Vystřídal jste řadu povolání. Nakonec jste zakotvil u fotografování.
Přesně tak, a to už před dvaceti lety. Nejsem úplně fotograf, nefotím na zakázku, ale snažím si vybírat to, co mě osobně oslovuje a baví, takže toulky, putování a historii. Také společně s kamarády a kolegy děláme přednášky, vydáváme publikace a byl jsem i aktivní v ochranářských spolcích.

Co vás zajímá v historii?
Objevujeme historii našich předků. Náš děda bojoval na italské frontě v 1. světové válce, několikrát jsme už daná místa navštívili a udělali i výstavu na radnici.

Vám hodně učarovala krajina, že? Děláte i pohledy?
Ano, pohlednice stály na začátku našeho vydavatelského úsilí. Před dvaceti lety jsme je společně s bratrem Šimonem začali dodávat do horských chat a knihkupectví. Raději fotím krajinu, jelikož se cítím dobře v přírodě. Pro Českou besedu jsme v roce 2010 vydali knihu Procházka do Lidových sadů a v roce 2014 o přestavbě libereckých lázní.

Máte aktivní vydavatelství?
Vydáváme různě, před lety jsme vydávali u Pavla Akrmana. Teď spolupracuji s Petrem Ferdyšem Poldou, kde vycházejí knihy věnující se rozhlednám.

Myslíte tu série o putování po rozhlednách?
Ano, přesně tu. Vzniká ve spolupráci s Markem Řeháčkem, který píše texty. Na konci tohoto roku by měl vyjít další díl věnující se rozhlednám Českého ráje.

Proč jste si zrovna vybrali rozhledny?
V tu dobu neexistovala publikace věnující se regionálním rozhlednám. Navíc jsme to nechtěli pojmout jen jako popis, ale ukázat celý příběh zrodu a vývoje rozhleden. Často jsme i na nich přespávali a fotili západy a východy slunce.

Dostali se vám ohlasy od čtenářů?
Zájem čtenářské obce byl obrovský. Chodily nám příjemné odezvy, lidé dokonce psali, že si dělají vlastní trasy a po našem vzoru na rozhlednách přespávají.

Spíše fotíte nebo i píšete?
Já píšu minimálně, spíše dávám knihy redakčně dohromady. Autoři textu jsou různí, v poslední době převážně spolupracuji s už zmíněným Markem.

V poslední době zažívá regionální literatura boom. Co v rámci ní považujete za váš největší úspěch?
Rozhodně třídílnou publikaci Jizerské hory včera dnes. První dva díly vyšly v roce 2001 a 2004. Nejdříve se zdálo, že už je téma vyčerpáno, ale jelikož krajina se za těch několik let změnila, vydali jsme třetí díl, který měl velkou čtenářskou odezvu a proběhlo i několik besed.

To máte pravdu, krajina se neustále mění. Kde jste sbírali materiály?
Čerpali jsme z pohlednic Petra Kurtina, který je sbíral přes 50 let, má unikátní kousky z konce 19. století. Jako cíl jsme si stanovili udělat fotografie přesně z toho místa, kde stál původní fotograf. Mnohdy to nešlo, místo bylo zarostlé, zastavěné či jinak nepřístupné.

S kým jste na knihách spolupracoval?
U prvních dvou dílů se o popisky postaral Otakar Simm, u třetí knihy Marek Řeháček a Ota napsal úvod.

Toulání po pražcích, váš nejnovější projekt. Mohl byste ho stručně charakterizovat?
Obrázky o poklidném putování po zákoutích železné dráhy, samotářském vysedávání v nádražkách a hledání stop ztraceného času.
Není to komerční web, ale dělaný pro radost. Pracuji na něm společně s grafikem Tomášem Vackem. Za tvorbou webu stojí přes stovky hodin práce.

Co všechno návštěvník na webu najde?
Z kategorie nádraží: ve stanici, nádražky, tlampače, hodiny a výškové ukazatele. V kategorii vlaky: v krajině, tunely, detaily, mosty, z okna. A pak připomínky, vzpomínky a co mizí. U každé fotografie je i datum pořízení, aby lidé mohli vidět, jak se mění krajina.

Projekt běží teprve krátce, tři týdny. Zaznamenali jste už nějakou zpětnou vazbu?
Až nás překvapilo, jaký je o to zájem. Píšou nám nejen kamarádi, ale i neznámí lidé, jak se jim to líbí. Teprve se to vyvíjí a dostává mezi lidi, plánujeme další věci, které by měly vézt až k výstavě.

