Jaromír Dolanský se skutečně narodil v Pražské zoologické zahradě a zde se svou babičkou bydlel prvních dvacet let života. Dodává, že krásných. Řeč je o naturalizovaném Liberečanovi, který již dvakrát získal v kategorii humanitárních pracovníků prestižní ocenění Osobnost Liberecka a zakladateli neziskové liberecké organizace Hand for Help Jaromíru Dolanském.

Čím vším jste v životě byl?

Snad už vším. Po střední stavební v Praze jsem opustil rodnou zoologickou zahradu. Nebojím se práce rukama, tou jsem po škole také začínal, zkratkou přes Stráž pod Ralskem a uranové doly, jsem se dostal do Divadla F.X. Šaldy jako stavební technik.
Mimo jiné jsem v té době dělal historický šerm, takže také stavební technik divadla čas od času vstoupil na prkna, která znamenají svět, v kostýmu a s kordem v ruce.

Dovolil bych si poznámku, že zbraně a zaměstnání Vám zůstaly i později v životě…

Asi tuším, kam tím míříte. On ten přechod byl vlastně plynulý. V roce 1990 jsem opustil meče a divadlo. Místo toho jsem založil bezpečnostní akenturu D & D. V roce 2000 jsem se začal intenzivně věnovat humanitární činnosti v organizaci Hand for Help, kam jsem posléze odešel, a to mi zůstalo dodnes.

A jak žije Hand for Help dnes?

Začnu odzadu. Právě domlouváme působení Hand for Help v Ingušsku. Zde budeme stavět a rekonstruovat nemocnici. Samozřejmě nám stále běží projekt v Pákistánu. Tam již třetím rokem funguje malá nemocnice ve velké výšce. Přesněji 3 800 metrů. Za neskončenou, ve smutném slova smyslu, považuji naši pomoc po ničivé vlně Tsunami na Sri Lance. Tam jsme působili půl roku. Bohužel se nám nepodařilo sponzorsky vykrýt doposud všechny náklady na materiál, takže tato akce pokračuje nyní ve formě stálého shánění peněz.

Takže jste se skutečně po průchodu čtyřicítky Vaším životem rozhodl plně věnovat humanitě?

Ano. Jak se zabydlovaly šediny na mé hlavě, musím uznat, že jsem si hodně věcí a hodnot ujasnil. Pokud si lidé nebudou pomáhat a nebude existovat humanita a solidarita, tak by to měli být právě lidé, kdo žijí v zoologických zahradách, a ostatní tvorové naší planety by se na ně měli chodit koukat. Prostě je to pro mě projev lidství.

Před týdnem jste mě navštívil s nápadem, že uděláme prvního července před libereckou radnicí happening neziskových organizací. Proč tak rychle?

Není moc lidí, kteří na vlastní oči mohli někdy vidět vyhlášené kavkavské tance a samozřejmě i hrdý národní kroj s vysokou čepicí. Právě dnes před radnicí vystoupí taneční soubor Sunža z Ingušska, za což musím poděkovat podpoře primátorovi města. Díky záštitě primátora se nám je podařilo do Liberce přivést.

A má to i další spojitosti? Bude se vybírat nějaké vstupné?

Na první otázku odpovídám, že má, a na druhou odpovídám, že nebude. Spojitost s lidmi neziskového sektoru je velká. Podstatná část dětí z tohoto souboru ví, jak je jakákoliv pomoc ve válkou či katastrofou stižené oblasti důležitá.

Bez nadsázky všechny členy souboru, kteří dnes po třetí hodině na náměstí vystoupí, postihly nepokoje a války Čečenska a Ingušska. Velká část z nich jsou sirotci či částeční sirotci, pro které pomoc neziskových organizací v pravou chvíli měla hodnotu v čemkoliv nevyjádřitelnou. Hrdost souboru, který má své členy ve věkovém rozmezí od šesti do patnácti let, je pro mě jedním z mnoha důkazů smyslu lidské pomoci.