Jak byste se představil?
Jsem dlouholetým zaměstnancem Severočeského muzea, kde působím už osmnáct let. Dělám vedoucího výstavního oddělení, kurátora sbírky průmyslového dědictví, orientuji se na dějiny 2. světové války, dějiny průmyslu a vrtám do geologie a geofyziky.

18 let. Poměrně dlouhá doba, to vás musí práce naplňovat.
Ano, práce mě baví. Ale samozřejmě byly tendence změnit profesi, a to několikrát. Vždy jsem si ale představil, co mě na Liberecku zajímá, a že by to bylo těžké vykonávat jinde. Nabídek bylo několik, i lepších z finančního hlediska, ale nakonec mě to vždy poutalo k Liberci a muzeum nabízí možnost dlouhodobě zpracovávat výseče z oblastí historie a geologie, které mě zajímají. Doufám, že mě platové podmínky nedonutí někdy z muzea odejít.

Muzeum je aktuálně zavřené. Jak probíhá stěhování?
Funguje to dobře, poslední tři měsíce především kurátoři, co měli sbírky v expozicích, měli práce nad hlavu. Museli se reálně postarat o desetitisíce předmětů, stěhování zasáhlo i depozitáře. Já jsem byl naopak ve výhodě, expozice průmyslového dědictví se naopak teprve rodí. 

Vy pocházíte přímo z Liberce?
Narodil jsem se v Ostravě, sem jsme se přestěhovali díky otci, kterého ho táhlo do hor.

Kdy jste se začal zajímat o historii a geologii?
Jsou to pro mě propojená témata. Moje první práce v oblasti geofyziky pro ČGS byla „Vliv průmyslu na aeromagnetický obraz Liberce“ v roce 2001 a v oblasti geofyziky si i přivydělávám v komerční sféře.  Ale už na základní škole jsem prolézal opuštěné stavby a továrny, stejně jako jeskyně. Roli v tom možná sehrál fakt, že otec pracoval jako konstruktér a zároveň jsme permanentně chodili do hor.

Vy jste poměrně aktivní i ve spisovatelské činnosti, co vás k tomu vedlo?
Knihy vždy vzešly z tématu, které jsem zpracovával. Našel jsem si nějaké bílé místo a vrhnul se na jeho výzkum. Tak jsem se dostal ke zpracování přehrad pro sérii knih o Jizerských horách od Romana Karpaše, kde jsem se věnoval i hornictví, pro další díl píšu historii válečné výroby a táborů. Tematicky vydané knihy byly o průmyslu, válce, geologii, mapách. Přepínám mezi obory, ale vždy se snažím zapojit do toho větší odborníky než jsem já. A to se daří a v podstatě se pak jedná o týmovou práci.

Je něco, co vás při zpracování různých témat nejvíce překvapilo?
Když jsem zjistil, že se často opisuje, tvoří se spíše kompilace než výzkum. Ale to se teď mění díky řadě odborníků, např. Jaroslav Zeman, který se věnuje architektuře Liberce či památkář Petr Freiwillig, nebo od nás z muzea archeolog Petr Brestovanský.  

V dnešní době zažívá nejen regionální literatura boom…
Jsou velké možnosti. Máte možnost vydat knihu tak jednoduše, jak to nikdy nešlo, čímž vzniká obrovské množství balastu. Např. o druhé světové válce toho vzniká tolik, že už se v tom ani neorientuji.  Trochu jiná situace je v geologii, která není z hlediska čtenářské obce tak populární.

Jak např. přišel nápad věnovat se výzkumu libereckému podzemí?
Procházeli jsme lokality, co nás zajímaly a najednou se toho objevilo tolik, že se to vyplatilo udělat knižně.  Navíc k řadě témat se nadále vracíme, nelze je jen tak uzavřít a jít o dům dál.

Předposlední vaše kniha se jmenuje Postindustriál. Jak byste ji čtenáři představil.
Je to první kniha, kde jsem měl obrovskou svobodu v rámci tvorby, nebyl jsem svázaný ani metodikou, ani ničím jiným. Mohl jsem uvést i své teorie, které nemůžu ničím doložit, ale když procházíte stopátou starou továrnou, tak už něco tušíte. Velká radost nastává posléze, kdy se některé hypotézy potvrdí třeba archivním nálezem. Některé se tak  ukážou jako platné, jiné bych v současnosti revidoval, ale u nich jsem vždy uváděl slova jako "možné", nebo "pravděpodobné".

