Když se do vyprávění pustí jablonecký historik a hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie Petr Nový, hltáte jeho slova jako detektivku. Napínavý a strhující příběh byl i ten, který v úterý večer vylíčil v rámci literární kavárny Krajské vědecké knihovny v Liberci.

Přiblížil v něm vzbouření sekáčů a brusičů perel, při kterém poprvé a naposledy v dějinách bižuterního průmyslu umírali lidé. Mrtví byli čtyři a zúčastnili se povstání proti strojům, které jim braly práci. Nuznou a špatně placenou dřinu. Nicméně přinášela skromnou obživu rodinám domácích dělníků v podhůří, kterému se poeticky přezdívalo „perličkový kraj“.

Skleněná krása tu ale vznikala uprostřed bídy a souchotin, kterým se přezdívalo nemoc sklářů. „Všichni teď mluvíme o krizi, ale skutečná krize byla ta, která postihla skláře v Albrechticích, na Desensku, Zásadsku a okolí koncem 19. století,“ začíná vyprávět historik Petr Nový.

Během pouhých dvou let klesly výdělky horských sklářů o 70%! „Za ně si lidé, kteří dřeli u domácích brusů, v jedné místnosti s dětmi i šestnáct hodin denně, mohli dovolit jen trochu brambor a kyselé mléko pro rodinu a kus chleba pro živitele,“ líčí Petr Nový situaci, která dovedla domácí brusiče perel vstříc četnickým puškám a bodákům.

Za sklářskou krizí stály stroje

Dramatické situaci předcházely roky 1887 až 1889. Z módních trendů se vytratily bohatě zdobené nášivky a tím opadl i zájem o perličky, které se dosud vyráběly v kraji. „Faktoři i exportéři ale zatím kupovali takzvaně na sklad, a tak byl do určité míry zachován sociální smír,“ vysvětlil Petr Nový. To trvalo do té doby, než exportérům došly peníze,“ vysvětluje hospodářské souvislosti Nový.

Mnohem horší rána ale padla na domácí dělníky v podobě strojové výroby. První přišli o práci domácí sekáči perel, kteří ze skleněných tyčinek sekali jemné korálky.

Čína? Kdepak, to byl náš vynález…

Kdo si myslí, že kopírování výroby a podbízení ceny díky levné pracovní síle je vynález čínského tygra, ten se velmi mýlí. „S cenovým podbízením přišli naši exportéři. Jen tak mohli konkurovat třeba francouzským výrobcům skla. Přijeli na veletrh, okopírovali trendy, u nás se dotáhla technologie a výroba se rozjela. S nižšími náklady a tudíž i cenami, které mohly ve světě konkurovat,“ odbočil poznámkou k cenové politice historik.

Právě kopírování strojní výroby ale bylo hlavním důvodem pozdějšího povstání zásadských sklářů a jejich útoku na sídlo lučanského majitele malé fabričky Ludvíka Breita. Právě on začal společně s firmou Wanke na Nové Vsi a především továrníkem Riedelem strojovou výrobu masivně zavádět.

„V té době začali strojově vyrábět v italských Benátkách. Josef Riedel mladší nelenil a přivezl z Itálie okopírovanou dokumentaci, možná i jednotlivé komponenty strojů. Dokonce sem přivezl tři kompletní italské rodiny, aby tu zavedly strojovou výrobu. Benátčané kvůli průmyslové špionáži dokonce zakázali vývoz adriatického písku, pomocí něhož se perličky kulatily v rumplovacích bubnech. Riedelovi si však nechali patentovat náhražku v podobě magnezitu a dolomitu, které speciální italský písek nahradily,“ vypráví Nový.

Za skláři stál i zeť Palackého

Na sklonku roku 1889 byla sepsána petice, s níž vyrazila do Vídně, sídelního města rakouskouherského mocnářství delegace dvou českých sklářů ze Zásady a Držkova. Chtěli vysvětlit, že jim „milionář“ Riedel a jeho stroje berou práci. „Riedel milionář mimochodem skutečně byl, to jsem si ověřil v archivech,“ doplnil mezi řečí historik Nový. Do cesty vkládali skláři velkou naději, zvláště poté, co petici podpořil i významný politik, zeť Františka Palackého František Reiger.

