Severní Čechy Knihu výpovědí posledních pamětníků války připravuje dokumentarista Severočeského muzea v Liberci Ivan Rous, autor knihy Tábory a válečná výroba, ale i rozsáhlého projektu Industriál války, který by měl postupně oběhnout celou republiku a informovat o tom, jak se válka dotkla jedné důležité oblasti českého pohraničí Liberecka, Jablonecka a Českolipska, kde sice přímo neprobíhal konflikt, nicméně kvůli silné koncentraci průmyslové výroby s ní byl silně propojen.

Jak spolu souvisí bádání po válečné výrobě s osobními výpověďmi?

Velmi úzce. Když jsem připravoval knihu Tábory a válečná výroba, tak jsem narazil na mnoho osobních výpovědí posledních svědků, kteří byli v době války dětmi. Například cenné výpovědi Rado Faltise, díky němuž se uchovalo mnoho zajímavých střípků mozaiky z konce války. Například nám vyprávěl o místě na dnešní ulici Milady Horákové, kde na konci války dopadly bomby. Když jsme potom další jeho výpovědi ověřili mimo jiné v archivech amerického letectva, přesně to do sebe zapadalo. A právě tyhle vzpomínky jsou velmi důležitým vodítkem. Bez nich bych mohl trávit desítky let v archívech, prohledávat tisíce, možná desetitisíce papírů a k ničemu důležitému bych se stejně nedobral. Tehdy mi došlo, že už nezbývá moc času, kdy tito pamětníci budou žít, i když to možná zní trochu tvrdě, ale je to tak. Od konce války uplyne za dva roky už sedmdesát let…

Takže další kniha bude založená na příbězích? Jakási „živá paměť"?

Přesně tak, ale na rozdíl od projektu Živá paměť města Liberec Reichenberg bude kromě osobních vzpomínek doplněn o fotografie, dokumenty i nalezené předměty. Výpovědi jsou pro nás na prvním místě, ale zároveň jsou jen začátkem příběhu. Roznětkou, která nás nutí dohledat konkrétní věci, dokumenty, archivní zprávy, které to vyprávění, osobní příběh zarámují fakty.

Jako třeba příběh plechové krabičky?

Tuhle krabičku jsme našli na základě vyprávění pana Vydry z muzea města Chrastavy na místě, kde měl stát jeden z baráků pracovního tábora u Bílého Kostela. Je na ní vyškrábané číslo M 8868. Po čtvrt roce pátrání jsme s pomocí pracovníků muzea pracovních táborů Gross-Rosen dohledali, že patřila vězni Adamu Mroczekovi, který byl z Gross Rossen evakuován do Litoměřic. Dá se předpokládat, že ji ztratil právě tady v Chrastavě, protože tady byla jedna z poboček.

Víte, k čemu ta krabička měla sloužit?

Byla to velmi pravděpodobně denní měrka na příjem margarinu. Do ní dostali na jeden den nechutnou náhražku margarínu na kus chleba. Na dvanáct hodin těžké práce nic moc… Ale právě tahle krabička nás dovedla k místu, které doplnilo bílou mapu pracovních táborů, a to je právě na vzpomínkách naprosto zásadní.

Dopátrali jste se, kde Adam Mroczek skončil? Přivedlo vás to blíž k osudu jednoho konkrétního člověka?

Budeme pracovat v hledání jeho příběhu, snažit se najít příbuzné, zjistit, zda přežil.

Co se vám ještě díky vyprávění podařilo zjistit?

Z archívů jsem třeba věděl, že nedaleko Černous a Boleslavi na Frýdlantsku měla stát továrna, ale Němci ji nedostavěli. A najednou nás oslovil člověk a řekl, že jeho otec byl policista, který neodešel do vnitrozemí a z nějakého důvodu tu zůstal. Musel ale pracovat v nedalekém kamenolomu, pán vzpomínal od kdy do kdy tam jeho tatínek lámal kámen a kdy skončil, protože lom byl opuštěn. Řekl pár vět, útržky vzpomínek a najednou do zapadlo do sebe a začalo dávat smysl.

Takových příběhů je mezi obyvateli Liberce stále hodně. Ne všichni byli po válce odsunuti. Takhle se ke mně dostal třeba příběh Gustie Wolfové, kterou otec prodal do nevěstince, pak vstoupil do SA, která vlastně Hitlerovi pomohla k moci, ale odkud byl vyhozen za přílišnou brutalitou… Nebo příběh domu s červenou střechou, o kterém se nacisti domnívali, že má být důležitým bodem pro spojenecká vojska, přitom byl jen z předválečných pálených tašek.. O tom všem má být kniha. Kniha příběhů z Liberecka, Jablonecka a Českolipska, které jsou mezi pamětníky zapadlé, a doufáme, že se nám je podaří díky jejich vzpomínkám znovu oživit a poskládat historii této doby.

Vy jste zmínil pátrání v archivech amerického letectva. Jak se tam obyčejný smrtelník, byť badatel a publicista dostane?

