Ředitel libereckého intervenčního centra Ivo Brát nemá lehkou práci. Setkává se totiž s lidmi, kterým někdo ublížil a nejčastěji to byl někdo z jejich rodiny. Řeší případy takzvaného domácího násilí, které se odehrává za zdmi domů a bytů. Tyran může být slušně vypadající muž, do kterého bychom to nikdy neřekli, a nebo klidně štíhlá žena s laskavým úsměvem. Obětí pak kdokoliv – žena, muž - dítě či senior. Mučeni mohou být jakkoliv – fackami, brutálním sexem, kopanci nebo vláčením za vlasy. Výhrůžkami, křikem nebo ponižováním. Nejsou to radostné příběhy a o to více z nich mrazí, neboť nejsou věcí nějakých kriminálníků a vyvrhelů, ale obyčejných lidí z naší ulice, z našeho domu. U příležitosti otevření nové pobočky intervenčního centra ve Frýdlantu jsme s Ivo Brátem hovořili o domácím násilí a jeho projevech.

Lidem, kteří k vám přijdou, umíte pomoci. Máte nějaký odhad, kolik takových lidí tuto odvahu nenajde a okolí se o jejich problémech nikdy nedozví?
Přesné číslo vám nikdo neřekne, ale obecně k nám přijde jenom ta pověstná špička ledovce. Drtivá většina lidí tu odvahu prostě v sobě nenajde.

Čím to je způsobeno? Žít ve strachu a bolesti přece nikdo dobrovolně nechce…
Ono to není úplně zadarmo přijít a říct třeba manželovi „Hele, já končím!“ a odejít od něj. Oběti často žijí ve velkém strachu, jsou k násilníkovi obvykle ekonomicky připoutáni. A často s ním mají děti. Takových rodin je strašně moc.

Dobře, ale jak rozlišíte klasickou italskou domácnost a rodinu, kde jeden druhého týrá?
Každý z nás někdy vylítne a zakřičí si. To je úplně normální. Musíme to rozlišit, potom abychom nebyli všichni potencionálními násilníky. Při domácím násilí je vždy jen jedna oběť a jeden viník.

Jak dlouho v člověku zraje to rozhodnutí, kdy se konečně odváží s tím něco začít dělat a vyhledat odbornou pomoc?
Tak z praxe známe i případ, kdy to trvalo 30 let, ale to je samozřejmě extrém. Někdy to jsou měsíce, mnohem častěji ale celé roky. Násilí probíhá kontinuálně a oběť se dlouho rozhoduje, zvažuje pro a proti… co je menší zlo.

To platí i u týraných mužů?
U těch obzvlášť. U nich je symbolické to, že jde často o lidi, kteří třeba mají nějaké společenské nebo pracovní postavení. Tím, že by za námi přišli, by toto postavení ohrozili. Muži obecně se neradi svěřují, stydí se a práce s nimi je složitější než s ženami.

Osobně si týrané muže neumím moc představit. Máte nějaký příklad z praxe?
Zažil jsem jednoho pána, byl to inženýr, muzikant, hrál v jedné kapele. Psychicky a fyzicky ho týrala manželka společně s dcerou. A on s tím nedokázal nic dělat.

Kam může vést dlouhodobé domácí násilí, které oběť neohlásí?
Dlouhodobé násilí v rodině vede do letargie, kdy třeba žena to začne brát jako normu a není schopna vnímat ohrožení a není schopna poznat, kdy už jde takzvaně o život. Známe řadu učebnicových případů.

A co pokud jsou v rodině děti?
To je nejhorší. Násilné chování bývá pro děti jakýmsi vzorem a obvykle se pak v další generaci opakuje. Děti to vnímají jako normu. Pak jsou taky takové. A kruh se uzavírá.

Řekl jste, že násilí neubývá, ale více ho lidé začínají řešit. Čím to?
Jsou to takzvaní lidé, kteří dosud vyčkávali. Své rozhodnutí odkládali, jak už jsme si řekli, z různých důvodů, třeba až děti dostudují. Někdy jsou ty záminky objektivní a někdy zcela iracionální. Mezi ty objektivní patří třeba to, že žijí v násilníkově domě či bytě, že jim dává peníze na děti a domácnost.

Zastavme se u stalkingu, neboli chorobného pronásledování. Často bývá následkem domácího násilí.
Je to tak. Stalking probíhá po domácím násilí, když se třeba lidé rozejdou nebo rozvedou. Jeden to pak neumí přenést přes srdce. Nejde ale o lásku, ale o majetnický vztah, kdy si tyran říká „Nikdo jiný tě nebude mít, jenom já“. Stalking začíná třeba esemeskami a končit může smrtí. Známe případ mladé slečny, kterou její bývalý přítel ubil větví od stromu.

Dokážete pomoci tedy i obětem stalkingu?
Nejsme sice na něj specializováni, ale dokážeme lidem poradit a odkázat je na další spolupracující organizace. Stalking je trestný čin. Když s tím někdo přijde, nevyhodíme ho.

Co byste vzkázal čtenářům, kteří zapadají do škatulky „týraná osoba“ a právě zvažují, jestli s tím budou něco dělat?
Chtěl bych jim říct, že návštěva u nás je ničím nezavazuje, je anonymní a bezplatná. Vyslechnou si tady radu a mohou se sami rozhodnout, co dál. Sloužíme i na telefonu, někdo totiž ani nemůže a nebo se bojí opustit byt. Pokud dochází k fyzickým útokům, nepodceňujte to. A hlavně se nebojte se nám ozvat!