Vídeň sklářům nepomohla

„Argumentace mocnářství však vyzněla ve prospěch zdejších továrníků. Prý je jen dobře, že se zavádí v Čechách to, co zatím měli jen v Benátkách, a dokonce se hovořilo o tom, že by se tu založil nový uměleckoprůmyslový obor. To ale malým výrobcům nepomohlo, naděje pohasly a začátkem ledna dochází k prvním stávkám,“ líčí Nový běh událostí, jež předcházely dramatu.

„Po hospodách v Zásadě, Nové Vsi i Černé Studnici se začínají scházet a domlouvat sekáči perlí. Jak Češi, tak Němci, nešlo o žádné národnostní pnutí, jak se pozdější doba snažila interpretovat. Horší problém byl v tom, že si vzájemně nerozuměli, a tak se třeba z dobových soudních spisů dočtete, že: „Němci volali Maschine, Maschine, mysleli jsme si, že říkají, ať se rozbijí stroje, hájili se u soudu Češi“ dokládá mnohé historické zajímavosti Petr Nový.

Strašlivá bída, ale i negramotnost zradikalizovala zásadské skláře, kteří se vydali ze Zásady přes Huť k Lučanům zničit stroje, co jim berou chleba. Mezitím se na semilském hejtmanství chystaly posily. „Vědělo se, že se něco chystá a že se něco bude dít. Hejtmanství dokonce povolalo do pohotovosti armádu, v Lučanech byl tamnímu četníkovi přivolán druhý jako posila,“ líčí průběh dalších událostí Nový.

Sekáči táhnou krajem

Zatímco samosprávy jednaly o tom, jakým způsobem řešit nuznou situaci lidí, zradikalizovaný hlouček dorazil na Černou Studnici, kde se k nim připojili stejně nespokojení Němci, a pokračovali přes Novou Ves na Lučany k Breitovi… „Nebyli nijak organizovaní, i když zaznělo i podezření z propojení na kladenské socialisty. Z tajných soudních zápisů nakonec vyplynulo, že nic takového v lučanské vzpouře nebylo. Dav pokračoval na Lučany. „Cestou se k nim přidávali zvědavci, ale i lidi, které největší radikálové, notně se posilňující alkoholem, doslova vytahovali z chalup. K hladu se přidal strach, negramotnost, to jsou síly, které dokáží lidmi manipulovat,“ líčí běh událostí Nový.

Shluk asi šesti set osob nakonec dorazil k Breitově brusírně a vile. Lučanský starosta vystoupil proti rozbouřenému davu a snažil se předejít ničení, dokonce lidem nabízel peníze, jen ať neničí stroje. Policejní velitel mezitím vybral několik zástupců, aby jednali s Breitem. Nervozita stoupala. Roli tu sehrál alkohol i hysterie žen. Lidé vylomili vrata a mířili ke skladům a dílnám, které chtěli ničit, proti nim stáli pouze čtyři četníci, kterým se dav vysmíval a házel po nich sněhem. Zezadu se tlačili další lidé.

Mezera mezi první řadou a četníky se zmenšovala. Začala krvavá mela. Dav doslova natlačil jednoho ze zásadských, Josefa Kafku, na bajonet a ten na místě padl mrtev. Zfanatizovaný dav vyzbrojený klacky a latěmi napadl četníky, jeden je těžce poraněn.

Padá výstřel a s ním i další sklář, tentokrát údajně František Paldus z Jistebska. „Výsledkem byli čtyři mrtví a jeden těžce poraněný četník. Do kraje dorazila armáda, aby zmírnila nepokoje. Když za zvuků trubek vyjížděli vojáci z libereckých kasáren, lidé si mysleli, že začala válka. V patách vojákům však vzápětí spěchali k místu, kde byli mrtví. To je stejné jako dnes, krev lidi přitahuje,“ konstatuje Nový. Po krvavém střetu nastalo vyšetřování. Zatčených bylo přes osmdesát. Padaly exemplární tresty. „Nejtvrdší byl dva roky tvrdého žaláře ve Valdicích, další si několikaměsíční tresty odseděli v Liberci.

Zároveň se ale hledala cesta, jak lidem pomoci. Exportéři i podnikatelé na Jablonecku, na rozdíl třeba od českolipských, věděli, že když má dělník dobře pracovat, nesmí mít hlad. Místodržitel hrabě Thun vyhlásil sbírku, do níž přispěl i císař František Josef I. Nakonec ale sklářům nejvíce pomohla konjunktura. Průmysl si problém vyřešil sám,“ končí napínavé vyprávění Petr Nový. Příběh krvavých lučanských událostí zpracoval v knize, která by měla vyjít už v příštím roce.