Mezi novináři má pověst politika, který často na tiskových konferencích mlčí, anebo mluví velmi málo. Martina Rosenbergová, nová náměstkyně libereckého primátora pro sociální oblast, sama přiznává, že má ráda ticho. A v politice pak slova, která jsou pečlivě zvážená a rozmyšlená předem, než je někdo vysloví.

S jakými pocity jste poprvé vstupovala do své kanceláře na radnici?
Na práci jsem se těšila, byla jsem nadšená. Zarazilo mne ale, jak byla kancelář prázdná a že zde chyběl i počítač. Ze svého předchozího profesního života jsem byla zvyklá, že práci po někom převezmu.

Byla jste lídrem kandidátky ČSSD, tudíž favoritkou na post primátora. Kdyby vám někdo tuto pozici nabídl dnes, brala byste ji?
Teď se seznamuji se svou agendou a vidím, kolik obsahuje práce. Místo primátorky není v současné chvíli mou ambicí. Naopak, vyhovuje mi to, že se budu starat o sociální oblast.

Vedle své práce ještě studujete vysokou školu, staráte se o rodinu. Zbývá vám vůbec nějaký čas na koníčky?
Času je málo, ale jednoho koníčka si nenechám vzít. Tím jsou knížky, hlavně poezie. Miluji Voltairova Candida, je to moje bible. Když jsem hodně unavená, nalistuji si některý verš. Voltaire mne nabíjí.

Pamatujete si některou z jeho myšlenek?
Například mne zaujal tento citát: Neštěstí jedince tvoří štěstí celku, proto čím více je nešťastníků, tím více je všeobecného blaha. Mám ráda poezii a čtu i jiné autory, hlavně Šrámka, Sovu, Březinu. Píšou o krásnu a o citu a toho je dnes málo. Dřív jsem jezdila na kole, teď končím bakalářské studium a snažím se také věnovat svým dcerám. Na kolo mi už nezbývá čas.

Nemáte s komunální politikou žádné velké zkušenosti, neseděla jste ani v libereckém zastupitelstvu. Teď jste náměstkyní. Neměla jste někdy chuť se vším praštit?
Ne. Z boje nikdy neutíkám.

Jaké vlastnosti si u lidí ze všech nejvíc ceníte?
Slušnosti a přímosti. V každém člověku se snažím najít něco dobrého. O to víc mne zklame, když později tento člověk udělá něco neslušného. Až jednou skončím v politice, ráda bych zůstala slušným člověkem. Žiju sama se sebou už docela dlouho, takže vím, co od sebe můžu čekat. Svou práci beru s pokorou. Nemám strach, že bych se za čtyři roky náměstkování nějak změnila.

Jste známá tím, že málo mluvíte.
Myslím si, že obecně se v politice moc mluví a málo pracuje.

Nové vedení města je hodně mladé, vaši kolegové mají kolem třiceti let. Připadáte si zralejší a moudřejší?
Moudřejší si určitě nepřipadám, spíš zralejší. Někdy se mi mí mladší kolegové zdají příliš horliví, snad až unáhlení. Jsem o něco starší, logicky mám víc životních zkušeností a jako matka zdravotně postiženého dítěte mám také možná i jiné priority.

Může se vůbec žena v politice, kterou ovládají muži, sama prosadit?
Může, ale musí být tvrdší a vyrovnanější než muži. Myslím si, že my, lidi, jsme politiku jako službu veřejnosti zprofanovali, udělali jsme z ní něco zcela jiného. Zvolili si nás voliči, tak proč se jich třeba nezeptáme na to, jestli chtějí, abychom zaplatili z městského rozpočtu část dluhů, co zbyly po mistrovství světa v lyžování?

Myslíte si, že k dluhům po mistrovství by se měli vyjádřit občané?
Naše koalice proklamovala dopředu transparentnost a lepší komunikaci s lidmi. Proč se jich třeba v referendu nezeptat na názor na placení dluhů po mistrovství? Peníze, s nimiž hospodaří město, nejsou přece naše, ale všech.

Jaký je váš názor na hospic, který stále v kraji chybí?
Lůžkový hospic vnímám jako krajní variantu, a to především pro ty, kteří jinou možnost nemají. Zemřít doma by mělo být přirozenější. Lidi chtějí raději umírat doma, v kruhu svých nejbližších. Mým cílem je terénní práce, tedy poskytnout umírajícímu takovou péči, aby odcházel z tohoto světa bez bolesti, aby byl připravený na odchod a smířený.