Omezuje se obsah okresně či krajsky?
Nikoliv, je to pojaté celorepublikově s přesahem za humny, kde jsou vlaky a život na nádražích i v cizině, hodně z Indie a okolí Evropy, např. z Rumunska, kam jsem se vydal v 80. letech pod vlivem četby knihy Karpatské hry od Miroslava Nevrlého.

Z Indie?
Letěli jsme tam pouze s baťohem v roce 2001, přistáli jsme v Bombaji a byli  vrženi do toho dění a cestovali napříč touto zemí pouze vlakem. Ty byly sice poměrně špinavé a nacpané, ale většina z nich jezdila načas. Za měsíc a půl jsme urazili vzdálenost 6.000 km.

Proč zrovna železnice? Co pro vás znamenají?
Železnice voní takovou romantikou ve stylu knih od Jacka Londona. Putování a hledání. Už od dětství jsem měl vztah k železniční dopravě, jezdili jsme vlakem na výlety a pak v mládí na vandry.

Kde se zrodila ta první myšlenka vytvořit takový projekt?
Občas fotím i na zakázku a i jeden z impulsů pro Toulání po pražcích bylo focení pro železniční projektanty. Přibližně před třemi lety jsem pro ně fotil, projektovali obnovu železničních stanic a já jsem fotografoval jejich hotová díla a uvědomil si, jak rychle ta stará tvář nádražních staveb mizí.

Čím si to vysvětlujete?
Opět roste zájem o železniční dopravu. Nástupiště jsou unifikována. Uvědomuji si, že železnice se musí modernizovat a být konkurenceschopná, ale někdy to je na úkor té nádražní atmosféry, která mi začíná chybět.

Jaké nejreprezentativnější železnici/nádraží z hlediska té nádražní atmosféry byste doporučil v rámci kraje?
Já osobně mám rád nádraží Jedlová, které je fantasticky umístěné, leží těsně za hranicí Libereckého kraje. Je tam nádherná dýchající nádražka. A pak nádraží na trati z Liberce do České Lípy či nádraží ve Frýdlantu.

A v rámci České republiky?
Nádraží Špičák, celá trať je na Šumavě obnovená, dále východočeské regionální tratě, z Teplic nad Metují přes Adršpach do Trutnova.

Jak se vám líbí liberecké nádraží?
Je takové domácké. Jen mi chybí původní stánek s pivem na nástupišti číslo 2. (smích)

Každoročně se koná soutěž o nejkrásnější nádraží České republiky.
To máte pravdu a nádraží v kraji se pravidelně umisťují na prvních příčkách. Naposledy vyhrálo nádraží Doksy, před pár lety Mimoň či Rynoltice. Je to hlavně i díky těm lidem, kteří zde pracují a o nádraží se starají.

Plánujete v nejbližší době workshop nebo besedy, kde byste projekt blíže představili?
Součástí webu je i blog, kde se budou moci lidé podělit o své osobní zážitky z oblasti železniční dopravy. Už jsme oslovili Marka Řeháčka. My se snažíme ty stránky spíše orientovat tím pocitovým směrem než technokratickým. Nejvíce se těším na další focení.

Plánujete přibrat někoho dalšího, popř. pokud by se přihlásili nějací dobrovolníci?
Zatím to chceme udržet v naší spolupráci, je to náš nápad. Navíc toho materiálu máme obrovské množství. Už tak jsem musel některé fotografie vyřazovat. a to je pro mě bolestný proces.

Plánujete další podobný projekt na jiné téma?
Zatím zůstáváme u Toulání po pražcích. Přicházejí další a další nápady a myšlenky. Např. dokumentuji tabule ukazující nadmořské výše stanice. Na řadě budov chybí, jsou ukradené a zůstaly jen otisky a díry po šroubech.

Jak trávíte volný čas kromě toulání a fotografování?
Nemám rozdělený čas na pracovní a volný, vše se mi prolíná, ale s kamarády chodíme do Jizerek a do Českého ráje, kde lezeme po skalách a máme malý projekt, jmenuje se to Jizerská klasika.

O co v něm jde?
Natáčíme na Youtube videa, kde popisujeme začátky horolezectví v Jizerských horách, vystupujeme trasou prvolezců. Už jich máme natočených jedenáct.

S Libercem a jeho okolím jste už srostl?
Jsem zde hodně spokojený a mám to tady rád. Okolí je naprosto úchvatné a dělané pro pěší túry. Už aby bylo tepleji.

Před devíti lety podlehl demolici obchodní dům Ještěd…
Mně to bylo hodně líto. Neříkám, že všechno bylo ideální, ale ten dům měl svého ducha. Ten současný nemá absolutně žádný.

Na web Toulání po pražcích se můžete podívat zde