V Postindustriálu jsem se zaměřil i na průmysl z pohledu zaměstnanců, co tam v určitých historických etapách pracovali, což nakonec vydalo na téměř polovinu knihy. Postindustriál jsem pak definoval jako období, kdy kontrolu nad procesem ztrácí investor, architekt nebo vedoucí a přebírají ji zaměstnanci a v konečné fázi sběrači kovů.

Toto téma jste uzavřel nebo v něm pokračujete?
Není to ukončená kapitola. Jsme vlastně na začátku další průmyslové revoluce, tzv. 4.0. Ta už nebude o automatizaci, ale kybernetických systémech, vzniknou chytré továrny, některé už téměř bez lidí. S Janem Prokešem uvažujeme o uspořádání přednášek, abychom rozproudili debatu. V České republice sem tam vyjde článek o tom, jak je ohroženo až 40 % pracovních míst a lidé na tím mávnou rukou. Budoucnost není ani téma politiků a přitom nás čekají obrovské změny už v příštích 20 letech. My se jich ještě dožijeme…

Tak ono to zní trochu jako science fiction…
To ano, na druhou stranu to je zajímavé téma pro Liberec, který se orientuje na automobilový průmysl, pracovníci ve výhledu dvaceti let mohou být nahrazeni roboty. Teď se mnohý čtenář usměje, ale na světě už takové provozy existují. Nechodí tam stroje jak z Terminátora, ale jde o nahraditelnost lidské práce. Robot do výroby je dnes stále dražší než člověk z masa a kostí, ale zároveň je to přesně ta hranice, na kterou v budoucnosti narazíme.  

Čím se aktuálně zabýváte?
Máme rozjetý projekt  U-206 Reichenberg, což byla německá ponorka.  Pro nás to je splnění dětského snu, kdo by nechtěl najít ponorku (smích), ale jde nám i o souvislosti s nacistickou nucenou prací, s problematikou zajetí a podobně. Prostě s pokračujícím výzkumem se na to nabalují další věci. Vzniká příběh, na kterém půjde odvyprávět jak technika, tak fungování totalitního systému.

Kde berete čas na všechny projekty a výzkumy?
Už jsem se zmínil, že se snažím propojovat odborníky. V současnosti nám běží i projekt geologického mapování Jizerky, Štolpichu a dalších lokalit v Jizerkách. Na tom přerušovaně pracuje spousta osob, mezi nimi i vědecké špičky z ČR. Za půl roku máme odpracováno tolik hodin, že v komerčním prostředí bychom to nikdy finančně nepokryli. Já jim poskytuji regionální informace, oni nám pomáhají s měřením, interpretací, odborností. Víte, kolik bylo autorů "mé" výstavy "Geologie Jizerských hor"? Dvacet dva! A výstavy "Mapy Jizerských hor"? Osm ze čtyř institucí!  

Teď, když je muzeum zavřené, máte toho času méně nebo více.
Asi narážíte na výtku lidí, kteří se diví, co teď děláme, když je muzeum zavřené. Lidé vidí jen výstavy, ale to je zlomek, tak dvacetina, z celé naší práce. Míjí tu všechnu odbornou činnost jako správné uložení a péči o předměty. Těch je v muzeu asi šest set tisíc. Přežily u nás několik režimů a dvě světové války. Už tohle je obrovský úspěch instituce.

Co říkáte na argument, že kultura je zbytečná?
Hranice mezi zbytečností a nutností  se stírají. Můžeme vše osekat a dojdeme k totalitnímu režimu, vše bude šedé a řízené.  Kultura je tu od toho, aby lidi metodou dobrovolnosti vzdělávala. Je to však i společenská objednávka. Píšu knihy o historii, protože je čtenáři kupují. Kdyby je nečetli, tak nepíšu.

Narazil jste při svých toulkách v rámci Libereckého kraje na místo, které vás naprosto okouzlilo?
Jednoznačně tanvaldská Seba. V Liberci to pak byla Textilana či se mi líbila z hlediska architektury budova obchodního domu Ještěd. Bohužel Liberec je město, kde jsme se z ničeho nepoučili a vesele bouráme dál… Například v centru města mi začíná chybět uliční síť - přitom taková samozřejmost. Ale to je na jiné a dlouhé povídání.