Až příliš.....

Sloupek Ireny Eliášové

Ráno mě překvapil zeťák. Věčný pohodář byl jako vyměněný.

„Co se děje Romane? Něco v práci? Nějaký problém?" Ptám se ho.

„Problém? Ne, nemám já osobně žádný problém, ale štvou mě ty lidi co tam jsou…" „Ale no tak, fabrika bez lidí nejde."

„Máš pravdu, ale věčně omlouváš bílé, a to se mi nelíbí…" „A jéje, zase nějaké kecy, že?"

„Jak tvrdíš: rasismus to slovo nemáš ráda, ale přesto všechno je tady, věř mi!"

„Tak povídej!" „Jak víš, v šest hodin nastává pauza, přestávka a já se na ni moc těšil. Hlavně na kafe a dám si cigárko a do desíti už to vydržím. Šel jsem do kuřárny a tam plno. Našel jsem si místo a popíjím kávu a je mi fajn, ale jen chvilku. Slyším, jak si ženský povídají, snažím se je nevnímat, nejde to je neslyšet. „No prosím tě náš pes je zlatej, poslouchá na slovíčko." „A náš pitbull, jakmile uslyší „cikáni", okamžitě se začne klepat radostí, jak je pokouše." „Co blbneš, snad ho necvičíš na ně?"„To víš, že ano! Jak jinak se jich zbavíme? A nejsem sama, je nás víc." „Taky bych šla do toho." To už jsem nemohl vydržet, oni o mně nevědí, že jsem napůl Rom, a berou mě jako bílého.

Tak jsem se ozval: „Nejste tak trochu rasistky ženský, není vám hanba? Co kdybyste byly vy v cizině a chovaly se takto k vám? Jak by vám bylo?" „K nám by se nechovali zle, jsme bílý, ale černou tvář nesnáší, to víte ne?" Odpověděla mi Hana, s cvičeným pitbullem, vážící tak osmdesát kil, s tváří růžovou jako malé prasátko, myslím, že se nikdy nevdá. Skutečně odporný zjev. Věř mi babi, zkazili mi celou šichtu, nemohl jsem v noci ani usnout. Nevím kam to až povede, ta nenávist…"

Autorka je spisovatelka a žije v Mimoni