V rohu světnice si hrají u kolébky děti, z pece hřeje příjemné teplo, jizbou se line vůně čerstvého chleba. V rohu u stolu pomáhají šikovné ruce zdobit sváteční koláče. Mákem, tvarohem, ale hlavně povidly, kterých bývalo dostatek. Hospodyně je dělaly ze švestek, jablek i hrušek. Co sad urodil, uměly jejich zručné ruce vylisovat, usušit, zavařit… Ale dnes je den, kdy se peče chleba.

Chleba, to je dřina

„Na statcích se pekl jednou za čtrnáct dní, protože to bylo pracné. V takovém středně velkém stavení kynulo až třicet bochníků,“ vysvětluje mi Vladimíra Jakouběová. Ředitelka Muzea Českého ráje v Turnově a zároveň autorka expozice s názvem Chléb se peče, která je pro návštěvníky připravena na Dlaskově statku u Turnova.

V obrovské díži kyne těsto, na lavici pod oknem čekají bochníky. „Chtěli jsme docílit toho, aby to tu vypadalo skutečně jako za časů babiček, kdy byla světnice plná, protože to bylo jediné místo v domě, kde bylo teplo, kde si hrály děti a hospodyně vykonávaly všechny práce,“ ukazuje mi paní ředitelka světnici, kde je iluze tak dokonalá, že jsem figuríny v rohu málem pozdravila.

Dřevěná díže na zemi je obrovská, představím si, jak těžce se muselo kopistem zadělávat. Co je proti tomu moje vařečka a těsto na dvě vánočky…

„Byla to opravdu dřina. Však se také naši předci nedožívali vysokého věku, moje babička umřela ve čtyřiačtyřiceti, dřina na statku k tomu určitě přispěla,“ prolíná vyprávění o historii Pojizeří s minulostí vlastního rodu ředitelka turnovského muzea. „Tuhle práci musely zvládnout ženské, muži do kuchyně nechodili, ti se starali o pole a velká zvířata. Ostatní bylo na ženách. Už jen když musely kromě ostatní domácí práce denně navařit pro hospodáře, čeleď a všechny děti, to nebylo lehké,“ vypráví.

Když se upekl chleba, ze zbytku těsta se připravovaly placky. „Jedly se k polévce nebo jako příkrm místo brambor či knedlíků. Pak šly do pece cihly. To byly velké buchty, na pekáč se vešly tak dvě, tři – proto ten název. Jedly se v týdnu s bílou kávou, praženou z cikorky,“ popisuje všední den na statku Vladimíra Jakouběová.

Buchty s náplní a nejrůzněji zdobené koláče, které se na mě smějí vytažené z pece, se ve staveních pekly jen o svátcích a nedělích. „Naši předci hodně dřeli, ale na druhou stranu uměli ctít a slavit svátky, včetně nedělí. Poseděli, pobesedovali se sousedy, sešli se s rodinou. V jejich životě panoval určitý řád, který se z našeho života vytratil, stejně jako sousedské a rodinné vztahy,“ vrací se k minulosti ředitelka Jakouběová.

Vracet lidem kousek historie obyčejného života má jako etnografka v popisu práce. „Kdyby se nepodařilo nic jiného, než vrátit lidem tradice jejich kraje, místa, kde žijí a vyrůstají jejich děti, k němuž se vážou jak zvyklosti, tak i příběhy obyčejných lidí, tak to není marná práce,“ říká, když se z vlídně vytopené vesnice přesouváme do přilehlé komory.

Jak se dělá sýr

Tady návštěvníci uvidí, jak se vyráběl sýr. V misce je hrouda tvarohu, o kus dál homolky zabalené v kouscích plátna. Tvaroh se vysušil, sýr získal kulatý tvar a sýr se pak dosoušel o kus dál na prkně. „Hospodyně je posypaly kmínem, ochutily různými bylinkami. Byly vynalézavé, ale hlavně uměly využít vše, co rostlo na zahradě i za humny. Tymián, dobromysl, meduňku. Bylinky pomáhaly nejen v kuchyni, ale také v domácí medicíně,“ popisuje paní ředitelka.

Prohlížím si různé nádoby, v jedné se uskladňovalo naložené maso, v druhé zelí. Všechno bylo při ruce a hlavně se konzumovalo podle ročního období. I v tomhle panoval řád. Maso se konzumovalo, když bylo po zabíjačce, před velkými svátky. Když se dojedlo, držely lidé půst. Ten měl nejen náboženský význam, ale hlavně si lidé vyčistili organizmus, než zase přišly třeba Velikonoce a s nimi hodování. Od zabíjačky zůstalo nejtrvanlivější uzené maso, z něhož se pekly velikonoční lahůdky, jako třeba hlavička – pokrm z vajec a uzeného.

I tohle bylo chytře vymyšlené, či spíše vycházelo z podstaty věci. „Před Velikonocemi panovaly všude velké přípravy, pekly a vařily se velikonoční pokrmy, které se světily v kostele a pak se o hlavních svátcích konzumovaly. Proto vejce, proto uzené, proto kynuté těsto. Všechno to bylo trvanlivé, aby hospodyně mohly vše napéct dopředu a svátky si v klidu užít. Vařilo se naposledy na Bílou sobotu,“ popisuje mi paní ředitelka další část expozice v horním patře, která je zasvěcena velikonočnímu stolu.

Nechybí tu beránek, už zmíněná velikonoční nádivka, kaše, vaječná omeleta, pučálka z hrachu a bochánky. Každý pokrm má svou symboliku a svůj význam. Obdivuji jednoduchou a přitom efektní dekoraci na stole. Věnec z kynutého těsta, v něm zapíchnuté čtyři větvičky kočiček, ozdobené prázdnými vejci, takzvanými výdunky, nahoře svázané červenou mašlí.

Sen labužníka

V další části expozice si prohlížíme přípravu ovoce a přes černou kuchyni se vracíme na zápraží. Černá kuchyně je vlastně zadní část pece, kudy se sázel chléb, na policích jsou pekáče se zavařeným a naloženým masem, nad nimi visí klobásky. Sen labužníka v reálu.

Ono ale jako všechno v životě bylo něco za něco, napadá mě, když se vydáváme do bývalého chléva, který je změněn v expozici polního nářadí. Kosy na obilí, cepy a další druhy nářadí, které ani nedokážu pojmenovat. Hrábě, které sotva dneska uzvedne pořádný chlap, patřily při polních pracích do rukou ženám. Hrabiště s dřevěnými, ale leckdy i kovovými zuby měří na šířku přes metr. Ty, s nimiž leckdy s trochou nevole dneska pohrabujeme miniaturní trávníčky, jsou proti nim dětskou hračkou. Na stěnách visí zvětšené fotografie. Jejich stáří odhaduji na sto let.

Možná míň. Idylu starých časů stírají udřené pohledy lidí na nich. Těžkou práci jsme nechali minulosti. Udržujeme se a ve svém stále se prodlužujícím věku připomínáme spíš dcery a syny našich dávných vrstevníků. Loučím se pohledem do minulosti. Do duše se mi vrací dětství a cestou k městu údolím Jizery přemýšlím, jestli jsme dnes, přes všechno to pohodlí a krásu, šťastnější.