Jednoduše. Kamarád a kolega v jedné osobě na tuto možnost přišel. Prostě to zkusil, snad tam i zavolal, poslal pár dolarů a zanedlouho dorazil svitek mikrofilmu. Pak jsme v muzeu postavili promítačku a s výkřiky radosti sledovali snad poprvé v ČR, ale určitě poprvé v Liberci, letecké snímky regionu z druhé světové. Nakonec jsme sami stavěli i vložku do skeneru, abychom dostali dokumenty do počítače. A znovu jen podotýkám, že by to nešlo bez skvělých kamarádů, převážně z řad libereckých jeskyňářů.

To ale není všechno, na čem pracujete. Mluvil jste o projektu Industriál války…

Projekt Industriál války se týká továren a válečné výroby. Zjistili jsme například, kde se v Liberci vyráběly střely V1 Reichenberg nebo na Tanvaldsku motory pro Hitlerovu zbraň V2. Ale nechceme, aby tyhle informace skončily jednou výstavou v muzeu nebo vydáním knihy Válečná výroba. Připravili jsme proto expozice přímo pro konkrétní továrny, kde válečná výroba kdysi probíhala. Už se to povedlo třeba v Jiřetíně pod Bukovou, kde bude už v létě otevřena, další připravujeme v Liberci a Hrádku nad Nisou. Tedy tři stále expozice, to se mi hrozně líbí, protože je to blízko provozům a lidem, kteří tam pracují. Výstava věnovaná pracovním táborům a válečné výrobě se už na podzim představí také v památníku v Lidicích a snad bude putovat po celé republice. Zároveň začínáme pátrat po stopách válečné výroby dále Českolipsku a v Lešné v Polsku.

Kde na tyhle projekty sháníte peníze?

Projekt je financován zvláštním způsobem nijak! Jsem na to pyšný, že nečerpám z evropských peněz, kde se často plýtvá, ale že vzniká z nadšení jeskyňářů, potápěčů. Bez nich by to nikdy nevzniklo. Opíralo by se jen o archivní materiály, které zpracovávám sám v rámci muzejní práce, ale terénní výzkum, na místech, kam se normální člověk nikdy nedostane, by tam nebyl. Katalog Industriál války je téměř muzejní samizdat, ale myslím, že se to povedlo. Graficky i obsahově. Takže je vlastně práce spojená s koníčkem.

Kam se lidé mohou obrátit se svými příběhy?

Mohou mě vyhledat například v Severočeském muzeu v Liberci, zavolat na číslo nebo poslat vzpomínky poštou či pomocí emailu.

Příběh sester Vachninových

Olga a Irena Vachninovy (na snímku vlevo) pocházely z Ukrajiny. Pracovaly v továrně v Rochlici, kde měla výrobní prostory firma Argus Apparatebau z Berlína. Do internačního tábora se dostaly jako většina takto nasazených. V jejich rodném městě na Ukrajině se po příchodu fronty prováděly razie. Přímo na ulici byli chytáni lidé, které nacisté posílali železnicí do Říše.

Takový byl i osud Vachninových, se kterými se seznámila babička Karla Nováka z Růžodolu, jenž poskytl pozoruhodné informace. Po seznámení je pravidelně hostily ve svém domě, i když byl styk mezi pracovníky z táborů a místním obyvatelstvem zakázán.

Přátelství Novákových se sestrami a jejich maminkou přežilo až do konce války.

Po skončení války darovaly dívky Novákovým tuto fotografii, na jejímž rubu bylo napsáno: Na paměť drahé rodiny Novákových od ruských děvčat Ireny a Olgy Vachniny. 12. červen 1945. Touto jednoduchou formou poděkovaly za přízeň české rodiny.

Nedlouho po válce odjely domů na Ukrajinu. Ještě před odjezdem se však Novákovým svěřily, že se návratu velmi obávají.

Než je nacisté násilím přesunuli do Říše, bylo dívkám v Sovětském svazu vštěpováno, že pokud se nechají odvléci na práci, mají se pokusit buď utéct, nebo raději zvolit smrt. Podobné názory byly na někdejším území Sovětského svazu běžné i nedlouho po válce. Na lidi, kteří se vraceli ze zajetí, se hledělo s pohrdáním.

Měli nejen těžší podmínky, ale jejich osudy končily často po návratu vězením nebo dokonce smrtí. Část pracovníků z východu, kteří se za války ocitly v Liberci, se proto raději rozhodla zůstat zde.

Takový byl osud jiné rodiny Pavlenkových. Žena zůstala z obav o osud svůj a svého syna v Liberci, chlapec hrál později úspěšně fotbal za dorost SK Slavie. O osudu sester Vachninových už se nic bližšího nezachovalo.

Přesto díky vzpomínkám Karla Nováka se povedlo zachytit konkrétní příběh „ostarbeiterů" i s přesahem do fungování nacistického Německa a Sovětského svazu.

Z knihy Tábory a válečná výroba, kapitoly Tábor v restauraci Letka, kterou vydalo Severočeské muzeum v Liberci.

Staňte se také autory knížky

Staňte se spolupracovníky připravované knihy a posílejte své vzpomínky na konec války nebo vzpomínky spojené s válečnou výrobou či pracovními tábory v kraji.

Vaše příběhy zveřejníme také na stránkách Deníku. Obrátit se můžete na Deník, na adresu: redakce.liberec@denik.cz nebo přímo na Ivana Rouse v Severočeském muzeu v Liberci, zavolat na číslo: 485 246 165, mobil: 734 755 785 nebo napsat e-mail: ivan.rous@muzeumlb.cz