co je to za žánr a umět ho zařadit. Jinak vnímám tanec ve Vídni či Londýně a jinak v Liberci či Brně. To je důležité umět pro lidi, kteří hodnotí představení profesionálně jako jsou kritici, choreografové, tanečníci. Tady panuje bohužel velká nevraživost a předpojatost odborné veřejnosti vůči tvůrcům.

Jak se liší česká taneční scéna a ta vídeňská? Co by řekli ve Vídni na představení o Raškovi?

Podobná představení se ve vídeňské Státní opeře pochopitelně nedělají. Místo tanečního divadla se vyjadřují klasickou estetikou pohybu, buď v narativní klasice či v neoklasické abstrakci, kdy prezentují často jen tělo, jeho možnosti a dispozice. Druhým extrémem je současný postmoderní tanec neboli tzv. performing arts, které ve Vídni v podstatě moderní taneční divadlo vymítily. V menších třísouborových divadlech na oblastech, tedy libereckého typu, je však situace jiná.

Myslíte si, že je potřeba vyprávět příběh, aby lidi vnímali tanec jako umění?

Narativnost podle mě do tance stále patří. Je to jen otázka žánru, který chcete dělat. Pokud se rozhodnete připravit představení pro třísouborové divadlo podle nějaké předlohy, tak se toho příběhu nemůžete zbavit. Nemůžeme udělat představení o Raškovi jenom na základě jeho pocitů, o tom, jak se asi cítil, když zrovna stál nahoře na můstku a půl hodiny o tom tanečně filozofovat. Tedy narativnost ano, ale ne výhradně. Musím jen vědět kdy a proč.

Jak jste objevil příběh Rašky a Oty Pavla?

Četl jsem knížku v dětství. Měl jsem za úkol připravit představení, které se bude tematicky vztahovat k Liberci a navíc jsem chtěl udělat představení pro celou rodinu. Příběh o Raškovi splňoval oba předpoklady. Nechtěl jsem dělat klasiku, ale mainstream. Příběhu jsem se proto v představení vyhnout nechtěl. Zítra už ale dělám postmoderní Satieho balet Uspud a tam už narativnost zapojovat nebudu. Není totiž důvod.

OTA PAVEL

Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper, (2. července 1930 Praha 31. března 1973 Praha) byl český prozaik, novinář a sportovní reportér. Velice se zajímal o sport. Působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase, pak zastával stejnou pozici v časopise Stadion, Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí.

Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (zřejmě maniodepresivní psychóza), v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt ve věku nedožitých 43 let v rodné Praze. ZDROJ: Wikipedia

JIŘÍ RAŠKA

Jiří Raška (4. února 1941 Frenštát pod Radhoštěm 20. ledna 2012 Nový Jičín) byl český skokan na lyžích, olympijský vítěz a český lyžař století.

Jeho vrstevníci-skokani Jiřímu Raškovi neřekli jinak než Franto. Překřtil jej Zdeněk Remsa, když poznamenal, že Raška má chůzi jako skokan František Felix.

Za vítězství na olympiádě dostal tajně deset tisíc korun a televizor. Nabízený automobil Škoda 1100 MB nesměl jako olympijský amatér přijmout, a tak rok jezdil s továrním číslem a poté „embéčko" se slevou koupil.

Jiří Raška podepsal Dva tisíce slov.

Spisovatel Ota Pavel o něm napsal Pohádku o Raškovi.

Skokany na lyžích se stali i jeho vnuci Jan Mazoch (po těžkém pádu ukončil kariéru) a Jiří Mazoch.